I když zpočátku se obrazy impresionistů setkávaly s posměchem a jako údajně "nedokončené" nebyly vybírány na oficiální výstavy, náhradní akce Salon odmítnutých a později Salon nezávislých jim nakonec přinesly uznání, zájem sběratelů umění a s tím i existenční jistotu. Paul Cézanne takovými problémy jako syn bohatého bankéře netrpěl nikdy, podobné zázemí měl i Edgar Degas, Claude Monet zbohatl natolik, že si mohl dovolit platit několik zahradníků, Paul Gauguin jezdil za inspirací na Tahiti a snad kromě Camilla Pissarra se ostatním také dařilo (vcelku) dobře.
Jen Vincent van Gogh (1853-1890) kráčel od jednoho neúspěchu k druhému, v uměleckém i osobním životě, a nebýt podpory bratra Thea, obchodníka s obrazy, na kterém byl zcela závislý, nejspíš by zemřel hlady. Theovi se ale přes veškeré úsilí nedařilo na Vincentovy obrazy najít kupce, pokud někdo projevil zájem, nakonec si to rozmyslel, z početného souboru obrazů se za Vincentova života prodal jediný. Psychické problémy malíře dovedly k uříznutí ucha, pobytu v léčebných ústavech pro choromyslné, kde však dále maloval, a životní pouť ukončil sebevražedným výstřelem do hrudi, na jehož následky po dvou dnech trápení zemřel.
Jeho osobnost, životní příběh, stovky dopisů, které Theovi psal jako jedinému, kdo ho v nepřátelském světě chápal, a konečně i dílo posmrtně uchvátily umělce nejrůznějšího zaměření, staly se předlohou životopisného románu Irvinga Stonea
Žízeň po životě, Henriho Perruchota
Život Vincenta van Gogha, existuje řada filmových adaptací (např. podle Stoneova románu s Kirkem Douglasem v hlavní roli a
Vincent a Theo o vztahu bratrů z r. 1990), dokonce i slovenská skupina Elán si do jedné z písní vypůjčila
Vincentovo ucho.
Vincent van Gogh začal malovat až ve 27 letech a za pouhých 10 let po sobě zanechal obdivuhodné dílo asi 900 maleb a 1100 kreseb, jeho obrazy, pokud se ještě prodávaly, trhaly aukční rekordy. Zpočátku byl ovlivněn impresionisty, brzy však z jejich stylu vystřízlivěl, protože jeho snahou nebyly jen světelné efekty, ale "na světlo vynést drahocennou perlu - svou duši". Společně se Cézannem a Gauguinem je řazen mezi postimpresionisty a také je považován za zakladatele expresionismu.
Z Paříže, kde nenašel spřízněnou duši, odjel na venkov a až na krátkou epizodu společného pobytu s Gauguinem, která však skončila rozkolem obou umělců, tvořil jako solitér.
Při návštěvách galerií jsem měl možnost většinu jeho stěžejních maleb vidět, některé i vyfotografovat (celkem 44 obrazů), bohužel však ne v Muzeu Vincenta van Gogha v Amsterdamu, kde ikona s přeškrtnutým fotoaparátem mě přinutila nechat si zajít chuť.
I když kvalita fotografií kvůli problémům s odrazy a nutnosti zabírat obrazy z úhlu je všelijaká, většinu sem přesto zařadím.
Gogh si nemohl dovolit platit modelky, na rozdíl od Maneta, Renoira, Cézanna, Gauguina, Degase, … na jeho obrazech proto neuvidíme krásné ženy a jejich akty, ale prosté venkovanky, na konci života maloval i své lékaře, četné autoportréty dokládají, že často si musel vystačit sám se sebou, a vůbec nejčastější jsou nefigurativní malby: krajinné scenérie, ale i obyčejná židle, ložnice, váza s květinami.
První dva obrazy představují Hlavu rolnické ženy (1885, National Gallery, Edinburgh) a Portrét paní Trabucové (1889, Ermitáž, Petrohrad).
Vlevo další koláže je Portrét Juliena Tanguyho (1887, NY Carlsberg Glyptotek, Kodaň), muže, který měl obchod s malířskými potřebami a v interiéru a ve výloze vystavoval obrazy včetně Goghových a Gogh u něj nakupoval barvy. Vpravo je Listonoš Joseph Roulin (1889, Museum of Modern Art, New York).
Portrét doktora Reye (1889, Puškinovo muzeum, Moskva) a Portrét doktora Gacheta (1890, Musée d'Orsay, Paříž) zobrazují Goghovy ošetřující lékaře.
K dr. Felixi Reyovi, mladému internistovi, se Gogh dostal po uříznutí ucha. Rey obraz dostal od Gogha darem a i když ho přijal, vůbec se mu nelíbil. Reyova matka pak obraz použila na ucpání díry v kurníku do doby, než se ho (11 let po Goghově smrti) podařilo prodat.
Dr. Paul Gachet se o Gogha staral v posledních týdnech života.
Autoportrét se slamákem (mezi 1886-1888, Metropolitan Museum, New York) a Autoportrét v Arles (1888, Musée d'Orsay, Paříž) zachycují proměny ve tváři umělce.
Dvěma Goghovými obrazy se může pochlubit Kunstmuseum v Basileji, jsou jimi Autoportrét s japonským tiskem (1887) a Marguerite Gachetová u piana (1890). Zobrazená žena byla dcerou ošetřujícího lékaře Paula Gacheta.
Gogha v počátcích ovlivnil také o 2 generace starší Jean-Francois Millet, který často maloval těžce pracující lidi (nejznámější jsou obrazy Sběračky klasů a Štěrkaři, druhý však bohužel při bombardování Drážďan v druhé světové válce shořel a je znám už jen z reprodukcí), hold mu vzdal v obraze Odchod do práce (podle Milleta) (1886, Ermitáž, Petrohrad).
Prosté motivy nábytku zachycují obrazy Židle (1888, National Gallery, Londýn) a Pokoj v Arles (Musée d'Orsay, Paříž).
V Goghově muzeu byl prý kdysi celý sál vyzdoben obrazy slunečnic, to jsem tam sice neviděl, ale slunečnice zde samozřejmě nemohou chybět. Následující jsou z National Gallery v Londýně.
Malíře ale v rostlinné říši upoutaly nejen slunečnice, jak dokládá obraz Komonky v měděné váze (1886, Musée d'Orsay, Paříž).
Kromě květů Gogh často maloval pole a stromy. Obojí zachycují dvě verze obrazu Pšeničné pole s cypřiši. První vlastní Metropolitan Museum v New Yorku a druhou z r. 1889 National Gallery v Londýně.
Ještě nezralé obilí je vidět na obraze Zelené obilí z Národní galerie v Praze, namalovaném v r. 1889. Zeleň dominuje i obrazům Krajina u Saint-Rémy (NY Carlsberg Glyptotek, Kodaň) ze stejného roku a Vzrostlá tráva s motýlem (1890, National Gallery, Londýn).
A po těžké práci na poli je třeba si odpočinout. Obraz se také jmenuje Odpočinek a je z Musée d'Orsay v Paříži.
Dvě verze (tentokrát ale hodně odlišné, přestože obě jsou z r. 1889) má i obraz Olivovníky, první vystavuje Museum of Modern Art v New Yorku a druhou National Gallery v Edinburghu.
Kvetoucí švestky (1888, National Gallery, Edinburgh) jsou příslibem švestkových knedlíků a pálenky na chuť i zdravotní prevenci.
Následující série obrazů obsahuje náhledy na domy. Nazývají se Ráno (Musée d'Orsay, Paříž), Farmy u Auvers (1890, National Gallery, Londýn), Krajina u Auvers po dešti (alternativní název je Krajina s vozíkem a vlakem, 1890, Puškinovo muzeum, Moskva) a Krajina s domem a oráčem (1889, Ermitáž, Petrohrad).
Ještě než se Gogh vrhl na malování, asi 2 roky se intenzivně věnoval teologii a dokonce působil jako laický kazatel v chudém hornickém kraji v Belgii. Proto je s podivem, že náboženským tématům se ve svém díle vůbec nevěnoval, alespoň vzdáleně se s ním pojí Kostel v Auvers (1890, Musée d'Orsay, Paříž).
Technická díla znázorňují obrazy Zvedací most v Arles (Wallraf-Richartz-Museum, Kolín nad Rýnem), bohužel s nechtěným odrazem blesku mého fotoaparátu, a Most Carrousel a Louvre (1886, NY Carlsberg Glyptotek, Kodaň).
Obraz
Restaurace Siréne v Asniéres (1887, Musée d'Orsay, Paříž) se stylově odlišuje, spíš než Gogha připomíná díla Camilla Pissarra a Maurice Utrilla.
Karavany (1888, Musée d'Orsay, Paříž) se odlišují i tematicky.
Další tři obrazy Gogh situoval do večerních a nočních hodin: Bílý dům v noci (1890, Ermitáž, Petrohrad), Hvězdná noc nad Rhonou (1888, Musée d'Orsay, Paříž) a Hvězdná noc (1889, Museum of Modern Art, New York).
Museo Thyssen-Bornemisza v Madridu vlastní (mimo jiné) dva Goghovy obrazy, které sice v názvu noc nezmiňují, ale mají ponurou atmosféru: Přístavní dělníci v Arles (1988) a Vodní mlýn v Gennepu (1884).
Obraz Nádvoří věznice (1890, Puškinovo muzeum, Moskva) Gogh namaloval pod dojmem četby Dostojevského románu Zápisky z mrtvého domu. Předpokládá se, že vězeň v popředí je Goghovým autoportrétem. Depresivní námět z posledního roku malířova života jako kdyby předznamenal jeho tragický osud.
Obraz Rovina u Auvers (1890, Österreichische Galerie Belvedere, Vídeň) van Gogh namaloval krátce před sebevraždou. Přes „širokoúhlý“ záběr scenérie vyzařuje osamělost a beznaděj.
A který obraz je tím jediným, co van Gogh prodal? Je z r. 1888, jmenuje se Červená vinice a je vystaven v Puškinově muzeu v Moskvě. Malíři vynesl 30 franků. (Při pobytu v Moskvě v minulém týdnu jsem ho konečně mohl vidět na vlastní oči, jinak zde tento článek mohl být mnohem dříve.)