Josef Šíma (1891-1971) s dvojicí Jindřich Štyrský a Toyen patří k nejvýznamnějším českým surrealistickým malířům, i když přívlastek "český" je u něj diskutabilní, protože Šíma na rozdíl od mnoha souputníků, kteří za inspirací na čas odjeli do Mekky malířství Paříže, zde od konce r. 1921 (s výjimkou několika měsíců v r. 1923, kdy pobýval v Čechách) zůstal již natrvalo. V 35 letech získal francouzské občanství, a proto je také považován za francouzského malíře a uváděn pod jménem Joseph Sima.
S českým prostředím však i poté udržoval kontakt, např. r. 1930 vstoupil do spolku Umělecká beseda, sdružujícím vedle malířů i spisovatele, básníky a hudební skladatele, ilustroval knihy českých autorů, psal o umění do českých novin a časopisů a také spoluorganizoval mezinárodní výstavy v Praze a v Paříži s cílem přiblížit české malířství v kontextu evropského umění.
Na výstavu Cesta k Vysoké hře v Místodržitelském paláci Moravské galerie v Brně byly vybrány obrazy z jeho raného období až po 30. léta. Malíř měl k Brnu úzký vztah, kromě studií na AVU v Praze se před narukováním na frontu 1. sv. války vzdělával i na Stavební fakultě VUT v Brně a po skončení války tam působil jako učitel.
Vysoká hra v názvu výstavy je odkazem na pětiletou existenci pařížské umělecké skupiny Le Grand Jeu (1927-1932), jejímž cílem bylo probudit podvědomí a překročit hranice reality. K navození extatických a halucinogenních stavů mimosmyslového vnímání měly napomáhat i drogy, alkohol a meditace. V tom je zřejmá příbuznost se surrealismem, formálně vymezeným básníkem a spisovatelem André Bretonem v Manifestu surrealismu v r. 1924, ale již v 2. dekádě 20. století se promítajícím do obrazů Giorgia de Chirica.
Obrazy z Šímových malířských začátků ještě před příklonem k surrealismu zastupují portréty blízkých a známých: Podobizna malířova bratra (1913-1914, Moravská galerie v Brně), Portrét Adrieny Voskovcové (starší sestry Jiřího Voskovce, 1913-1915, Národní galerie v Praze), Píšící postava u stolu (1918-1919, Moravská galerie v Brně).
Brněnské scenérie - Železniční most (Vlak), Vlak, Maloměřická cementárna (všechny z r. 1920 a majetku Moravské galerie v Brně) - prozrazují autorův zájem o techniku.
Okouzlení ruchem velkoměsta je patrné i z pozadí pařížských portrétů. Na Portrétu Nadine Germainové je vidět parník a v Podobizně Nadine Šímové Eiffelovka. Oba obrazy jsou z r. 1922 a vlastní je Národní galerie v Praze. Shodné křestní jméno není náhodné, jde o tutéž ženu - před a po svatbě s malířem. Šíma spolupracoval s její matkou Louise-Denise Germainovou, která vyráběla kabelky, knižní vazby a bibliofilie (knihy v malém nákladu s originální grafickou a typografickou úpravou), a právě u jejích knih začal s knižními ilustracemi. K ilustracím si vybíral zejména knihy básníků, např. Arthura Rimbauda a Guillauma Apollinaira.
A matka také nepřišla zkrátka, je na portrétu z r. 1922 (Pro arte, Praha) v následující koláži vlevo, vpravo je náhled do Café Parnasse (1923, Národní galerie v Praze).
Z pobytu v Čechách v r. 1923 pochází 2 obrazy z Moravské galerie v Brně: Sázava (kromě řeky se tak jmenuje i menší město, rodiště Jiřího Voskovce) a Parník (na Vltavě), který doplňují tematicky shodné Lodě v přístavu (1922, Západočeská galerie v Plzni).
Ještě výraznější je to v obrazech Bez názvu (1926), prozrazujícím vliv geometrické abstrakce Pieta Mondriana, a Hranol (1925), které na výstavu byly zapůjčeny z Musée des Beaux Arts de Reims.
V pozdějších portrétech se soustřeďuje na tvář osob a vyjádření jejich vnitřního prožitku. Tělo je méně důležité, přechází do ztracena bez znázornění rukou.
V Portrétu Reného Daumala a Portrétu Rogera-Gilberta Lecomta (oba z r. 1929 a z Musée des Beaux Arts de Reims) zvěčnil mladé básníky, kolegy ze skupiny Vysoká hra.
V Podobizně Berenice Abbottové (1928, Národní galerie v Praze) zobrazil americkou fotografku, známou fotografiemi architektury New Yorku (obraz byl zvolen i pro plakát výstavy), a v Portrétu Hélene Povolozké (1930, soukromá sbírka v Remeši) manželku (původem ruského) nakladatele, knihkupce a majitele galerie Jacquesa Povolozkého. Tu najdeme i na obraze Amedea Modiglianiho a nakladatel je pro nás zase zajímavý tím, že vydal knihu o Františku Kupkovi.
V poslední koláži portrétů je opět manželka Nadine Šímová (1928, Galerie hlavního města Prahy) a neznámá Dáma v lóži (1935, Národní galerie v Praze).
Šímovy surrealistické obrazy většinou zachycují přírodu, do níž vkládá nejrůznější symboly, které jí mají dát "vyšší smysl" a řád. Trojúhelník v obrazech Krajina s trojúhelníkem (Krajina s obeliskem) (1930, Galerie hlavního města Prahy) a Krajina s trojúhelníkem (1932, soukromá sbírka) je symbolem matematické přesnosti.
Vejce a nahé ženské tělo v dílech Evropa (1927, Moravská galerie v Brně), Vejce (1927, soukromá sbírka) a Bezejmenný obraz (1933, Národní galerie v Praze) symbolizují zrod nového života a mateřství.
Krajina u Yebles (1929, Národní galerie v Praze) je místem, kde si malíř zakoupil dům a zřídil tam ateliér. Na tomto obraze, stejně jako na dalších z r. 1932 ze soukromých sbírek, jednoduše nazvaných Krajina, jsou znázorněna zvláštní vlákna, která jako kdyby měla vyjádřit spojení do dalších galaxií či ideálního světa podle Platóna.
Krajina se jmenují i další dva obrazy, první je z r. 1929 ze soukromé sbírky a druhý z r. 1931 a vlastní ho Moravská galerie v Brně.
Šíma v obrazech zachytil i mytologické příběhy. Návrat Theseův (1933, Galerie hlavního města Prahy) je věnován hrdinovi, který v labyrintu na Krétě zabil netvora Minotaura a zbavil tak Athény kruté povinnosti posílat netvorovi každým devátým rokem sedm dívek a sedm mladíků v odplatě za smrt syna krétského krále Minóa na athénských hrách.
Vzpomínka na Iliadu (1934, Národní galerie v Praze) je odkazem na hrdinský epos starořeckého básníka Homéra.
Jestliže hrdinské činy z řecké mytologie lze chápat jako snahu o dodání optimismu v atmosféře celosvětové krize a nástupu fašismu, naopak stavy deprese malíř vtiskl do obrazů Rokle (1935, Oblastní galerie Liberec), Hrozba obzoru (Tůň) (1935, Národní galerie v Praze) a Moře (1935, Národní galerie v Praze), hrozících, že se z nich živí nedostaneme.
U obrazu Dvojitá krajina (1934-1954, soukromá sbírka) velké rozpětí v datování je dáno tím, že autor obraz nedokončil a vrátil se k němu až po válce.
Obrazy Josefa Šímy patří mezi našimi malíři na aukcích k nejdražším, z Top10 do konce r. 2018 se na výstavě objevily (a jsou zde uvedeny) dva: Dvojitá krajina a Krajina s trojúhelníkem.
,%20Kunstmuseum,%20Basilej.jpg)
Nejvíc mne zaujaly portréty na začátku a pak ty krajiny na konci, hlavně dvojitá krajina... O tomto malíři čtu prvně...
OdpovědětVymazatSima super, ako keby noja "rodina". Dam v lozi "superb!"
OdpovědětVymazatNevím, asi tohle nějak je na mne moc intelektuální nebo co. Prostě se mi z toho nelíbí ale vůbec nic....snad možná ten stejný obraz co Veličenstvu, Dáma v lóži. Nicméně že bych ho musela nutně mít, to tedy ne....ale seznámení s malířem i jeho dílem jako vždy naprosto skvělé a detailní !
OdpovědětVymazatZajímavé, jak často malíř (Šíma není první takový zde prezentovaný) přejde od srozumitelných (realistických) obrazů přes více či méně přijatelná zjednodušení až k fantasmagorickým výjevům.
OdpovědětVymazatTo je typický vývoj umělce? Nebo spíš nešťastného člověka, který umí malovat?
Portrét Adrieny Voskovcové i oba obrazy Nadine z roku 1922 jsou srozumitelné (ne jednoduché). PAk se ale nabízí domněnka, že životem malíře prošly ženy tak silné, tvrdé a dominantní (viz “Píší postava u stolu” a matka, obě s charakteristickým gestem levé ruky), že se jeho stále se stupňujícímu odklonu od reality není co divit Muži mají jen hlavu (na neveselé myšlenky) a nulovou šanci něco ovlivnit (absence rukou). Ženy jsou tak “intelektuální” (Podobizna Bereniky Abbotové, Dáma v lóži), až zcela ztrácejí své ženské atributy (prsa nemají dokonce ani po tatínkovi). Malíř rezignoval na reálný svět...
Pěkný den přeje Axina Freudová
Byť mne tvorba tohoto autora neoslovila, působí na mne hodně depresivně, děkuji. Dozvěděla jsem se zase něco nového a vůbec to není o mém vkusu či nevkusu, náladě.
OdpovědětVymazatJe příjemné vědět, že malíř s českým jménem, českým působištěm se stal v zahraničí tak k " nezaplacení "
Finanční obnosy za jeho dílo jsou tedy skutečné rakety, dali by se za to koupit hodně pěkné domečky.
[5]: jedno to měkké i bych v poslední větě vyměnila, odkrvila se mi hlava u těch položek
OdpovědětVymazatMoc děkuji za přiblížení výstavy. Surrealismus mám ráda, k mým oblíbeným malířům se řadí František Muzika.
OdpovědětVymazatTo, že je Josef Šíma stále pokládám za českého malíře, svědčí i pojmenování jedné z ulic v naší čtvrti.
Šíma, Štyrský a především Toyen - to je přesně moje gusto. Tady bych si asi vybral obě krajiny s trojúhelníkem a kdyby mi po zaplacení zbyly ještě nějaké drobné, přihodil bych Vzpomínku na Iliadu . Ale nejradši ze všech mám Lédu s labutí, která na výstavě není.Pro mě je tvůj článek objevný třeba i v tom, že jsem znal sestru Jiřího Voskovce, která byla jeden čas přítelkyní Josefa Šímy, jen jako Olgu, zatímco měla ve skutečnosti obě jména.[3]: To víš, probuzené podvědomí. Já se na cizí probuzené podvědomí rád dívám, ale to svoje bych radši nebudil, jen ať pěkně spinká .
OdpovědětVymazatKaždý máme jiný vkus, a podle ukázky některých obrazů je potřeba mít i určitou představivost.
OdpovědětVymazatMalíři nemusí malovat vše, jak o existuje, na to je přece fotografie. Pocity, vlivy projevené obrazy u tohoto malíře vidím v tom, že podoba jeho ženy ovlivnila i další portréty, co se týká tváře. Podobné oči, nosy, i tvar obličeje. Opravdu je to spíš výraz smutnější, zvláště té "matky" se "vyřádil". Díky za seznámení. Vzpomínám si na jeho obraz Leda s labutí, ale nevím už, kde jsem ho viděla. To se mi líbilo. V Labuť se proměnil bůh Zeus, aby se mohl s Ledou pomilovat a žena Hera jej "neviděla", že?
OdpovědětVymazat[10]: Nedávno jsem slyšel jednoho francouzského teoretika umění, který říkal, že tato doba je zajímavá tím, že fotografové se snaží dělat své fotografie jako malby a malíři naopak dělat své obrazy jako fotografie .
OdpovědětVymazat[11]: S ohledem na Vaše krásné fotografie tomu věřím, připomínají opravdu obrazy, vlastně to obrazy jsou.:o)
OdpovědětVymazatZajímavá díla, některá z nich vypadají, jako by byly slepeny z kousků natrhaných novin a barevných papírků .
OdpovědětVymazat[1]: Všechno je subjektivní, mně se nejvíc líbí surrealistické obrazy krajin.[2]: Ta dáma je opravdu zvláštní, má takový přísný výraz výsostné intelektuálky, která si do paměti určitě zapisuje všechny nedokonalosti, jichž se vystupující umělci dopustili.[3]: To bude asi tou postupující emancipací, dnes ženy mnohdy mužům vládnou a ne jen vaří, uklízí a dělají radost :).[4]: Mně se autor líbí a jsem rád, že jsem výstavu na poslední chvíli ještě stihl, pořád jsem ji návštěvu odkládal a nakonec zbývaly už jen dva dny.
OdpovědětVymazatAle co vím, výstava by se měla přesunout do Prahy a možná tam budou i částečně jiné obrazy.
[5]: Nákup jeho obrazů by určitě byla dobrá investice, protože ceny děl uznávaných malířů jen rostou.[6]: Nad tím také žehrám, že něco odkliknu a už to nejde vrátit. ještěže se alespoň v článcích dá opravovat, to dost využívám :) (spíš ale kvůli formulacím).[7]: Františka Muziku také trochu znám a líbí se mně neméně.
OdpovědětVymazatS tím názvem ulice je to zajímavé, v Brně takovou neznám, ale když tu žil, zasloužil by si ji také, možná však je někde v okrajové čtvrti.
14/3 Možná to tak někde je i dnes. Ovšem ty Šímovy obrazy panovačných žen jsou z 30tých/40tých let minulého století.
OdpovědětVymazat[8]: Vidím to téměř stejně, Léda s labutí je v té na konci článku odkazované desítce prodaných za nejvyšší ceny a tam se mně líbí nejvíc.
OdpovědětVymazatZajímavé je také další informace, na kterou se z článku Top10 nejdražších dá dostat, a sice, že při první aukci se Léda s labutí měla prodat za 3-4 miliony, ale majitel si to nakonec rozmyslel a obraz z aukce za 10% penále stáhl a o pár let ho prodal za 17 milionů.
Tady bych dal na první místa oba obrazy s vazbou na řeckou mytologii a obraz Evropa, proto jsem také žádný z nich nevkládal do koláže.
Někde jsem četl, že Šíma měl vztah i k Osvobozenému divadlu a s V+W se dobře znal. Ae sestru Jiřího Voskovce, stejně jako další osoby, jejichž jména se v názvech portrétů vyskytují, jsem našel Googlem.
Petře, díky za informaci, že Adriena (Olga) Voskovcová byla Šímovou přítelkyní.[9]: Přesně tak a v tom je to krásné.[10]: Zeus byl pěkný proutník, k Danae se dostal zase v podobě zlatého deště.
Růžo, Lédu s labutí najdeš v článku aukčních rekordů http://www.artplus.cz/cs/aukcni-zpravodajstvi/1/top-10-sima pod číslem 5.
Ten parníček se mi líbí velice.
OdpovědětVymazat[11]: První části věřím, ale u té druhé je to asi typické spíš pro "řemeslné" malíře, např. ty, co si přivydělávají na Karlově mostě. A tam jsou i takoví, kteří přímo malují podle běžných fotografií.[12]: K tomuto názoru bych se připojil.[13]: To dělá to vkládání symbolů (např. do krajiny) :).[16]: Feministické hnutí však už má nějakou historii. A ženy i dřív lecčehos dosáhly. Např. Šimova manželka Nadine byla lékařkou.
OdpovědětVymazat[17]: Ano, Šíma byl do Voskovcovy sestry zamilovaný a jejich vztah přetrhla až 1. světová válka, do které Šíma na celé 4 roky narukoval. Ale s Jiřím, který byl v té době ještě dítětem, pak zůstal ve velmi přátelském vztahu celý život a byl prý u něj na návštěvě v New Yorku ještě rok před svou smrtí v roce 1971 (zdroj: Jiří Rambousek v časopisu Universitas).
OdpovědětVymazat[18]: Je takový pohádkový :).[20]: Petře, díky za informace, vím, že jsi znalec V+W.
OdpovědětVymazatVztah Šímy a Voskovce naznačuje i to, že v článku o aukčních rekordech se píše, že prvním majitelem obrazu Troska (č. 4 a 21 a půl milionu) byl Jiří Voskovec.
A zajímavá musí být i kniha Adrieny Borovičkové (Voskovcovy neteře, podle křestního jména nejspíš sestřiny dcery) o rodinné kronice a dopisech, které Jiří Voskovec psal z Ameriky https://www.databazeknih.cz/knihy/voskovec-a-wachsmanni-z-rodinne-kroniky-a-dopisu-145021.
Vzhledem k roku vydání však asi bude k sehnání jen v antikvariátech.
[21]: Kdepak, do znalce mám daleko, ale jejich život a práce mě zajímá, protože si myslím, že v divadelní branži to byly osobnosti světového formátu, byť po nich vzhledem k povaze jejich oboru na rozdíl třeba právě od malířů nezbyly žádné artefakty, které by se daly vydražit za těžké milióny .
OdpovědětVymazat