Dolomity (1) - jarní lyžování

Zatímco příroda kolem nás se probudila ze zimního spánku, nalévají se pupeny, všichni odkládají své tlusté svršky a muži se zase mají na co dívat, my jsme si zimu ještě prodloužili pobytem uprostřed skalních velikánů italského pohoří Dolomity.

Po asi 10 letech lyžování na našich horách (např. Šerák a Petříkov v Jeseníkách, Dolní Morava pod Kralickým Sněžníkem, Nižná na Oravě), kdy nikdy nebylo jisté, zda tam vůbec bude sníh (a často nebyl), co tam však bylo zaručeně (jestliže nasněžilo), byly velké fronty na vleky a hustota pokrytí svahů jeden lyžař na metr čtvereční, jsme začali s našimi známými z turistických výletů jezdit za lyžováním do zahraničí.

Před 4 roky jsme poprvé se zatajeným dechem vyrazili do Itálie. Nepřeberným množstvím sjezdovek, jejich rozměry, úpravou a přepravou sedačkami a kabinkami v úchvatných přírodních scenériích do poloh nad 2000 m jsme byli tak nadšeni, že o rok později jsme se tam vydali znovu. Tehdy však bylo mimořádně špatné počasí (stále bylo zataženo a zamlženo), trochu jsme tím vystřízlivěli a následující zimní sezónu vynechali.
Loni jsme pro změnu byli v Rakousku, v Sankt Michael im Lungau s blízkými lyžařskými areály Aineck, Fanningberg, Katschberg a Speiereck, a přestože se nám i tam velmi líbilo, letos jsme se znovu vrátili do Itálie. Dolomity mají totiž své neopakovatelné kouzlo a jsou také zařazeny na seznam přírodních divů UNESCO.
Několik navštívených míst trochu přiblížím.

Do skiareálu Alpe Lusia-Bellamonte se vyvezeme sedačkami z města Moena. Jeho okolí je rámováno rozeklanými štíty Pale di San Martino, z nichž nejvyšší má 3192 m. Vyšší jsou i polohy horních stanic lanovek Laste (2340 m) a Le Cune (2213 m).

Na úpatí sjezdovky Le Cune se nachází oblíbená restaurace s čarodějnickou výzdobou a ta je snad započítána i do cen, protože např. gulášová polévka tam stojí 9 EUR. Spodní část Bellamonte tvoří několikakilometrové velmi nenáročné (modře značené) paralelní sjezdovky, kde by si lyžař při jízdě mohl třeba číst knihu.

Skiareál Alpe Cermis je dostupný z města Cavalese dvěma navazujícími úseky s kabinkami a sousedí s Bellamonte. Je zde několik středně těžkých (červeně značených) sjezdovek i náročných černých, úplně nejhorší je 3 km dlouhá Olimpia II (č. 81), která vede kolem druhého úseku lanovky, vedle strmého sklonu zde jízdu (alespoň v odpoledních hodinách) velmi komplikují velké nerovnosti a nahrnutý sníh. To mě tak zmohlo, že spodní úsek Olimpia III (č. 87) jsem už sjel v kabince, přestože je snazší a kratší (červeně značený, 2,5 km).

V horní části areálu se nachází zajímavý artefakt, koho však znázorňuje, nevím.
Úbočí hor jsou také vyhledávána paraglidisty, když jsme se však chtěli na další vzlétnutí podívat zblízka, nedočkali jsme se, protože silný a směrově proměnlivý vítr letcům jejich vznášedlo vždy zkroutil do nepoužitelného tvaru.

Z Pampeaga se dostaneme do skiareálu Latemar a přes několik lanovek a sjezdovek až do Obereggenu v Jižním Tyrolsku, které kdysi bylo rakouským územím, ale po první světové válce bylo připojeno k Itálii.

V úvodní části je nejnáročnější černá sjezdovka Pala di Santa začínající ve výšce 2314 m, nejzajímavější je však okolí Obereggenu, kdy z 1550 m se sedačkou vyvezeme na Oberholz do 2096 m a po sjezdovce č. 2 (případně v kombinaci s 2a a 3) se dostaneme zase dolů. Cestou nahoru kolem korun stromů se naskýtají krásné pohledy na vrcholy Gruppo del Latemar (nejvyšší je Cimon del Latemar 2842 m).

Z Pampeaga jsme ještě vyjeli na druhou stranu na Agnello (2160 m), odkud bylo vidět na pohoří Latemar z většího odstupu, a vyzkoušeli červené sjezdovky č. 28, 29 a 30.

Na Latemar vede lanovka i z města Predazzo, kde býváme ubytováni, ale ta letos byla mimo provoz. Vedle dolní stanice jsou situovány skokanské můstky, kde se konají závody Světového poháru.

Největší dojem na nás však zanechala rozsáhlá oblast Sella Ronda, která je charakteristická soustředěním impozantních štítů Dolomit, jimž vévodí ten nejvyšší - Marmolada (3342 m), vytvářející 40 km dlouhý okruh. Na něj je navázáno 550 km sjezdovek, které jsou dostupné kabinkami a sedačkami z údolí 4 středisek - Val di Fassa, Val Gardena, Alta Badia a Arabba/Marmolada. My jsme volili příjezd autem serpentinami z Canazei směrem do sedla Passo Sella, které leží mezi středisky Val di Fassa a Val Gardena. Zdatní lyžaři se snaží zvládnout během dne celý okruh, kdy po vyvezení k vrcholům sjíždějí zase do jiného místa, a tak se posunují dál. Skipas je na celou oblast jen jeden a je možné začít kdekoliv. Podle svého vkusu a odhadu snižování kvality sněhu podle polohy Slunce na obloze zkušení lyžaři volí pohyb po směru anebo proti směru otáčení hodinových ručiček. Naší ambicí však nebylo obsáhnout stovky sjezdovek, byli jsme tam 2 dny a drželi jsme se hlavně sjezdovek 107 Sass Bece a 108 Belvedere ve středisku Val di Fassa, kde se naskýtaly krásné náhledy na masivy Dolomit, a pouze v jednom půldni jsme vyjeli i na druhou stranu směrem k Val Gardeně (154 Grohman a 153 Cinque Dita ve výšce 2379 m).

Na následujících snímcích je královna Dolomit Marmolada, je to zasněžený vrchol vlevo, vrchol vpravo od ní se zdá vyšší, pohled však klame, protože Marmolada je v pozadí.

S výhledem na ni se můžeme opalovat na lehátkách restaurace Sass Bece ve 2500 m.

Restaurací je na lyžařských svazích Dolomit opravdu dost, vedle typických italských jídel lasagne, tortellini, špagety, pizzy a sladkostí jako tiramisu nabízí i ta "naše", např. guláš nebo ovarová kolena.

Nikdy zde však nechybí specifický nápoj italských hor bombardino, který se skládá z horkého vaječného koňaku s whisky a šlehačkou posypanou kakaem.

3 výstavy - Josef Lada, Antonín Širůček, Petr Vápeník

Na přelomu roku na brněnském hradu Špilberk byla k vidění výstava obrazů Josefa Lady (1887-1957). O výstavě jsem věděl už v předstihu od kulturní encyklopedistky Otavínky, ale v den jejího slavnostního otevření jsem neměl možnost se na ni dostat. Návštěvu jsem pak odkládal a nakonec na ni šel (i s chotí) až poslední den. Celkem jsme zaplatili 180 Kč a viděli několik desítek obrazů. Přestože malíře u nás zná každé malé dítě, jeho kresby a malby zdobí Švejka, dětské knihy i vánoční pohledy, fotit bylo zakázáno. Myslím, že ani výběr nebyl úplně reprezentativní, například zde nebyl žádný obrázek z venkovské zabijačky, nikde nebylo prase pověšené za zadní nohy, a když listuji ve více než 200-stránkové knize Vlastimila Tetivy Josef Lada - pohádkový svět, kterou v r. 1997 vydalo pražské nakladatelství Eminent, myslím, že je v ní daleko více informací a k vidění zajímavější soubor umělcových děl, i když samozřejmě jen v reprodukcích a ne v originálních velikostech.

Josef Lada byl osobitý umělec a je známé, že se o jeho originalitě pochvalně zmínil i slavný Pablo Picasso. Na našich uměleckých aukcích však trhají dražební rekordy spíše Picassovi napodobovatelé a "lidový" umělec je mimo zájem sběratelů a investorů do uměleckých předmětů.

Aby zde Josef Lada byl alespoň nějak zastoupen, přikládám fotografii plakátu výstavy.

Sochař a malíř Antonín Širůček (1913-1977), je umělecky spjat s Brnem, kde žil od r. 1945. I jeho dílo je vystaveno na hradu Špilberk a je možné ho ještě vidět, protože výstava trvá až do 30. března.
Tentokrát jsem si vernisáž ujít nenechal. Její součástí bylo představení monografie o Antonínu Širůčkovi od Jiřího Hlušičky, dřívějšího dlouholetého ředitele Moravské galerie, který byl osobně přítomen. Od autora už jednu knihu mám (České moderní malířství v Moravské galerii v Brně, vydané nakladatelstvím Blok v Brně v r. 1984) a měl jsem v úmyslu si koupit i tuto knihu. Podle zprostředkované informace od umělcova syna jsem věděl, že na vernisáži bude k mání za zvýhodněnou cenu bez distribučních přirážek, jenže organizace poněkud zaskřípala, hradní prodejna, kde ji mělo být možné získat, byla zavřená. Na rozdíl od Ladovy výstavy zde bylo možné fotografovat a několik děl tak můžu prezentovat.

V Širůčkově malířském díle je patrný vliv expresionismu a částečně i kubismu a abstraktního umění, socha Rodina je zřejmě inspirována stejně nazvaným dílem Henryho Moorea.

Po kresbách, malbách a sochách přišlo i na fotografie. V neděli 9. března jsem si udělal výlet do Prahy na výstavu fotografií Petra Vápeníka, všestranného a umělecky nadaného blogera, známého také pod nickem Čerf. Společně s další mou oblíbenou, Ilonou-pižlíkem, jsme v komorním prostředí Galerie České spořitelny v Rytířské ulici měli možnost si vyslechnout Petrův zasvěcený výklad, kdy vedle přiblížení zobrazených míst nám také poodhalil technické taje pořízení fotografií v infračervené oblasti s využitím speciálních optických filtrů a dlouhých expozičních časů, kterými dosáhl překvapivých světelných efektů, např. výrazného barevného odlišení vodního proudu pod hladinou. Jako výstavní prostor je využit suterén ČS, kde podle Petrovy informace dříve byly bezpečnostní schránky a trezory.

Na výstavě je zdarma k mání profesionálně zpracovaný katalog, do něhož je z 30 vystavených fotografií zařazeno 11. Všechny fotografie, vystavené ve velkém formátu, jsou zaskleny a vzhledem k odleskům osvětlení je nelze dalším fotografováním dobře reprodukovat, proto sem vkládám jen náhled do sálu a neumělou fotografii jedné strany rozloženého katalogu.

Podrobné informace (včetně originálních fotografií) lze najít na Petrově blogu, v článku Komentované prohlídky výstavy navíc i s termíny, kdy bude výstavou osobně provázet. Ty zájemcům zvlášť doporučuji, protože výklad dodá fotografiím další rozměr.

Příjemné setkání jsme zakončili posezením v kavárně, kde řečeno předlistopadovým zpravodajským obratem jsme setrvali v družném rozhovoru a vyměnili si názory na aktuální (blogové) dění a otázky zajímající všechny strany :-)

Malta, Gozo (1) - kamenné divy

Stát Malta je jedním z členů EU. Rozkládá se na 7 ostrovech ve Středozemním moři, přibližně 90 km na jih od Sicílie. Malta je i název největšího ostrova, v nejdelším směru má z jednoho konce na druhý 27 km a žije na něm asi 300 tisíc obyvatel. Ze zbývajících ostrovů je obydlené také Gozo (na délku má 14 km) a ještě menší Comino, jehož rozloha je jen 2,6 km². Území Malty je dost nehostinné, řečiště dávno vyschla, půda je kamenitá a země má nedostatek pitné vody, který řeší odsolováním mořské vody.

Na první dvojici snímků (pořízených z letadla) je sicilská sopka Etna a ostrov Gozo, který se vešel do jednoho záběru.

Pro svou strategickou polohu bylo snahou mnoha národů si Maltu podmanit, podařilo se to Féničanům, Řekům, Římanům, Arabům, Francouzům (díky Napoleonovi) a nakonec Britům. Až r. 1964 Malta získala nezávislost, angličtina je zde však stále úředním jazykem. Bohatá historie se také odrazila v pestré směsici památek, jimž dominují středověká opevnění. Figurky řádu Maltézští rytíři (The Knights of Malta) jsou zde také nejběžnějším suvenýrem.

Památek si teď všímat nebudu a zůstanu jen u přírodních divů, které mají podobu neobvyklých skalních útvarů.

Blue Grotto (Modrá jeskyně) je charakteristické velkou skalní nohou, která podpírá klenbu jeskyně.

Představu o velikosti si můžeme udělat podle loďky, s níž turisté mohou nahlédnout dovnitř. Také jsem to využil, ještě předtím jsem však do jeskyně doplaval od přístavu loděk ze zadní strany, je to jen 100, max. 200 m daleko. Při plavání pod klenbou se mě zmocnil tísnivý pocit, je tam totiž dost tma, a ovlivněn horory jsem si představil, že z hlubin na mě může zaútočit nějaký predátor, např. chobotnice, a stáhnout mě pod vodu. Snad v příští vteřině mně projela tělem pálivá bolest. Po vylezení z vody jsem zjistil, že pod paží mám asi 20 cm velký flek zčervenalé kůže. Při výletu loďkou jsem hleděl do vody, co by to mohlo být, ale nic nezjistil, zřejmě se ke mně přitulila medúza.

Ve svém pubertálním věku jsem četl srdceryvný romantický příběh, který jako kdyby vypadl z oka libretům Verdiho a Pucciniho oper. Už si jej příliš nepamatuji, jen se mně nejasně vybavuje, že mladý muž a jeho otec milují krásnou dívku. V dramatické scéně stojí na útesu nad mořem. Dívka pronese, že miluje jen jednoho z nich a podívá se na mladíka. Starší muž se v zoufalství vrhne do hlubin, jenže dívka ve skutečnosti miluje jeho, s tragickým koncem své lásky se nedokáže vyrovnat a skočí za ním. Opuštěný mladý muž, pro nějž život ztratil smysl, udělá totéž. Tolik zbytečně zmařených životů! Kdyby si více naslouchali, dva mohli žít a vlastně ani přebytečný mladý muž nemusel nikam skákat, vždyť si také mohl najít někoho jiného.
A to se mně hned vybavilo při pohledu na útesy Dingli (Dingli Cliffs). Jejich výška je více než 200 m.

Velmi zajímavý skalní útvar se nachází také na ostrově Gozo. Jmenuje se Azure Window (Azurové okno). Okno má na výšku 80 m a právě u něj se odehrává scéna z filmu Souboj Titánů, kde obr Kraken vystupuje z moře a Perseus na něj namíří hlavu Medúsy, která ho spalujícím zrakem zničí (objeví se až na konci videa).

Pěkné je také okolí okna - zelená laguna a Inland Sea (Vnitrozemní moře), slané jezero, které je dírou ve skále propojeno s otevřeným mořem (vpravo dole).