27. srpna 2015

Ålesund - z Molde autobusem a lodí zpět

Norsko je bohatá a pro turisty drahá země, která nemá zájem vstoupit do Evropské unie, aby nemusela doplácet na chudé "příbuzné". Vyniká nádhernou přírodou, od mořské hladiny strmě stoupají hory se zasněženými vrcholy a hluboko do nitra se zařezávají četné mořské zálivy (fjordy). Jezdit autem po silnicích s většinou značně omezenou rychlostí (max. 70 km/hod) a téměř neexistující dálniční sítí je za trest a nakonec každý automobilista rezignuje a místo desítek či stovek kilometrů kolem fjordů se raději nalodí na drahý trajekt. Také je tam čilá letecká doprava mezi většími městy, protože 300 km vzdušnou čarou by kvůli členitému vnitrozemí mohlo znamenat přes 1000 km autem a trajekty.
Země je typická i mizerným počasím, déšť je věrným průvodcem Norů, v Bergenu, druhém největším městě Norska, prý prší 300 dní v roce a i když se zdá, že Norové jsou k dešti apatičtí (běžně je vidět, že i za hustého deště se procházejí ulicemi bez deštníku), i přes vysokou životní úroveň v počtu sebevražd na 1000 obyvatel patří mezi smutnou špičku na světě, na čemž se podílí také polární tma v severní části země.

Při pobytu v Molde jsme se rozhlíželi, kam se vydat do okolí, a kromě plavby po nádherném fjordu Geiranger (je na seznamu přírodních divů UNESCO) jsme přišli i na město Ålesund.
Pro dopravu tam jsme zvolili autobus, fotografovat se dalo jen přes sklo, ale vzhledem k pošmournému počasí to bylo celkem jedno.



Ålesund s necelými 50 tisíci obyvatel je něčím mezi našimi okresními a krajskými městy. Je umístěn na třech mosty propojených ostrovech, na něž (a okolní ostrovy) se naskýtá krásný pohled ze 189 m vysokého vrchu Aksla, kterému dominuje vyhlídková restaurace, kam se lze dostat po schodišti se 418 schody, anebo pozvolnějším stoupáním po silnici.



Město sice má delší historii, ale ta vzala za své při ničivém požáru r. 1904. Na jeho znovuobnovení významně přispěl německý císař Vilém II, který do těchto končin jezdíval na dovolenou. Do nové podoby města se výrazně promítl secesní styl, který tehdy architektuře vládl, zde ovšem v modifikované skandinávské podobě, kde v pestré mozaice věžiček a barevných fasád s ornamenty se často objevují draci, trollové a námořní symbolika.



Pro norská města je charakteristické velké množství soch, které však většinou mají hodně daleko k antickému ideálu krásy. Mnohé ženské postavy by mohly představovat čarodějnice v pohádkách.

Z kostelů je nejvýznamnější Ålesund Kirke, kamenná stavba z r. 1909.



Pro zpáteční cestu jsme zvolili výletní loď společnosti Hurtigruten. Loď je vskutku luxusní. Hned po vstupu na palubu si cestující musí umýt ruce. Slouží k tomu stojan ve vestibulu. Pak je jim vystavena magnetická karta, na kterou v průběhu plavby mohou nakupovat občerstvení, je tam i vířivka, ale plavky nás vzít nenapadlo. Před výstupem se podle stavu na kartě vystaví účet.



V místnosti s pohodlnými sedadly nechybí ani kormidlo, u něhož si můžeme dopřát iluzi, že loď řídíme.



Plavba lodí trvala asi 3,5 hod. Přijeli jsme však až v pozdních večerních hodinách, kdy už byla tma.

17. srpna 2015

Oldřich Veselý (2) - Synkopy (4), E-band

Po odchodu z Blue Effectu Radima Hladíka se Oldřich Veselý vrátil do Brna do mateřské skupiny Synkopy 61, které jako autor hudby složil většinu jejích hitů.

Jak už jsem zmiňoval v dřívějších článcích, Synkopy 61 v prvních více než 10 letech existence měly ve svém repertoáru i řadu převzatých písní, zejména od Beach Boys, Hollies a Uriah Heep. V 70. letech Veselého však (stejně jako hudebníky z konkurenční brněnské skupiny Progress 2) silně ovlivnili Pink Floyd. Na vizi vytvořit monotématické dílo, které by doprovázela i efektní filmová projekce, v Blue Effectu pro pokukování Leška Semelky po popu nebyl prostor, Veselý si ji ale přinesl na staronové působiště. Velkou oporou mu byl textař Pavel Vrba. Prvním plodem jejich spolupráce byl projekt Sluneční hodiny z r. 1981. Na rozdíl od "rockových oper" Dialog s vesmírem a Třetí kniha džunglí skupiny Progress 2, které tvořil volný sled písniček, pro Sluneční hodiny jsou charakteristické rozsáhlé kompozice a dlouhé instrumentální předěly.

Skupina v této době přestala v názvu používat číslovku 61, označující rok jejího vzniku, a také doznala řadu personálních změn, např. do ní nastoupil kytarista Emil Kopřiva, který však po dvou letech vytvořil s Romanem Dragounem a Milošem Morávkem z Progressu 2 a Janem Seidlem novou skupinu Futurum.

Na YouTube je album Sluneční hodiny dostupné celé. Uvádí jej "dialog" syntezátorů Oldřicha Veselého a Pavla Pokorného, napodobující vichřici a hromově znějící hluboké tóny, které jsou podepřeny výraznými bicími Jiřího Rybáře. Přes složitost díla se z něj vyloupl hit - rocková balada Černý racek.



Úspěch Slunečních hodin dvojici Veselý-Vrba povzbudil k další spolupráci a r. 1983 vyšlo album Křídlení, které o 3 roky bylo vydáno v exportní anglické verzi vydavatelství ARTIA jako Flying Time.
Stejně jako Sluneční hodiny najdeme na YouTube i Křídlení v úplném záznamu. Není zde sice tak výrazná skladba jako Černý racek na předchozím albu, pro zvuk skupiny byl však velkým přínosem příchod skvělého kytaristy Miloše Makovského. Bohužel z jeho zhruba čtvrthodinových sólových koncertních vstupů se na album dostala jen kratičká, asi minutu trvající ukázka Kytarové extempore. O Miloši Makovském jsem už ale blíže psal v článku Kytarové instrumentálky, proto zůstanu u odkazu.
Další skladbou na albu, kterou výjimečně nesložil Oldřich Veselý, je lyrická píseň violoncellisty a hráče na akustickou kytaru Vratislava Lukáše Krát kolikrát. V záznamu alba začíná v čase 12:03.
Z melodických písní stojí za zmínku i Modřinná soustava (v záznamu od 22:20), která vyšla také na singlu.

Třetím albem Synkop, které otextoval Pavel Vrba, byla Zrcadla z r. 1986. Oldřich Veselý zde dal prostor se autorsky projevit i svým spoluhráčům, ke kvalitě to ale příliš nepřispělo. Nejvýraznějšími skladbami jsou Veselého Malá dívka s čelenkou s krásnou Makovského kytarou a Průměrný, zvláště první se mně velmi líbí. Celkově však album zůstalo ve stínu předchozích dvou a nejsou k nalezení ani žádná videa s jeho skladbami.

Veselý pak ještě vydal sólové album Dlouhá noc, které rovněž otextoval Pavle Vrba, více o něm např. zde. Členové Synkop zde působí už jen jako hosté. Sice jej rovněž vlastním, ale žádná skladba mě příliš neoslovila a k nalezení na webu také nic není.
Éra Synkop se tím uzavřela. Oldřich Veselý se pak našel v skládání scénické hudby pro brněnská divadla, mimo jiné k divadelní hře Malý princ podle slavného díla Antoina de Saint-Exupéryho.

Veselému koncertní vystupování později asi začalo trochu chybět a od r. 2005 obklopen mladšími hudebníky působí ve skupině E-band. A právě písní Malý princ z uvedené divadelní hry představení brněnské rockové legendy (i seriál článků o skupině Synkopy 61) můžeme ukončit.

6. srpna 2015

Medvědí soutěska a hora Hochlantsch ve Štýrsku

Medvědí soutěska (Bärenschützklamm) leží asi 40 km od Grazu, hlavního města spolkové země Štýrsko (více o něm v článcích Graz (1) - historická část a Graz (2) - moderní architektura na řece Mur), a patří mezi nejkrásnější přírodní divy Rakouska. Tato skalnatá rokle byla dříve dostupná jen horolezcům, ale před zhruba 100 lety se začalo s jejím zpřístupňováním pro rekreační turisty a dnes se v soutěsce nachází 49 dřevěných žebříků a 115 lávek a můstků, připevněných ke skalním stěnám. Od r. 1978 je na seznamu chráněných přírodních památek. Délka soutěsky je sice jen asi 1300 m, ale převýšení mezi jejími konci má přibližně 450 m.

Výchozím místem výletu byla malebná vesnice Mixnitz, autobus nás zavezl k jejímu vlakovému nádraží, kde nadmořská výška je 447 m. Vzpřímený medvěd u jednoho domu nás trochu postrašil, v soutěsce však žádní nežijí. Její pojmenování má dvojí vyklad - podle jednoho v ní byly nalezeny části koster medvědů, další vysvětlení to však popírá a název prý vznikl jen zkomolením slova v dřívějším označení.




Po opuštění vesnice stoupáme podél toku říčky Mixnitz a už zde se objevují první náznaky vodopádů, až se konečně dostaneme k vstupní bráně do soutěsky (752 m). Zde se platí vstupné, letos 3,50 EUR.




Při stoupání po žebřících a lávkách se tají dech, protože jsou většinou ukotveny ve skalách pouze jednostranně a při velké zátěži davy turistů se vkrádají myšlenky, zda ji unesou.




Jeden muž si vzal na výlet psa, ale tomu se přes velké domlouvání a přesvědčování na tenké dřevěné příčky lávek nechtělo a muži nezbylo, než si přibalit další zavazadlo. V jeskyni možná kdysi medvědi přece jen žili.




Nesčetné vodopády a tůně jsou nejpůsobivější za mírného deště nebo mlhy, kdy lom světla přes kapky vody vytváří duhové spektrum. Na to jsme štěstí neměli, ale i přes horký letní den a suché léto tam bylo krásně.




Po východu ze soutěsky se asi po čtvrt hodině dostaneme na horskou pastvinu se stylovou hospodou U Dobrého pastýře (Almgasthaus Zum guten Hirten, 1209 m).




Odtud se dá do cílového místa - (zimního lyžařského) střediska Teichalm (1170 m) - pokračovat dvěma způsoby: buď přímo, po loukách a pastvinách, anebo přes vrchol vápencové hory Hochlantsch (1720 m). Zvolili jsme náročnější variantu se stoupáním na Hochlantsch.

Cesta je kamenitá a místy pro její strmost je nutné si pomáhat i rukama. Po výstupu z lesa se můžeme kochat výhledy na masivy okolních vrchů anebo rozjímat nad propastí.




Když se poprvé objeví vrcholový kříž, zdá se, že už zbývá jen pár metrů, ale záhy zjistíme, že naši skálu a tu s křížem odděluje propast, naštěstí obchůzka není dlouhá.




Na kříži je připevněna plechová schránka se sešitem, kam jsme se jako pokořitelé vrcholu také připsali.
Jezero na obzoru se jmenuje Teichalmsee a právě k němu budeme sestupovat.

Kousek pod vrcholem jsme narazili na čtveřici krav, jak ty se tam dostaly, je mně záhadou. Minuli jsme také stádo koní a ještě v soutěsce kozorožce a viděli spoustu lučních květin.



V Teichalmu jsme náš výlet zakončili v hospodě u velké porce zmrzliny s výhledem na jezero.




Na břehu Teichalmsee stojí místní atrakce, 8 m vysoká dřevěná socha na způsob trojského koně, zde však jde o "trojskou krávu". Jezero láká k projížďce (dá se vypůjčit šlapadlo) a ke koupání, ale plavky jsme si na turistiku nebrali a už ani nebyl čas.




Přes nižší polohu vrcholu hory Hochlantsch bylo z Mixnitzu třeba překonat převýšení 1273 m. Zatím jen na Slavkovský štít, Kriváň a Jahňací štít ve Vysokých Tatrách jsem zažil větší (poslední dva přiblížím někdy jindy). Celá trasa měřila přibližně 11,5 km a zabrala nám i s přestávkami asi 6 hod.

Aktuální článek

Levočské vrchy, Mariánska hora a Levoča

„ Tam okolo Levoči, tam se voda točí, ktorá nemá frajíra, nech tam do něj skočí ,“ se zpívá v slovenské lidové . Určitě lepší nápad je ale v...

10 nejčastěji zobrazovaných článků