Vesuv (a Pompeje)

Hurikány, zemětřesení, sopečné erupce, tsunami, dlouhotrvající deště a záplavy, … jako kdyby příroda chtěla ukázat, kdo je tu pánem a jak nesmyslné je heslo Poručíme větru, dešti.

Proti dávným předkům, kteří v tom viděli kletbu bohů, máme výhodu alespoň v tom, že meteorologové, seismologové a vulkanologové vše sledují a můžeme včas prchnout.

V historii tomu tak nebylo, když r. 79 vybuchl Vesuv, pohřbil asi 15 tisíc obyvatel Pompejí; výbuch Etny v r. 1669 a proud lávy usmrtil 20 tisíc nepřipravených lidí; gigantická exploze sopky Tambora r. 1815 na jednom z ostrovů blízko Jávy utrhla víc než kilometr vrcholu, bezprostředně zabila přes 90 tisíc lidí a množství popela ve vzduchu ovlivnilo na dlouhou dobu klima na severní polokouli, způsobilo neúrodu a roku 1816 se pak dostalo označení "rok bez léta" ("the year without a summer"); erupce sopky Krakatoa opět na ostrově mezi Sumatrou a Jávou r. 1883 a následná 35 m vysoká vlna tsunami smetla vše živé v okolí, zahynulo 36 tisíc lidí.

Dnes jsou sopky cílem turistických výletů, na Havajských ostrovech je možné se proletět vrtulníkem nad jícny aktivních vulkánů, po více než 20 letech znovu probuzenou mexickou sopku Popocatépetl (5452 m n. m.) z bezpečné vzdálenosti natáčí televizní štáby, na Etnu (3350) a Pico del Teide na Tenerife (3819, nejvyšší hora Španělska) vedou turistické trasy, část cesty si lze zkrátit autobusem a dokonce tam zřídili i lanovku.

Vesuv je dominantou Neapolského zálivu, vypíná se do výšky 1281 m n. m., nižší vrch vlevo se jmenuje Monte Somma (1132).

Před výbuchem r. 79 Vesuv však byl podstatně vyšší, odhaduje se asi o 1 km, a měl tvar strmého kužele (sopky takového profilu se označují stratovulkány). Vyvržením nitra hory se vytvořil obrovský kotel (kaldera) a stěny kráteru se částečně zbortily dovnitř. Tím se vrchol stal dobře přístupný. Blízko k němu se můžeme vyvézt autobusem a pak už zbývá necelá půlhodina pěšky k náhledu do nitra kráteru.

Dno je hluboké asi 200 m a dobře jsou vidět vrstvy hornin.

Ani se nezdá, že by si odtud pro tisíce lidí mohla přijít smrt, jenže si musíme uvědomit, že polovina hory zmizela. Bylo vyvrženo několik kilometrů krychlových horniny, která vytvořila sloup vysoký 30 km. Až po mnoha hodinách tlaková síla (při třech erupcích vrhajících do ovzduší 150 tisíc tun sopečného materiálu za vteřinu) zeslábla, sloup se začal bortit a působením větru dopadl plnou vahou na 10 km vzdálené Pompeje. Překryl je 4-6 m vysokou vrstvou vyvřelé horniny. Pompeje i menší Herculaneum tak zmizely a po několika generacích se na jejich polohu a jména zapomnělo. Archeologové je objevili až v 18. století.

Pompeje upoutají přehledným pravoúhlým systémem ulic a náměstí.

Nechyběl ani amfiteátr pro sportovní hry a divadelní představení, chrámy, lázně, fontány a také nevěstince.

Mezi objevenými freskami je značné množství s erotickou (až pornografickou) tematikou. Obyvatelé si sexu uměli užívat, intimní styk byl snadno dostupný a stál údajně tolik, co dvě sklenky vína (asi bych se tam stal abstinentem). Tyto fresky jsme neviděli, některá místa běžně dostupná nejsou, resp. jsou otevřená jen v sobotu a neděli. Můžeme si je ale prohlédnout v článku Na návštěvě v nejstarším nevěstinci Evropy a částečně také ve videu na serveru Stream.cz, zachycujícím celou historii katastrofy, znovuobjevení Pompejí a navíc i letecké pohledy na kráter Vesuvu.

Následující fresky jsou ve vile dei Misteri.

Žhavý popel a nánosy bahna po vychladnutí ztvrdly a vytvořily pevné schránky pro mrtvá těla. Ta se sice během staletí rozpadla, ale archeologové schránky vyplnili sádrou a vznikly tak odlitky lidí v okamžiku smrti.

Ke specifickým suvenýrům z Vesuvu a Pompejí patří šperky ze sopečného kamene a víno Kristovy slzy (Lacryma (nebo Lacrima) Christi) z révy pěstované na sopečné půdě na úpatí Vesuvu. Kristovi prý skanuly z tváře, když se před nanebevzetím naposled podíval na Zemi a spatřil krásu Neapole. Dnes zde žijí tři miliony lidí - s Vesuvem na dohled.

Apokalypsa Pompejí byla inspirací mnoha umělcům, příkladem je obraz Poslední den Pompejí od Karla Brjullova (vystaven v Ruském muzeu v Petrohradu), skupina Pink Floyd si je zvolila jako kulisu pro One of These Days a Echoes (část 1, část 2).

Leonardo da Vinci (2) - obrazy

Leonardo da Vinci (1452-1519) je postavou, která přes propast mnoha staletí nepřestává vzrušovat a až za 2 roky uplyne 500 let od jejího skonu, určitě na nás bude shlížet z kdejakého plakátu, bude vydáno mnoho knih, natočena řada dokumentů a filmů a autoři budou bádat, jakou šifru umělec vložil do toho kterého obrazu.

Díky výstavě v Košicích jsem už měl možnost přiblížit jeho vynálezeckou činnost, tentokrát se zastavím u obrazů. Vím, jsou notoricky známé, je to jako dávat na blog fotku Eiffelovky, na rozdíl od ní si je však nemůžeme dobře vyfotografovat, někde je to přímo zakázáno (týká se to fresky Poslední večeře Páně v refektáři (= jídelně) kláštera Santa Maria delle Grazie v Miláně (její špatný stav přes mnohé restaurace byl pro mě velkým zklamáním) a obrazů Dáma s hranostajem v Muzeu Czartoryskich v Krakově, Podobizna hudebníka v galerii Ambrosiana v Miláně, některé jsou za sklem, odráží se na nich světlo, lesknou se, Monu Lisu v Louvru v Paříži od diváků odděluje lano a dívat se na ni lze jen z velkého odstupu.

Celkový počet Leonardových maleb je velmi nízký, pouhých 15, některé galerie jich přitom uchovávají větší počet, a proto k jejich zhlédnutí stačí několik návštěv. Dosud jsem neviděl už jen Podobiznu dámy (uváděnou podle portrétované osoby údajně chybně jako Ginevra de Benci) z National Gallery of Art ve Washingtonu. Několik dalších přes nekvalitu fotografií a často pohledy z úhlu ve snaze minimalizovat odrazy sem zařadím, protože obrazy bývají reprodukovány bez rámů a ty jsou také zajímavé.

První snímek však není záběrem originálů, ale pouze plakátu k výstavě replik Leonardových děl ve Vídni r. 2006. Včleněny jsou do něj čtyři obrazy: odleva Dáma s hranostajem, Mona Lisa, Portrét neznámé ženy (nebo také La belle Ferronniere, Louvre, Paříž) a Dáma s perlami (Ambrosiana, Milán, Leonardovo autorství je zde ale nejisté a sama galerie už obraz vystavuje a v tištěném průvodci uvádí jako dílo Leonardova žáka Ambrogia de Predis).

Dáma s hranostajem (portrét Cecilie Gallerani, 16-leté milenky milánského vévody a mecenáše umění Lodovica Sforzy, hranostaj byl v erbu Sforzů, odhaduje se, že byl namalován mezi roky 1483 až 1490) se mně ze všech Leonardových obrazů líbí nejvíc, 3-krát jsem se na něj drahnou dobu v Krakově díval, v malé místnosti s bedlivým hlídačem, která je pro něj vyhrazena, ale poté co Czartoryští loni prodali celou sbírku polskému státu, je možné, že obraz bude přemístěn. V odkazovaném článku se už píše o hradu Wawel, znám ho ale z Muzea Czartoryskich v jiné části Krakova.

A zde je obraz La belle Ferronniere v originále z Louvru v Paříži.

Zvěstování (1472, Galleria degli Uffizi, Florencie) znázorňuje archanděla Gabriela, oznamujícího Panně Marii narození Ježíše Krista.

Madona Benois (nebo také Madona s kvítkem) z Ermitáže v Petrohradu podle vzniku r. 1478 patří mezi raná mistrovská díla umělce (za první z ženských portrétů se považuje Ginevra, která je datována roky 1474-76). Zobrazuje Pannu Marii, která kvítkem chce zabavit svého synka Ježíše Krista (= Ježíška). Benois v názvu připomíná příjmení majitele obrazu, od kterého car Mikuláš II. obraz koupil.

Obraz Madona s karafiátem je vystaven v Alte Pinakothek v Mnichově a pochází z podobného období (orientačně 1478-80) jako Madona Benois a má i stejný námět.

Leonardo do malířství přinesl novou techniku sfumato, kdy nanášením průsvitných vrstev barvy docílil dojmu, jako kdyby malba byla zahalena jemným závojem či oparem. Tím se potlačí kontrast, zjemní přechody barev a zvětší hloubka. Efekt je patrný zejména ve spojení postav s přírodou v obrazech Mona Lisa (La Gioconda, 1503-05) a Madona ve skalách (1483-86) v Louvru v Paříži.

Mona Lisa je portrétem manželky florentského obchodníka Franceska del Giocondo a její "tajemný" úsměv prý způsobila snaha malíře rozveselit ji hudbou, zpěvem a žertováním a zbavit tak melancholického výrazu.

Madona ve skalách znázorňuje Pannu Marii, objímající malého Jana, a Ježíška s andělem. Obraz má ještě jednu verzi (1508), kterou vlastní National Gallery v Londýně a je na následujícím snímku. Předpokládá se, že částečně se na ní podílel Ambrogio de Predis.

Louvre a londýnská National Gallery se mohou pochlubit i další dvojicí stejně nazvaného obrazu. Je jím Sv. Anna samotřetí. Staročeský výraz "samotřetí" označuje babičku, která vychovala dceru a ta zase dceru nebo syna. Sv. Anna se sv. Jáchymem byli rodiči Panny Marie, a tedy prarodiči Ježíše Krista.

Obraz z Paříže bývá také podrobněji označován Sv. Anna, Panna Marie a Ježíšek s beránkem (1510) a nedokončený obraz z Londýna Sv. Anna s Pannou Marií, Ježíškem a malým sv. Janem (1507-08).

Nedokončen je i obraz Sv. Jeronýma (1481-82), teologa a překladatele bible do latiny, z Vatikánských muzeí v levé části poslední koláže. Životopisec Giorgio Vasari to přičítal Leonardově "vrtkavé a nestálé povaze", "sotva něco začal, hned toho zase nechal". Obraz Madona Litta (1490-91) v koláži vpravo (oba bohužel s velkými odrazy) se dostal do petrohradské Ermitáže z majetku italských vévodů z rodu Litta. V některých knihách (např. v 5. díle Pijoanových Dějin umění a monografii Leonardo da Vinci od Jaromíra Pečírky) není reprodukován, což svědčí o pochybnostech autorů, zda Leonardo obraz namaloval (Pijoan na str. 286 si klade otázku, zda nejde o kopii).

Obrazy Křest Kristův (1475) a nedokončené Klanění tří králů (1481-1482) vystavuje Galleria degli Uffizi ve Florencii. Havním autorem prvního z nich je však Leonardův učitel Andrea del Verrocchio (1435-1488), Leonardo namaloval anděla vlevo a krajinu v pozadí.

 

Obraz Sv. Jana Křtitele (1513-1516), kazatele, který v řece Jordán pokřtil Ježíše Krista, je vystaven v Louvru a jde o poslední mistrovské dílo, nepochybně celé namalované Leonardem.

Od Leonarda jsou také velmi ceněné kresby, a to nejen náčrty jeho vynálezů, známý je především Autoportrét ve zralém věku a Proporce lidské postavy (Vitruvius), Studie válečníků (1505) je exponátem Szépművészeti Múzeum v Budapešti.

Leda s labutí (začátek 16. století, Galleria Borghese, Řím) je kopií nedochovaného Leonardova obrazu na námět mytologického příběhu, kdy bůh Zeus zatoužil po manželce spartského krále Tyndarea Ledě a aby se k ní mohl přiblížit, převtělil se v labuť.

 

Slovenský ráj (1) - Tomášovský výhľad, Prielom Hornádu, Kláštorská roklina

Když někde v horách narazíme na řetězy, skoby a žebříky (např. ve Vysokých Tatrách), zatají se nám dech, protože lezení, kde chyba může mít tragické následky, je přece jen jiná liga než výšlap po lesních cestách nebo chodnících z úhledně poskládaných kamenů.

A kde si takových míst užijeme nepočítaně, je Slovenský ráj. Zalesněná oblast má téměř 200 km čtverečních a v porovnání s jinými horami na Slovensku se rozkládá v nižších polohách (nejvyšší vrch Ondrejisko má jen 1270 m n. m.), přitažlivá je však svými roklinami a vodopády. Částí rokliny Veľký Kyseľ je dokonce ferrata, kam ve střediscích (např. v Čingově) zapůjčují horolezeckou výstroj (fixní lana, karabiny, sedáky a úvazky). Nejdostupnějšími roklinami jsou Suchá Belá a Kláštorská a v takovém pořadí jsme je také prošli, začnu ale tou druhou, šli jsme jí dokonce 2-krát (z různých výchozích míst a opačných konců 11km soutěsky Prielom Hornádu, kdy zhruba v jejím středu se do Kláštorské rokliny odbočí).

Výchozími místy tras ve Slovenském ráji jsou Podlesok (zvláště pro Suchou Belou) a Čingov (pro většinu ostatních míst) a vstup je placený.

Na jednu z túr jsme vyrazili z Čingova (494 m n. m.), byli jsme tam totiž ubytováni v zařízení s hrdým názvem Grand hotel Spiš, který podle fasády a jedné zchátralé budovy už dost pamatuje a dnes zřejmě přežívá hlavně díky příležitostným akcím, jako jsou svatby.

Protože hotel je na odlehlém místě, před vstupem do lesa v místě Čingov-centrum jsme museli ujít asi 1 km.

Odtud po žluté značce mírně stoupáme kamenitou cestou a míjíme stylové chaty, místy i s otevřeným výhledem.

V lese pak procházíme kolem vápencových skalních útvarů Ihla a Kazateľnica.

U nich se však příliš nezdržujeme, protože mnohem zajímavější metou je Tomášovský výhľad (680). Ten skalní plošinou, přecházející přes ostrou hranu na kolmou stěnu i převisy, připomíná Preikestolen v Norsku. Jeho výška je 25 až 32 m a délka přes 200 m, proto je také celý skalní masiv vyhledáván horolezci.

A stejně jako v Norsku láká odvážlivce si na hranu sednout a dívat se dolů.

Přejdeme na zeleně značenou stezku, přes kořeny a kameny klesáme k rozcestí Pod Tomášovským výhľadom (511) a zde znovu změníme směr, tentokrát na modrou trasu podél Prielomu Hornádu.k Letanovskému mlynu (513). Vodní tok lemují skály a nepřístupná místa překonávají můstky.

Část cesty vede po železných roštech, stupňovitě vetknutých do skály, a zábradlí nahradil řetěz.

Slečna v bílých trenýrkách nejdříve byla nervózní, že se o skálu ušpiní, ale vzápětí převážil strach o život a nechtěla se pohnout.

Konečně se dostáváme na pevnou zem a v hospůdce u Letanovského mlýna (513) si můžeme na chvíli oddechnout.

Ne však na dlouho, nejdříve řeku přejdeme po dvou řetězových mostech (Nad Mlynom a Nad Zelenou dolinou) a než vystoupáme k ústí Kláštorské rokliny, užijeme si dalších roštů a nakonec lanovou lávku.

Kláštorská roklina je dlouhá 1,5 km, začíná v 520 m n. m., končí v 744 m a průchod je povolen jen ve směru zdola nahoru.

I když nás v Kláštorské roklině vždy zastihla bouřka, na rozdíl od Suché Belé místo vodopádů jsme zde viděli sotva znatelné pramínky vody.

Strakov vodopád má 13 m na výšku, ale kdyby na něj neupozorňoval štítek vedle žebříku, stěží by si ho někdo všiml.

8,5 m vysoký Dúhový vodopád byl vydatnější jen o málo. Vedle něj stojí dvojice navazujících žebříků.

A tady nás znovu zdržela vystrašená slečna. Před místem, kde se po kluzkých kamenech musí přejít z jednoho na druhý, začala hystericky křičet a až po lehce ironických komentářích svého partnera (věkem asi padesátníka), zda má přivolat vrtulník, se odhodlala na nebezpečné místo vstoupit.

Z Machového (česky Mechového) vodopádu zůstal jen mech.

Vedle žebříků průchod vede i po plošinách jako u Hornádu.

Závěr rokliny je už nenáročný a přivede nás na kvetoucí louku.

Nad roklinou se nachází Kláštorisko (760). Jde o ruiny kartuziánského kláštera ze začátku 14. století. Mniši zde však pobývali jen do poloviny 16. století. Stal se totiž cílem nájezdů loupeživých rytířů, byl vypleněn, sídlila zde vojenská posádka a nakonec byl zbořen. Díky úsilí neziskové organizace Kláštorisko je pomalu obnovován a dnes jím vede jedna prohlídková trasa.

Na louce u Kláštoriska (794) zaujme také symbolický cintorín (= hřbitov), pozůstatky kapličky z r. 1492, zvon "pokory" a vyřezávané sochy.

Poblíž je i chata (784), kde se můžeme občerstvit (a schovat před deštěm).

Z Čingova na Kláštorskou lúku jsme vystoupali 300 m a na okružní cestě je zase musíme sejít.

Lesní cestou se dostáváme ke kaňonu Bieleho potoka (510).

Znovu narazíme na Tomášovský výhľad, tentokrát se ale na něj díváme zespodu.

Míjíme Prielom Hornádu, řeka zde protéká lužním lesem, a netrvá to dlouho a jsme v cíli.

Orientační údaje k trase: 1 km Čingovem, Tomášovský výhľad je vzdálen 55 min chůze, Pod Tomášovským výhľadom 30 min, Letanovský mlyn 45 min, ústí Kláštorské rokliny 1 hod 5 min, Kláštorisko 1 hod, Bíely potok 50 min, Čingov-centrum 40 min. Bez průchodu Čingovem celkem 5 hod 45 min.