Krušné hory (1) - Český Jiřetín, Fláje, Nové Město, Bouřňák, Mikulov

Krušné hory mívaly špatnou pověst, že vlivem sirných exhalací z uhelných elektráren jsou zničeny a místy jde o měsíční krajinu, proto jsme si od turistiky v těchto končinách příliš neslibovali. Ale výsledný dojem byl velkým překvapením, na rozdíl od Šumavy a Jeseníků se stromy napadenými kůrovcem a ve Vysokých Tatrách s polomy z vichřic jsme se zde s ničím takovým nesetkali. Vcelku pohodové jsou i turistické výlety, protože trasy většinou mají jen malá převýšení. 

Na jedné z tras jsme po zelené značce vyšli z malé obce Český Jiřetín s asi 90 obyvateli, rozkládající se v nadmořské výšce 610-740 m, která byla koncem 16. století založena jako dřevorubecká osada. 

Vytěžené dřevo se odtud po téměř 20 km dlouhém Flajském plavebním kanálu, vybudovaném v letech 1624-1629, převáželo z Flájí (části Českého Jiřetína, zbořené při stavbě přehrady Fláje) do saského Clausnitze.  

Po 4 km se dostaneme k vodnímu dílu Fláje (710 m n. m.), které vodou zásobuje Mostecko. Rozlohu má 149 ha, přehradní zeď je dlouhá 459 m a 58,5 m vysoká, maximální hloubka vody je 57 m.    

O 2,5 km dále je rozcestí Fláje hájovna (759 m n. m.), kde přejdeme na červeně značenou stezku. Cestou míjíme jezírko s podmáčenými břehy jako u rašelinišť. 

4 km za hájovnou je rozcestník v místě zaniklé obce Vilejšov, odkud je 3,5 km na Vrch tří pánů (874 m n. m.), blízko nějž se nachází větrná farma „U tří pánů“ německé firmy WSB Neue Energie. Postavena byla v letech 2005-2006 a má výkon 6 MW, pilíře jsou vysoké 120,5 m a vrtule mají rozpětí 71 m. (Název WSB je odvozen od slov Wind, Solar a Biomasse.)  

Po 3 km dojdeme do obce Nové Město (815 m n. m.). 

Odtud je již jen 1 km na nejvyšší kótu trasy – vrch Bouřňák (869 m n. m.). 

Na něm stojí turistická chata Karla Líma, českého lyžaře a průkopníka turistiky v Krušných horách, který se o její stavbu, dokončenou v r. 1930, zasloužil a současně dal vrchu s německým názvem Stürmer české pojmenování Bouřňák. Dnešní název chaty je Hotel Bouřňák a Lím má zde pamětní desku.

Najdeme zde i stanici Horské služby.

Přírodní památka „Buky na Bouřňáku“ je ochranným pásmem zbytků bukového lesa a je také místem s výskytem pestrobarevného ptactva – strakapouda, brhlíka, žluny a holuba doupňáka. 

Z vrchu je kruhový výhled na okolní kopce (bohužel je neumím určit) a také na průmyslovou část, povrchové doly a elektrárnu.

Zatímco vrch Bouřňák je od Nového Města plochý, na boční a odvrácené straně prudce padá a na nich je vybudován ski areál se čtyřmi středně těžkými červenými sjezdovkami, jednou jednodušší modrou a jednou obtížnou černou. 

V závěrečném úseku túry sejdeme asi 2 km pod lanovku do obce Mikulov (590 m n. m.) s novobarokním kostelem sv. Mikuláše.

Celková délka trasy byla 4 + 2,5 + 4 + 3,5 + 3 + 1 + 2 = 20 km.

Vatikán (1) - Andělský hrad

Vatikán je znám jako církevní stát a sídlo papeže, vnořený do italské metropole Řím, který s necelým půl kilometrem čtverečním a několika sty obyvatel je nejmenším státem na světě. Počty turistů však místní značně převyšují, na Berniniho kolonádě před bazilikou sv. Petra se v mnohonásobně zatočených koridorech tísní davy jak na letišti a stejnými kontrolami s detekčními rámy a prosvěcováním zavazadel je také nutné projít. 

Ještě horší je to před Vatikánskými muzei, kde jsme při první návštěvě na přelomu r. 2007-2008 čekali ve frontě 5 hodin, protože bez zhlédnutí Michelangelových fresek v Sixtinské kapli by návštěva Říma nebyla úplná. 

Michelangelovi a Berninimu věnuji samostatné články, začnu monumentální budovou, která při přechodu 135 m dlouhého kamenného mostu z centra Říma přes řeku Tiberu je tím prvním, co z Vatikánu uvidíme. Jde o Andělský hrad (Castel Sant' Angelo/Castle of the Holy Angel). 

Most je z r. 134 a rovněž se jmenuje Andělský (Ponte Sant' Angelo). Sochami andělů s roztaženými křídly se symboly pašijí (utrpení Krista, např. trnovou korunou, biči, hřeby, křížem, …) byl osazen v 2. polovině 17. století. Zhotovil je Bernini a pomocníci z jeho dílny. Nejdříve však (na začátku 16. století) byly z popudu papeže Klementa VII. do předmostí umístěny sochy sv. Petra a Pavla. 

Most se původně jmenoval Pons Aelius (Aelian Bridge), protože jej nechal postavit římský císař Publius Aelius Hadrianus (česky nejčastěji uváděný jako Hadrián), stejně jako hrad, dokončený r. 134. Prvotní funkcí hradu bylo Hadriánovo rodinné mauzoleum. 

Přívlastek Andělský hrad získal až na konci 6. století, když papež měl vidění, že na věž hradu se snesl archanděl Michael a zasunutím meče do pochvy dal znamení, že ve městě skončila morová epidemie. Legendu připomíná socha na vrcholu věže. 

V průběhu staletí byl hrad několikrát přestavován a měnila se i jeho funkce. Jako pevnost byl součástí obranné zdi a ponurou historii představuje období, kdy byl věznicí. Před upálením inkvizicí zde 6 let byl vězněn Giordano Bruno (1548-1600), který ani přes mučení neodvolal své názory, že Země ani Slunce nejsou středem vesmíru, existuje více slunečních soustav, obydlených rozumnými bytostmi, a vesmír je nekonečný. K „slavným“ vězňům patří i alchymista a šarlatán Alessandro Cagliostro (1743-1795) a významný sochař a zlatník Benvenuto Cellini (1500-1571), ten si však tresty vykoledoval kriminálními činy, mimo jiné zabil vraha svého bratra a okradl papeže.  

Dnes hrad slouží jako muzeum, jedna z expozic je vyhrazena zbraním. Na terase leží hromady dělostřeleckých koulí a nádvoří střeží mramorová socha anděla.

Andělský hrad se stal nesmrtelným i v umění, v závěrečné scéně opery Tosca od Giacoma Pucciniho (1858-1924) hlavní hrdinka spáchá sebevraždu skokem z cimbuří. 

A přitom jsou odtud tak pěkné výhledy. Na Andělský most, řeku a další mosty, budovy na břehu Říma i kupoli vatikánské baziliky sv. Petra.

Při větším zoomu je v pozadí alespoň trochu patrný běloskvoucí mramorový Palác Viktora Emanuella II. (1820-1878), prvního krále sjednocené Itálie, a na dalším snímku zlatá socha vyjadřující úctu jezuitů k Srdci Ježíšovu.  

A nakonec ještě koláž z náhledů do hradu a večerní snímek. 

Jan Steen - hospodské baroko

Když se podíváme na náměty obrazů barokních malířů, velmi často nevybočují z obvyklého společenského zaměření tehdejší doby. Caravaggio maloval náboženské obrazy, Vermeer téměř výhradně postavy v prostředí jejich bytů při čtení, psaní, vyšívání či muzicírování, Rubens a Rembrandt k náboženským obrazům přidali i náměty z řecké mytologie a (auto)portréty, portréty krále a šlechticů jsou převažujícím námětem obrazů van Dycka, a tak by se dalo pokračovat.

Dva malíři – Jacob Jordaens (1593-1678) a Jan Steen (1626-1679) – se však od výše zmíněných značně odlišují, absolutistický král Ludvík XIV. jejich obrazy označoval za díla „hulvátů“, protože ho dráždily scény bujaré zábavy a hodování často opilých stolovníků, živočišné projevy „primitivů“ a jejich obyčejné a nevkusné oblečení. Ze zlaté klece královské smetánky, půvabných žen a skvostných rób, zachycených v dílech rokokových malířů (Boucher, Fragonard, Watteau) za jeho nástupce Ludvíka XV., bylo k těmto „barbarům“ nekonečně daleko. A král jako kdyby podvědomě tušil, že v této „spodině“ by se mohl probudit revoluční duch a sladký život vrchnosti zničit, což se ale stalo osudným až králi Ludvíku XVI., který skončil na popravišti.               

Steen do obrazů vkládal také jinotajná sdělení ze starých holandských přísloví a tehdejších románů či divadelních her.   

Obraz Veselí v hospodě (1674, Wallace Collection, Londýn) je znázorněním lidského chování společnosti různorodého věku, vedle tančícího páru se dohadují starší manželé, za nimi se modlí stařena, v popředí žena chová dítě a chlapec se věnuje kočce a psu, hospodští kumpáni si vyměňují názory a k dovršení všeobecného zmatku na skříni sedí houslista.  

Svatební hostina ve farmářské krčmě (1665, Kunsthaus, Curych) je samozřejmě také důvodem k radosti.

Pro Steena malířství nebylo jediným zájmem, sice prošel dílnou na krajiny zaměřeného mistra Jana van Goyena (1596-1656) a oženil se s jeho dcerou, ale při své nestálé povaze se často stěhoval a přivydělával si i provozováním pivovaru a hospody, které si pronajal. 

Svatební hostina v Káně galilejské (1670-1672, National Gallery of Ireland, Dublin) vychází z náboženského námětu, kdy Ježíš poté, co svatebčané a hosté vypili veškeré víno, vodu pro rituální umývání proměnil ve víno, ale malíře mnohem více než Ježíš (je v pozadí) zajímá veselící se společnost a je patrné, že někteří už trochu přebrali. (Kána je asi 12 km od Nazaretu, Ježíšova bydliště.)

Jenže výměna názorů v hospodě často vede ke vzrušeným hádkám a někdy až k rvačce. To Steen zachytil v obrazech Spor u karetní hry (1664-1665, Gemäldegalerie, Berlín) a Rvačka v hospodě (1664, Alte Pinakothek, Mnichov).

Hráči kuželek před hostincem (1660-1663, National Gallery, Londýn) jsou na čerstvém vzduchu a očividně v mnohem větší pohodě.

Oslava narození (1664, Wallace Collection, Londýn) a Radosti otcovství (1668, Kunsthalle, Hamburk) jsou také dobrým důvodem k zábavě.

Na obraze Rozpustilá domácnost (1660-1670, Gemäldegalerie, Berlín) je rozmařilá rodina, žena si nechává dolévat pohár, další klimbá, na podlaze se válí bible, po níž šlapou, v pozadí ze dveří vyhánějí žebráka.

Škola pro chlapce a děvčata (1670, National Gallery of Scotland, Edinburgh) s chaosem ve třídě vypadá jako scéna z hospody, někteří lezou po stolech, znavení pospávají, v pravé části obrazu kresba učence Erasma Rotterdamského je odhozena na podlahu a dítě sově sedící u lucerny nabízí brýle, což ilustruje holandské přísloví: „K čemu jsou brýle nebo světlo, když sova se nechce dívat?“

Pozor na luxus (1663, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) je moralizujícím poselstvím, v koši zavěšeném u stropu výhružně visí meč a berla symbolizující holandské rčení "Buď opatrný v počestném životě a střez se biče."

Přísloví Jak staří zpívají, tak mladí pískají (1665-1670, Gemäldegalerie, Berlín) vyjadřuje, že špatný příklad vede ke špatnému chování. Děti vpravo si nalévají pohár jako dospělí. 

Svérázné figurky znázorňují obrazy Vesnický alchymista (před r. 1660, Wallace Collection, Londýn), Rétoři (1665, Alte Pinakothek, Mnichov) a Chlapec lízající sirup (1664-1668, Kunsthalle, Hamburk).

Jen Návštěva lékaře (1661-1663, Alte Pinakothek, Mnichov) vzhledem ke zkroušenému výrazu nemocné ženy působí vážně.

Poslední čtveřice obrazů – Kavalír hraje dámě na loutnu (1670, National Gallery of Scotland, Edinburgh), Loutnistka (1670, Wallace Collection, Londýn), Mladá žena hraje na cembalo mladému muži (1659, National Gallery, Londýn), Lekce hry na cembalo (1660-1669, Wallace Collection, Londýn) – námětem připomínají Vermeerova díla, hra na hudební nástroje je i příležitostí získat obdiv a možná i city platonicky milovaných osob.