I když zpočátku se obrazy impresionistů setkávaly s posměchem a jako údajně "nedokončené" nebyly vybírány na oficiální výstavy, náhradní akce Salon odmítnutých a později Salon nezávislých jim nakonec přinesly uznání, zájem sběratelů umění a s tím i existenční jistotu. Paul Cézanne takovými problémy jako syn bohatého bankéře netrpěl nikdy, podobné zázemí měl i Edgar Degas, Claude Monet zbohatl natolik, že si mohl dovolit platit několik zahradníků, Paul Gauguin jezdil za inspirací na Tahiti a snad kromě Camilla Pissarra se ostatním také dařilo (vcelku) dobře.
Jen Vincent van Gogh (1853-1890) kráčel od jednoho neúspěchu k druhému, v uměleckém i osobním životě, a nebýt podpory bratra Thea, obchodníka s obrazy, na kterém byl zcela závislý, nejspíš by zemřel hlady. Theovi se ale přes veškeré úsilí nedařilo na Vincentovy obrazy najít kupce, pokud někdo projevil zájem, nakonec si to rozmyslel, z početného souboru obrazů se za Vincentova života prodal jediný. Psychické problémy malíře dovedly k uříznutí ucha, pobytu v léčebných ústavech pro choromyslné, kde však dále maloval, a životní pouť ukončil sebevražedným výstřelem do hrudi, na jehož následky po dvou dnech trápení zemřel.
Jeho osobnost, životní příběh, stovky dopisů, které Theovi psal jako jedinému, kdo ho v nepřátelském světě chápal, a konečně i dílo posmrtně uchvátily umělce nejrůznějšího zaměření, staly se předlohou životopisného románu Irvinga Stonea
Žízeň po životě, Henriho Perruchota
Život Vincenta van Gogha, existuje řada filmových adaptací (např. podle Stoneova románu s Kirkem Douglasem v hlavní roli a
Vincent a Theo o vztahu bratrů z r. 1990), dokonce i slovenská skupina Elán si do jedné z písní vypůjčila
Vincentovo ucho.
Vincent van Gogh začal malovat až ve 27 letech a za pouhých 10 let po sobě zanechal obdivuhodné dílo asi 900 maleb a 1100 kreseb, jeho obrazy, pokud se ještě prodávaly, trhaly aukční rekordy. Zpočátku byl ovlivněn impresionisty, brzy však z jejich stylu vystřízlivěl, protože jeho snahou nebyly jen světelné efekty, ale "na světlo vynést drahocennou perlu - svou duši". Společně se Cézannem a Gauguinem je řazen mezi postimpresionisty a také je považován za zakladatele expresionismu.
Z Paříže, kde nenašel spřízněnou duši, odjel na venkov a až na krátkou epizodu společného pobytu s Gauguinem, která však skončila rozkolem obou umělců, tvořil jako solitér.
Při návštěvách galerií jsem měl možnost většinu jeho stěžejních maleb vidět, některé i vyfotografovat (celkem 44 obrazů), bohužel však ne v Muzeu Vincenta van Gogha v Amsterdamu, kde ikona s přeškrtnutým fotoaparátem mě přinutila nechat si zajít chuť.
I když kvalita fotografií kvůli problémům s odrazy a nutnosti zabírat obrazy z úhlu je všelijaká, většinu sem přesto zařadím.
Gogh si nemohl dovolit platit modelky, na rozdíl od Maneta, Renoira, Cézanna, Gauguina, Degase, … na jeho obrazech proto neuvidíme krásné ženy a jejich akty, ale prosté venkovanky, na konci života maloval i své lékaře, četné autoportréty dokládají, že často si musel vystačit sám se sebou, a vůbec nejčastější jsou nefigurativní malby: krajinné scenérie, ale i obyčejná židle, ložnice, váza s květinami.
První dva obrazy představují Hlavu rolnické ženy (1885, National Gallery of Scotland, Edinburgh) a Portrét paní Trabucové (1889, Ermitáž, Petrohrad).
Vlevo další koláže je Portrét Juliena Tanguyho (1887, NY Carlsberg Glyptotek, Kodaň), muže, který měl obchod s malířskými potřebami a v interiéru a ve výloze vystavoval obrazy včetně Goghových a Gogh u něj nakupoval barvy. Vpravo je Listonoš Joseph Roulin (1889, Museum of Modern Art, New York).
Portrét doktora Reye (1889, Puškinovo muzeum, Moskva) a Portrét doktora Gacheta (1890, Musée d'Orsay, Paříž) zobrazují Goghovy ošetřující lékaře.
K dr. Felixi Reyovi, mladému internistovi, se Gogh dostal po uříznutí ucha. Rey obraz dostal od Gogha darem a i když ho přijal, vůbec se mu nelíbil. Reyova matka pak obraz použila na ucpání díry v kurníku do doby, než se ho (11 let po Goghově smrti) podařilo prodat.
Dr. Paul Gachet se o Gogha staral v posledních týdnech života.
Autoportrét se slamákem (mezi 1886-1888, Metropolitan Museum, New York) a Autoportrét v Arles (1888, Musée d'Orsay, Paříž) zachycují proměny ve tváři umělce.
Dvěma Goghovými obrazy se může pochlubit Kunstmuseum v Basileji, jsou jimi Autoportrét s japonským tiskem (1887) a Marguerite Gachetová u piana (1890). Zobrazená žena byla dcerou ošetřujícího lékaře Paula Gacheta.
Gogha v počátcích ovlivnil také o 2 generace starší Jean-Francois Millet, který často maloval těžce pracující lidi (nejznámější jsou obrazy Sběračky klasů a Štěrkaři, druhý však bohužel při bombardování Drážďan v druhé světové válce shořel a je znám už jen z reprodukcí), hold mu vzdal v obraze Odchod do práce (podle Milleta) (1886, Ermitáž, Petrohrad).
Prosté motivy nábytku zachycují obrazy Židle (1888, National Gallery, Londýn) a Pokoj v Arles (Musée d'Orsay, Paříž).
V Goghově muzeu byl prý kdysi celý sál vyzdoben obrazy slunečnic, to jsem tam sice neviděl, ale slunečnice zde samozřejmě nemohou chybět. Následující jsou z National Gallery v Londýně.
Malíře ale v rostlinné říši upoutaly nejen slunečnice, jak dokládá obraz Komonky v měděné váze (1886, Musée d'Orsay, Paříž).
Kromě květů Gogh často maloval pole a stromy. Obojí zachycují dvě verze obrazu Pšeničné pole s cypřiši. První vlastní Metropolitan Museum v New Yorku a druhou z r. 1889 National Gallery v Londýně.
Ještě nezralé obilí je vidět na obraze Zelené obilí z Národní galerie v Praze, namalovaném v r. 1889. Zeleň dominuje i obrazům Krajina u Saint-Rémy (NY Carlsberg Glyptotek, Kodaň) ze stejného roku a Vzrostlá tráva s motýlem (1890, National Gallery, Londýn).
A po těžké práci na poli je třeba si odpočinout. Obraz se také jmenuje Odpočinek a je z Musée d'Orsay v Paříži.
Dvě verze (tentokrát ale hodně odlišné, přestože obě jsou z r. 1889) má i obraz Olivovníky, první vystavuje Museum of Modern Art v New Yorku a druhou National Gallery of Scotland v Edinburghu.
Kvetoucí švestky (1888, National Gallery of Scotland, Edinburgh) jsou příslibem švestkových knedlíků a pálenky na chuť i zdravotní prevenci.
Následující série obrazů obsahuje náhledy na domy. Nazývají se Ráno (Musée d'Orsay, Paříž), Farmy u Auvers (1890, National Gallery, Londýn), Krajina u Auvers po dešti (alternativní název je Krajina s vozíkem a vlakem, 1890, Puškinovo muzeum, Moskva) a Krajina s domem a oráčem (1889, Ermitáž, Petrohrad).
Ještě než se Gogh vrhl na malování, asi 2 roky se intenzivně věnoval teologii a dokonce působil jako laický kazatel v chudém hornickém kraji v Belgii. Proto je s podivem, že náboženským tématům se ve svém díle vůbec nevěnoval, alespoň vzdáleně se s ním pojí Kostel v Auvers (1890, Musée d'Orsay, Paříž).
Technická díla znázorňují obrazy Zvedací most v Arles (Wallraf-Richartz-Museum, Kolín nad Rýnem), bohužel s nechtěným odrazem blesku mého fotoaparátu, a Most Carrousel a Louvre (1886, NY Carlsberg Glyptotek, Kodaň).
Obraz
Restaurace Siréne v Asniéres (1887, Musée d'Orsay, Paříž) se stylově odlišuje, spíš než Gogha připomíná díla Camilla Pissarra a Maurice Utrilla.
Karavany (1888, Musée d'Orsay, Paříž) se odlišují i tematicky.
Další tři obrazy Gogh situoval do večerních a nočních hodin: Bílý dům v noci (1890, Ermitáž, Petrohrad), Hvězdná noc nad Rhonou (1888, Musée d'Orsay, Paříž) a Hvězdná noc (1889, Museum of Modern Art, New York).
Museo Thyssen-Bornemisza v Madridu vlastní (mimo jiné) dva Goghovy obrazy, které sice v názvu noc nezmiňují, ale mají ponurou atmosféru: Přístavní dělníci v Arles (1988) a Vodní mlýn v Gennepu (1884).
Týden po návratu z nemocnice po odříznutí ucha namaloval slavný Autoportrét s obvázaným uchem (1889, Courtauld Institute of Art, Londýn). Na obraze má obvázanou pravou stranu hlavy, přestože si ve skutečnosti uřízl levé ucho, malíř jej totiž vytvořil před zrcadlem.
Obraz Nádvoří věznice (1890, Puškinovo muzeum, Moskva) Gogh namaloval pod dojmem četby Dostojevského románu Zápisky z mrtvého domu. Předpokládá se, že vězeň v popředí je Goghovým autoportrétem. Depresivní námět z posledního roku malířova života jako kdyby předznamenal jeho tragický osud.
Obraz Rovina u Auvers (1890, Österreichische Galerie Belvedere, Vídeň) van Gogh namaloval krátce před sebevraždou. Přes „širokoúhlý“ záběr scenérie vyzařuje osamělost a beznaděj.
A který obraz je tím jediným, co van Gogh prodal? Je z r. 1888, jmenuje se Červená vinice a je vystaven v Puškinově muzeu v Moskvě. Malíři vynesl 30 franků. (Při pobytu v Moskvě v minulém týdnu jsem ho konečně mohl vidět na vlastní oči, jinak zde tento článek mohl být mnohem dříve.)