30. listopadu 2018

Ledová jeskyně pod Dachsteinem

Jak již bylo zmíněno v článku o Hallstattu, k Hallstattskému jezeru kromě něj na druhém konci přiléhá ještě obec Obertraun. Z ní jede lanovka s jedním přestupem v Mittelstation Dachstein (1350 m n. m.) na náhorní plošinu hory Krippenstein (2109 m n. m.), odkud se pohodovou procházkou dostaneme k vyhlídce Pět prstů (5 fingers) s působivým náhledem na celé jezero a Hallstatt a zdatní vysokohorští turisté mohou volit náročnou trasu s větším převýšením a jištěnými skalní úseky až na vrchol Hoher Dachstein (2995 m n. m.).



Zajímavá místa se nabízí ale i na výstupu z první lanovky (na mapě vlevo ve spodní části), vedou z ní cesty ke dvěma jeskyním - Ledové jeskyni (Eishöhle) a Mamutí jeskyni (Mammuthöhle). Ledová jeskyně bývá někdy uváděna i pod názvy Dachsteinská ledová jeskyně, Obří ledová jeskyně nebo Velká ledová jeskyně (a v němčině Dachstein Eishöhle nebo také Rieseneishöhle). Mamutí jeskyně nemá nic společného s mamuty, název získala podle extrémní velikosti vnitřního prostoru.

Cena za lanovky tam a zpět a vstup do obou jeskyní letos činila 46 EUR, počet lidí, který je na prohlídky s průvodcem do jeskyní vpouštěn, je ale omezen a teprve po výstupu z lanovky se u tamější informační služby dozvíme, kdy je první volný čas návštěvy, který nám pak po rezervaci vyznačí na vstupenku. V našem případě Ledová jeskyně byla dostupná za 40 min a Mamutí až za 3 hodiny a protože jsme se tam po více než hodinovém čekání ve frontě v Obertraunu dostali kolem poledne a hlavně jsme chtěli projít rozlehlou náhorní plošinu na Krippensteinu, museli jsme Mamutí jeskyni oželet.

Od mezistanice lanovek ke vstupu do Ledové jeskyně (1418 m n. m.) vede klikatá cesta do kopce s převýšením 68 m, zabere asi 20 minut.



Celková délka chodeb v jeskyni je 2,7 km, návštěvní trasa je ale kratší, měří přibližně 800 m, a prohlídka trvá necelou hodinu. Návštěvníci při ní zdolají více než 500 schodů a projdou několika částmi, které jsou zde označovány jako dómy.






Parsifalův dóm a Tristanův dóm mají jména podle mytologických hrdinů Parsifala a Tristana, kteří inspirovali Richarda Wagnera k napsání oper Parsifal a Tristan a Isolda (a skladatel byl zase velkým oblíbencem podivínského panovníka Ludvíka II. Bavorského a pro jeho antisemitské názory a monumentální hudbu se k němu hlásili i nacisté).
Dóm krále Artuše má v německy mluvící zemi poněkud nečekané pojmenování, protože Artuš byl králem Velké Británie a podle legend v 6. století porazil Sasy.
Zbývající názvy Krápníkový dóm a Ledová kaplička zdůrazňují přírodní krásy.




Přiřadit fotografie jednotlivým dómům ani s pomocí Googlu přesně nedovedu, protože se příliš neliší. Společné jim jsou ledové rampouchy, zmrzlé vodopády a chodníky z ledu.






Teplota v jeskyni se pohybuje v rozmezí -3 až 3 °C, při naší srpnové návštěvě byla 2,59 °C a také tam byl průvan.


Teplota se však liší nejen podle ročního období, ale i místa v jeskyni, nikde nebyl vidět tající led. Jeho vrstva místy dosahuje až 25 m a údajně stále roste. Nejstarší vrstvy jsou zde 500-600 let.

V jednom místě na návštěvníky nečekaně "vybafne" medvěd.



Impozantní ledová homole měří téměř 10 m.





Vnitřek jeskyně je nasvícen barevnými reflektory a světla se přepínají jak na rockovém koncertu.



A koncerty se zde v letním období také konají, otužilí návštěvníci si na ně mohou zajít do Parsifalova dómu. Vyvýšená plošina ohraničená zábradlím je místem, kde se svými recitály vystupují klavíristé, případně doprovázejí houslisty, flétnisty a pěvce.



V závěrečné části je třeba přejít houpající se most nad ledovou propastí.




20. listopadu 2018

Londýn (1) - demonstrace za práva zvířat (a o chování davu)

"Stalo se módou sezóny do nepravostí rázně tepat," zpíval kdysi Jiří Suchý a dnes kdejaký "hrdina", když už je to dovoleno a žádný postih nehrozí, na ulicích vykřikuje a burcuje proti něčemu/někomu, nebo pro něco. 4procentní za práva na sňatky homosexuálů a osvojování dětí, 5procentní (strany, co prolezly s odřenýma ušima do Poslanecké sněmovny) straší ohrožením demokracie, profesionální barikádníci nevynechají jediné výročí, aby se necpali do záběrů kamer s patetickými proslovy ve stylu Gusty Fučíkové (© Václav Klaus ml.), promenují se tu s tibetskou vlajkou, tam s červenými trenýrkami, roní krokodýlí slzy nad nebohými syrskými sirotky a bezcitností premiéra, berou si do průvodu šibenici, házejí květiny představitelů státu do koše, davovou atmosférou nažhavení kraválisté (a s proplacenou jízdenkou u přespolních) by každého s jiným názorem lynčovali a doma v hospodě pak vypínají hruď, jak "jim" to nandali.

To, že chování davu má stádní rysy, je známé. Stačí přesvědčivý řečník (naší opozici v čele s uspavači hadů a moralizujícími politickými zombiemi, které sotva koho zajímají, však chybí) a nenápadná organizace. Strhnout davy uměl např. Adolf Hitler. Jeho vystoupení byla založena na dovedném dávkování předimenzované síly hlasu (až řevu), proloženým dramatickými pauzami, spínáním rukou a zvedáním očí v sloup. Na ženy prý působil natolik intenzívně, že mnohé při nich prožívaly orgasmus.
Ve filmu Obyčejný fašismus Michaila Romma z r. 1966 byla uvedena jedna pasáž z projevu vůdce, kterou elektrizoval davy, bez zvuku a jen v titulcích, a názorně se ukázala jejich obyčejnost až prázdnota, nový rozměr jim dodal teprve exaltovaný projev Hitlera a sugestivní atmosféra shromáždění s výraznými nacistickými symboly, silnými auty, salutujícími příslušníky SS a asi i připravenou režií, která měla za úkol ostatní strhnout ke skandování a provolávání jeho slávy.

Příkladů z naší historie je také dost. V 50tých letech kolektivy pracujících žádaly smrt pro zrádce a spiklence, předtím skandovaly Klementu Gottwaldovi na Staroměstském náměstí a je možné, že mnozí účastníci těchto akcí ještě o několik let dříve na zaplněném Václavském náměstí lkali nad smrtí říšského protektora Reinharda Heydricha, pokud se dožili, v r. 1989 se zase tísnili na Letné a vzývali Václava Havla, o kterém do té doby třeba ani neslyšeli.

Podněcování davu nastrčenými osobami k žádoucímu chování používají nejen politici. Na pohřbu bývají plačky, na sportovních utkáních roztleskávačky, na konci divadelního představení se vždy vynoří sličné dívky a hercům v titulních rolích "spontánně" rozdávají kytice (ty jsou ovšem koupeny předem), po skončení koncertu vážné hudby bez ohledu na počet kiksů vždy někdo zvolá "Bravo!", potlesk nabere na intenzitě a "dojatí" umělci 10-krát odejdou a zase se vrátí.

Davové projevy bytostně nesnáším a alergický jsem také na standing ovation. Stačí, aby si jeden člověk stoupl a začal tleskat a ostatní se přidají, protože si myslí, že se to patří. Když měl Václav Havel projev v americkém Kongresu, právě těmi ovacemi vestoje byl mnohokrát přerušen a naši servilní novináři hned psali, že těch potlesků bylo o 2 nebo 3 více, než tam měl nějaký jiný politik, a tedy jakého vynikajícího prezidenta máme. Já jsem jeho bezobsažné filosofování, prokládané nemožnými frázemi, nedokázal poslouchat víc než 10 vteřin a pochybuji, že by to kongresmani mohli vidět příliš jinak. Ale když už vážil tak dlouhou cestu, tak mu zatleskáme, ať má radost, že.

Samozřejmě chování davu není vždy vyvoláno pouze organizací, manipulací a přetvařováním, existuje i spontánní verze, zpravidla když jde o život. Největším nebezpečím pří masových akcích (pouť do Mekky, vypjatá sportovní utkání, zejména fotbalová, monstrózní hudební festivaly) je ušlapání zpanikařeným davem.
Působivým uměleckým ztvárněním davové psychózy je film Den kobylek (The Day of the Locust), který podle novely Nathanaela Westa v r. 1975 natočil John Schlesinger. Odehrává se v prostředí Holywoodu, kde davy šílí při pouhém spatření filmových hvězd, nadšené projevy obdivu se však v drastickém finále filmu zvrhnou v agresi.

O tom, že nálada davu se může zvrátit, se na vlastní kůži přesvědčil i poslední rumunský komunistický vládce Nicolae Ceacescu. Na mítinku při příležitosti sjezdu strany se (i pod) vlivem dominového efektu pádu komunismu v okolních zemích plánovaná oslava strany změnila v revoluci, Ceacescu byl zadržen, vojenským (!?) tribunálem bez velkého prodlení odsouzen k trestu smrti a tentýž den zastřelen. Protože rumunští občané zřejmě neměli moc v lásce ani jeho manželku, tak pro jejich uspokojení s ní naložili úplně stejně.

Na západě od nás jsou demonstrace běžné jak referenda ve Švýcarsku, není potřebné ani žádné výročí. K jedné, jejímž mottem bylo nezabíjet zvířata, jsme se s chotí loni nachomýtli u Trafalgarského náměstí (Trafalgar Square) v Londýně.
Demonstrace byla pěkně ohraničena páskou, aby bylo jasné, kdo je jejím účastníkem a kdo jen přihlíží. (Vpravo je spodní část sloupu, na jehož vrcholu se nachází socha admirála Nelsona, v pozadí je National Gallery.)



Socha na dalším snímku připomíná Charlese Jamese Napiera, generála z napoleonské doby.



Pro představu několik hesel:

Stop killing wildlife (Přestaňte zabíjet divokou zvěř)



Badger killers, fox hunters, grouse shooters, purveyors of cruelty (Zabijáci jezevců, lovci lišek, střelci tetřevů, nositelé krutosti)



Don't blame badgers for farmers failing. Stop the killing. I am innocent (Nedělejte viníky z jezevců, kde selhávají zemědělci. Zastavte zabíjení. Jsem nevinný (říká jezevec))



The badger cull coming to a field near you. The most violent element in society is ignorance. Sounds like the tories (Utrácení jezevců přichází na pole blízko vás. Nejbrutálnějším prvkem společnosti je nevědomost. Zní jako konzervativci (i sem se dá vložit politické přesvědčení))



Stop hunting fox cubs (Přestaňte lovit liščí mláďata)



Hunts are for c.nts (Hony jsou pro k.ndy (předností anglické verze je, že se rýmuje))



Keep the ban, enforce the ban (Zachovejte zákaz, prosazujte zákaz (lovu))



Save our hen harriers (Chraňte naše ptactvo před loveckými psy)



I lidé však musí být před zvířaty na pozoru.
Beware, horses may kick or bite! (Dejte si pozor, koně mohou kopnout nebo kousnout!)



A kousek dál byl běžný provoz - doubledeckery ve společnosti bicyklů.



Demonstrace symbolicky vyšuměla u památníku žen, které zahynuly ve 2. světové válce.



Na Downing Street ale neponechávají nic náhodě, vstup hlídají po zuby ozbrojení strážci.



Tak co, sire Winstone, jak to vidíte?


13. listopadu 2018

Vincent van Gogh - smutná postava postimpresionismu

I když zpočátku se obrazy impresionistů setkávaly s posměchem a jako údajně "nedokončené" nebyly vybírány na oficiální výstavy, náhradní akce Salon odmítnutých a později Salon nezávislých jim nakonec přinesly uznání, zájem sběratelů umění a s tím i existenční jistotu. Paul Cézanne takovými problémy jako syn bohatého bankéře netrpěl nikdy, podobné zázemí měl i Edgar Degas, Claude Monet zbohatl natolik, že si mohl dovolit platit několik zahradníků, Paul Gauguin jezdil za inspirací na Tahiti a snad kromě Camilla Pissarra se ostatním také dařilo (vcelku) dobře.

Jen Vincent van Gogh (1853-1890) kráčel od jednoho neúspěchu k druhému, v uměleckém i osobním životě, a nebýt podpory bratra Thea, obchodníka s obrazy, na kterém byl zcela závislý, nejspíš by zemřel hlady. Theovi se ale přes veškeré úsilí nedařilo na Vincentovy obrazy najít kupce, pokud někdo projevil zájem, nakonec si to rozmyslel, z početného souboru obrazů se za Vincentova života prodal jediný. Psychické problémy malíře dovedly k uříznutí ucha, pobytu v léčebných ústavech pro choromyslné, kde však dále maloval, a životní pouť ukončil sebevražedným výstřelem do hrudi, na jehož následky po dvou dnech trápení zemřel.

Jeho osobnost, životní příběh, stovky dopisů, které Theovi psal jako jedinému, kdo ho v nepřátelském světě chápal, a konečně i dílo posmrtně uchvátily umělce nejrůznějšího zaměření, staly se předlohou životopisného románu Irvinga Stonea Žízeň po životě, Henriho Perruchota Život Vincenta van Gogha, existuje řada filmových adaptací (např. podle Stoneova románu s Kirkem Douglasem v hlavní roli a Vincent a Theo o vztahu bratrů z r. 1990), dokonce i slovenská skupina Elán si do jedné z písní vypůjčila Vincentovo ucho.

Vincent van Gogh začal malovat až ve 27 letech a za pouhých 10 let po sobě zanechal obdivuhodné dílo asi 900 maleb a 1100 kreseb, jeho obrazy, pokud se ještě prodávaly, trhaly aukční rekordy. Zpočátku byl ovlivněn impresionisty, brzy však z jejich stylu vystřízlivěl, protože jeho snahou nebyly jen světelné efekty, ale "na světlo vynést drahocennou perlu - svou duši". Společně se Cézannem a Gauguinem je řazen mezi postimpresionisty a také je považován za zakladatele expresionismu.
Z Paříže, kde nenašel spřízněnou duši, odjel na venkov a až na krátkou epizodu společného pobytu s Gauguinem, která však skončila rozkolem obou umělců, tvořil jako solitér.

Při návštěvách galerií jsem měl možnost většinu jeho stěžejních maleb vidět, některé i vyfotografovat (celkem 44 obrazů), bohužel však ne v Muzeu Vincenta van Gogha v Amsterdamu, kde ikona s přeškrtnutým fotoaparátem mě přinutila nechat si zajít chuť.
I když kvalita fotografií kvůli problémům s odrazy a nutnosti zabírat obrazy z úhlu je všelijaká, většinu sem přesto zařadím.

Gogh si nemohl dovolit platit modelky, na rozdíl od Maneta, Renoira, Cézanna, Gauguina, Degase, … na jeho obrazech proto neuvidíme krásné ženy a jejich akty, ale prosté venkovanky, na konci života maloval i své lékaře, četné autoportréty dokládají, že často si musel vystačit sám se sebou, a vůbec nejčastější jsou nefigurativní malby: krajinné scenérie, ale i obyčejná židle, ložnice, váza s květinami.

První dva obrazy představují Hlavu rolnické ženy (1885, National Gallery, Edinburgh) a Portrét paní Trabucové (1889, Ermitáž, Petrohrad).



Vlevo další koláže je Portrét Juliena Tanguyho (1887, NY Carlsberg Glyptotek, Kodaň), muže, který měl obchod s malířskými potřebami a v interiéru a ve výloze vystavoval obrazy včetně Goghových a Gogh u něj nakupoval barvy. Vpravo je Listonoš Joseph Roulin (1889, Museum of Modern Art, New York).



Portrét doktora Reye (1889, Puškinovo muzeum, Moskva) a Portrét doktora Gacheta (1890, Musée d'Orsay, Paříž) zobrazují Goghovy ošetřující lékaře.
K dr. Felixi Reyovi, mladému internistovi, se Gogh dostal po uříznutí ucha. Rey obraz dostal od Gogha darem a i když ho přijal, vůbec se mu nelíbil. Reyova matka pak obraz použila na ucpání díry v kurníku do doby, než se ho (11 let po Goghově smrti) podařilo prodat.
Dr. Paul Gachet se o Gogha staral v posledních týdnech života.






Autoportrét se slamákem (mezi 1886-1888, Metropolitan Museum, New York) a Autoportrét v Arles (1888, Musée d'Orsay, Paříž) zachycují proměny ve tváři umělce.



Dvěma Goghovými obrazy se může pochlubit Kunstmuseum v Basileji, jsou jimi Autoportrét s japonským tiskem (1887) a Marguerite Gachetová u piana (1890). Zobrazená žena byla dcerou ošetřujícího lékaře Paula Gacheta. 




Gogha v počátcích ovlivnil také o 2 generace starší Jean-Francois Millet, který často maloval těžce pracující lidi (nejznámější jsou obrazy Sběračky klasů a Štěrkaři, druhý však bohužel při bombardování Drážďan v druhé světové válce shořel a je znám už jen z reprodukcí), hold mu vzdal v obraze Odchod do práce (podle Milleta) (1886, Ermitáž, Petrohrad).



Prosté motivy nábytku zachycují obrazy Židle (1888, National Gallery, Londýn) a Pokoj v Arles (Musée d'Orsay, Paříž).




V Goghově muzeu byl prý kdysi celý sál vyzdoben obrazy slunečnic, to jsem tam sice neviděl, ale slunečnice zde samozřejmě nemohou chybět. Následující jsou z National Gallery v Londýně.



Malíře ale v rostlinné říši upoutaly nejen slunečnice, jak dokládá obraz Komonky v měděné váze (1886, Musée d'Orsay, Paříž).



Kromě květů Gogh často maloval pole a stromy. Obojí zachycují dvě verze obrazu Pšeničné pole s cypřiši. První vlastní Metropolitan Museum v New Yorku a druhou z r. 1889 National Gallery v Londýně.




Ještě nezralé obilí je vidět na obraze Zelené obilí z Národní galerie v Praze, namalovaném v r. 1889. Zeleň dominuje i obrazům Krajina u Saint-Rémy (NY Carlsberg Glyptotek, Kodaň) ze stejného roku a Vzrostlá tráva s motýlem (1890, National Gallery, Londýn).





A po těžké práci na poli je třeba si odpočinout. Obraz se také jmenuje Odpočinek a je z Musée d'Orsay v Paříži.



Dvě verze (tentokrát ale hodně odlišné, přestože obě jsou z r. 1889) má i obraz Olivovníky, první vystavuje Museum of Modern Art v New Yorku a druhou National Gallery v Edinburghu.




Kvetoucí švestky (1888, National Gallery, Edinburgh) jsou příslibem švestkových knedlíků a pálenky na chuť i zdravotní prevenci.



Následující série obrazů obsahuje náhledy na domy. Nazývají se Ráno (Musée d'Orsay, Paříž), Farmy u Auvers (1890, National Gallery, Londýn), Krajina u Auvers po dešti (alternativní název je Krajina s vozíkem a vlakem, 1890, Puškinovo muzeum, Moskva) a Krajina s domem a oráčem (1889, Ermitáž, Petrohrad).






Ještě než se Gogh vrhl na malování, asi 2 roky se intenzivně věnoval teologii a dokonce působil jako laický kazatel v chudém hornickém kraji v Belgii. Proto je s podivem, že náboženským tématům se ve svém díle vůbec nevěnoval, alespoň vzdáleně se s ním pojí Kostel v Auvers (1890, Musée d'Orsay, Paříž).



Technická díla znázorňují obrazy Zvedací most v Arles (Wallraf-Richartz-Museum, Kolín nad Rýnem), bohužel s nechtěným odrazem blesku mého fotoaparátu, a Most Carrousel a Louvre (1886, NY Carlsberg Glyptotek, Kodaň).


Obraz Restaurace Siréne v Asniéres (1887, Musée d'Orsay, Paříž) se stylově odlišuje, spíš než Gogha připomíná díla Camilla Pissarra a Maurice Utrilla.



Karavany (1888, Musée d'Orsay, Paříž) se odlišují i tematicky.



Další dva obrazy Gogh situoval do večerních a nočních hodin: Bílý dům v noci (1890, Ermitáž, Petrohrad) a Hvězdná noc (Museum of Modern Art, New York).




Museo Thyssen-Bornemisza v Madridu vlastní (mimo jiné) dva Goghovy obrazy, které sice v názvu noc nezmiňují, ale mají ponurou atmosféru: Přístavní dělníci v Arles (1988) a Vodní mlýn v Gennepu (1884).




Obraz Nádvoří věznice (1890, Puškinovo muzeum, Moskva) Gogh namaloval pod dojmem četby Dostojevského románu Zápisky z mrtvého domu. Předpokládá se, že vězeň v popředí je Goghovým autoportrétem. Depresivní námět z posledního roku malířova života jako kdyby předznamenal jeho tragický osud.



A který obraz je tím jediným, co van Gogh prodal? Je z r. 1888, jmenuje se Červená vinice a je vystaven v Puškinově muzeu v Moskvě. Malíři vynesl 30 franků. (Při pobytu v Moskvě v minulém týdnu jsem ho konečně mohl vidět na vlastní oči, jinak zde tento článek mohl být mnohem dříve.)


Aktuální článek

Proč ani letos nebudu volit

O letošních volbách se stále mluví, jak jsou přelomové, že jde o všechno, o ohrožení demokracie autoritáři a populisty, nebo k světlým zítřk...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)