François Boucher - rokoko, markýza de Pompadour, akty a Diderotovo znevážení

Na baroko a jeho klon manýrismus navázalo rokoko, kdy místo šerosvitu či temnosvitu se barvy obrazů prozářily, a stejně tak se změnily i náměty, biblické příběhy, ukřižovaného Krista a svatou rodinu vystřídaly galantní scény, elegantní róby dam z lepší společnosti, a pokud se malíři obraceli k příběhům z řecké mytologie, bohyně byly často znázorňovány nahé či polonahé jako erotické symboly.      

Malíři tehdy také mnohdy působili ve službách krále a vyšší šlechty jako dvorní portrétisté a jejich typickým představitelem byl François Boucher (1703-1770), jehož si velmi oblíbila markýza de Pompadour (1721-1765), milenka francouzského krále Ludvíka XV., kultivovaná žena podporující umění a vědu a současně sama umělecky nadaná. Boucher ji portrétoval opakovaně a dvěma z nich obrazovou část uvedu. První z r. 1756 je ze sbírek Alte Pinakothek v Mnichově, další z r. 1759 ve Wallace Collection v Londýně.

Následující fotografie obrazů jsou nejčastěji z Musée du Louvre v Paříži a Wallace Collection v Londýně, ve zkratce budu psát jen Louvre a Wallace. 

Diana v lázni (nebo také Diana odpočívající po koupeli) (1742, Louvre), bohyně lovu, je v Boucherově podání místo s lukem a toulcem zobrazena smyslně nahá ve společnosti nymfy.       

Dvě polonahé ženy jsou i na obraze Bakchus a Érigoné (1745, Wallace). Bakchus, bůh vína a nespoutaného veselí zatoužil po Érigoné a aby krásku svedl, proměnil se v trs hroznů. Dvojice nahých žen vyvolávají podezření, že malíře vzrušovala lesbická láska.   

Ke stejné sérii patří i obrazy čtyř ročních období. Tři z nich z Wallace Collection v Londýně, Jaro (1745), Letní pastorála (1749) a Podzimní pastorála (1749), jsou na následujících fotografiích. Pastorálou se myslí idylické zobrazení venkovského života, nejčastěji s pastýři.  

V podobném duchu jsou i obrazy Pastýř hrající pastýřce (1747-1750, Wallace), Pastýř pozorující spící pastýřku (1743, Wallace) a Rybář (1759, Kunsthalle, Hamburk). Druhý ze zmíněných obrazů se uvádí také pod názvem Dafnis a Chloé podle starověkého milostného románu z pastýřského prostředí. 

K mytologickým námětům patří také obrazy Únos Európy (1732-1734, Wallace) a druhá verze z Louvru (1747), únoscem byl Zeus proměněný v býčka. 

I obraz Vulkánova kovárna má dvě verze, jsou z let 1747 a 1757 a obě vystavuje Louvre. Druhý má také alternativní název Vulkán předává Venuši zbraně pro Aenea. Vulkán byl mytologickým bohem ohně a kovářství a Aeneas, syn bohyně Venuše, válečník v boji o Tróju. 

Merkur je římským bohem obchodu, ale v řecké mytologii mu byly přidány další vlastnosti, mezi nimi výmluvnost a veselí, proto přirozeně měl blízko k Bakchovi. Boucher oba znázornil v obraze Merkur svěřuje nemluvně Bakcha nymfám (1733, Wallace).

Auroru známe jako křižník ruských revolucionářů z r. 1917, původním významem je však bohyně úsvitu, případně červánků. Protože Aurora měla mezi bohy řadu milenců, Afrodité (bohyně lásky, sexuality, plodnosti a krásy) ji proklela tím, že se neustále zamilovávala do smrtelníků. Jedním z nich byl Kefalos a Bouchera to inspirovalo k obrazu Aurora unáší Kefala (1764, Louvre).

Vertumnus je mytologickým bohem ročních období a krásnou Pomonu svedl tím, že odmítnutí ctitele by mohlo mít za následek proměnu v kámen. Boucherův obraz Vertumnus a Pomona z r. 1763 je k vidění v Louvru.  

Rinaldo a Armina (1734, Louvre) jsou Boucherovým odkazem k barokní epické básni Osvobozený Jeruzalém z r. 1580 od Torquata Tassa.

Tematickou výjimkou je obraz biblického příběhu Gedeonova oběť (1728, Louvre), kdy Gedeon byl vyvolen Bohem, aby vysvobodil izraelský lid z útisku Midjánců. Na oltář Boha pak přinesl oběť v podobě býka a s hrstkou spolubojovníků nepřítele porazil.   

K idylickým znázorněním krajiny patří Venkovská idyla (1735, Alte Pinakothek, Mnichov), Pastorální krajina s řekou (1741, Alte Pinakothek, Mnichov), Les (1740, Louvre), Most (1751, Louvre), Vodní mlýn (1751, Louvre) a Říční krajina se zříceninou a mostem (1762, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid).

Název obrazu Odpočinek u studny (1735, Alte Pinakothek, Mnichov) je v anglickém názvu Rest at a Well slovní hříčkou. Dá se totiž chápat i v rozkazovacím způsobu Odpočiň si u studny, což ale nemá žádný vztah ke studni, myslí se tím to, co je možné říct nemocnému, unavenému či ospalému člověku. 

Obrazy Malíř ve svém ateliéru (1730-1735, Louvre) a Mladá dívka v parku (1765-1770, National Gallery of Ireland, Dublin) se od většiny Boucherových děl odlišují. 

Boucherova záliba v aktech pronikla i do tak nevinně nazvaných obrazů, jako jsou Východ slunce (1753, Wallace) a Západ slunce (1753, Wallace). 

U obrazu Odaliska (1745, Louvre) to ale nepřekvapí, když odaliskou se rozumí otrokyně tureckého sultána, která mohla povýšit na konkubínu a v ideálním případě až na jednu z manželek.

A právě takové obrazy (a zejména Diana v lázni z úvodu textu) se staly terčem kritiky vlivného osvícenského filosofa Denise Diderota (1713-1784), který je považoval za necudné, vyumělkované a nepřirozené (dnešními slovy kýčovité) a Bouchera označil za malíře prodejných žen. Umělci, který se hřál v přízni královského rodu, tím zničil pověst, společnost se od něj odvrátila a o jeho obrazy přestal být zájem.

V dějinách umění však Boucher má neopominutelný význam, vedle barevně dokonalých kompozic byl i vynikajícím kreslířem, ilustroval knihy a souborné vydání Molierových her, navrhoval tapisérie. V malbě se sice nesnažil zachytit psychologii postav jako Antoine Watteau (1684-1721), který kromě honosných rób členů vybrané společnosti maloval i šašky a jejich často smutný a nuzný život, na druhé straně Boucher nikdy nedospěl k frivolnosti obrazu Houpačka třetího z nejvýznamnějších rokokových malířů Jeana-Honoré Fragonarda (1732-1806), kde dáma se houpe na vysokém závěsu s koketně předkopnutou nožkou a zespodu ji pozoruje kavalír a přitom jí zřejmě hledí pod sukni.  

Watteaua, Fragonarda a jejich obrazy přiblížím v některém z příštích článků o výtvarném umění.