Slovenský rock - melodický a instrumentálně na výši

V hudbě mě oslovují hlavně skladby charakteristické virtuozitou instrumentalistů, proto ve vážné hudbě mám nejradši hudbu klavírní (skladatelé ale většinou dávno nežijí a jejich díla jsou zaznamenána především v podání interpretů jako Svjatoslav Richtěr, Emil Gilels, Claudio Arrau, Arthur Rubinstein, Vladimir Horowitz, Glenn Gould, …, u nás Jan Panenka, Ivan Moravec, Ivan Klánský, Igor Ardašev, …), ale i houslové koncerty a jejich sólisty (David Oistrach, Yehudi Menuhin, …, u nás Josef Suk, Václav Snítil, Václav Hudeček, Jaroslav Svěcený, Pavel Šporcl, …), violoncellové koncerty s Mstislavem Rostropovičem, i jednotlivé skladby jako např. The Lonely Shepherd, kde na koncertu v Bukurešti na Pannovu flétnu exceluje Gheorghe Zamfir.  

V rockové hudbě jsou kořením sóla kytaristů (Jimi Hendrix, Eric Clapton, Jimmy Page, Jeff Beck, David Gilmour, Carlos Santana, Randy Rhoads, Mark Knopfler, Ritchie Blackmore, Steve Morse, …, u nás Radim Hladík, Michal Pavlíček, Luboš Andršt, Petr Janda, Miloš Makovský, …) a klávesistů (Keith Emerson, Graham Nash, Jon Lord, Don Airey, …, z našich Miroslav Berka, Jiří Valenta, Oldřich Veselý, Roman Dragoun, …). 

Nikdy jsem proto nechápal oblibu skupin, jako je např. Lucie a Chinaski, kde instrumentální sóla zcela chybí a ani zpěv leckdy za moc nestojí (Robert Kodym z Lucie disponuje rozsahem (s nadsázkou) pěti tónů a hraje jako amatérští hudebníci v nádražním podchodu). 

O většině rockových hudebníků, které obdivuji, jsem už psal v článcích v hudební rubrice, teď se zaměřím na slovenskou scénu, pozoruhodnou mnoha výraznými osobnostmi.   

1. The Meditating Four 

Když jsem poprvé slyšel skupinu The Meditating Four se zpívajícím kytaristou Jožem Barinou, vůbec se mně nelíbila, divný zpěv, divné melodie. Ale stejně jako jsem se časem naučil vnímat moderní výtvarné umění a architekturu, když jsem si nedávno náhodou pustil skladbu Šťastie, překvapilo mě, nakolik se můj dojem z ní změnil. Barina je kvalitní kytarista a na konci 60. let nebylo u nás běžné využívat booster, který zkreslením tónů skladbám dodává zvláštní kouzlo, např. ve skladbě Meditácia nad rámom. Ve světě s tím začal Jimi Hendrix (později přidal ještě kvákadlo), u nás Radim Hladík. O Barinovi se také mluvilo jako o slovenském Joe Cockerovi, hlasově tam jistá podoba je, Jožo Barina & The Meditating Four ale hráli a zpívali svůj vlastní repertoár.

 

2. Modus

Skupina Modus byla v 70. letech nabita osobnostmi (zpěvačka Marika Gombitová, zpěvák, kytarista a klávesista Miro Žbirka, zpěvák a klávesista Ján Lehotský, sólový kytarista Laco Lučenič). Podrobněji i s ukázkami z YouTube jsem se o ní zmínil v článku o Mirovi Žbirkovi a částečně také v textu Zpěv u klavíru, proto se nebudu opakovat.  

3. Collegium Musicum 

Collegium Musicum byla výhradně instrumentální skupina, opírající se o virtuózního klávesistu Mariana Vargu. Ten už v té době sice byl známý z hraní a skládání hudby ve skupině Prúdy, která však stála na zpěvu Pavola Hammela. První deska Collegia se skladbami Hommage à J. S. Bach a Ulica plná plášťov do dažďa z r. 1970 oslnila hudební kritiky i posluchače. Živě provedení první skladby je již z tohoto tisíciletí a s doprovodem smyčcového orchestru. 

Na desce je zajímavé, že místo prvního kytaristy skupiny Rastislava Vacha ji nahrál Pavel Váně z brněnské skupiny Progress Organization a přes dominanci Vargy se v druhé skladbě uvedl jemným kytarovým sólem, které začíná v čase 1:31. Nádherná je také Vargova klávesová pasáž, která na něj bezprostředně navazuje.  

Vystudovaný hudebník Varga však s Váněm nebyl spokojen, vadilo mu, že neumí hrát z not a ze skupiny ho vyhodil, Vaně dokonce s ní krátce jezdil jako osvětlovač, což zase neuspokojovalo jeho, vrátil se do Brna a s obnovenou skupinou Progres 2 natočil zásadní alba naší rockové historie Mauglí a Dialog s vesmírem. V posledních letech se ve skupině spojil se svým následovníkem v Progresu 2 na postu zpěváka klávesistou Romanem Dragounem a po mnoha letech vydali nové album Tulák po hvězdách. 

Váněho pak vystřídal Fero Griglák, asi nejlepší slovenský kytarista, a důležitým členem byl také výborný baskytarista Fedor Frešo, kterého známe i ze skupiny Blue Effect (Modrý efekt/M efekt). V druhé polovině 70. let frontman skupiny kytarista Radim Hladík vytvořil československou superskupinu, kam kromě něj a Bratislavana Freša patřil ještě zpěvák a klávesista Oldřich Veselý z Brna a bubeník Vlado Čech. Díky Frešovi v bratislavském hudebním nakladatelství Opus v r. 1977 Blue Effectu vydali album Svitanie. Podmínkou ale bylo, že na desce musí být slovenské skladby, skupina to vyřešila slovenskými názvy instrumentálních skladeb a zpívanou zachránil Oldřich Veselý písní Ej, padá, padá rosenka. Ta je však ve skutečnosti moravskou lidovou písní, nářečím slovenštinu jen trochu připomíná. Hladík v jednom rozhovoru zmínil, že aranžmá skupiny se od toho, jak ho sám cítil, postupně měnilo podle představ vystudovaného hudebníka Fedora Freša.  

Griglák byl v Collegiu jen doprovázejícím členem, jako sóĺista se realizoval ve vlastní, rovněž instrumentální skupině Fermata, kde s ním hrál i Frešo. 

4. Fermata    

Vybrat nejlepší skladbu skupiny je dost obtížné, všem vévodí Griglákova kytara, zmíním několik (a první je i ve vloženém videu): Apple Tree in Winter, Guitar Dreaming, Spomienka na Amsterdam a Huascaran I, výjimečně i s krátkými zpívanými pasážemi. Huascarán je čtvrtou nejvyšší horou Jižní Ameriky (6768 m n. m.) a smutně proslul tragédií v r. 1970, kdy zemětřesení o síle 7,9 Richterovy stupnice uvolnilo lavinu sněhu a kamení a pohřbilo 22 tisíc lidí v městech pod horou a s nimi i výpravu našich horolezců, kteří se chystali k výstupu na vrchol.  

Na jednom ročníku písňového festivalu Bratislavská lyra Griglák byl součástí festivalového orchestru a vzpomínám si, že v ohlasu na hudební večer si jeden redaktor stěžoval, že kdykoliv zpěváci zavřeli ústa, Griglák spustil virtuózní kytarové sólo. Mně to ale vůbec nevadilo. 

5. Prúdy 

Tato skupina působila na naší scéně od 60. let a mohla být s nižším číslem v seznamu, ale skladba Medulienka, kterou zařazuji i s videem, je z pozdější doby, v původní nahrávce z r. 1971 na kytaru hrál Fero Griglák, tehdy 17letý. Ve videu ho ale kytarovými sóly plnohodnotně zastoupil Laco Lučenič z Modusu.

A v r. 1999 se na turné Prúdů sešly všechny její hvězdy: Hammel, Varga, Griglák a Frešo.

Ze starších písní Prúdů ještě ze 60. let je velmi pěkná Čierna ruža s krásnými klávesovými předěly Mariana Vargy, který také složil melodii.  

6. Tublatanka 

Tříčlenná hardrocková skupina tvrdý zvuk kuriózně vyvažovala lidovými kroji, i její název zakládající členové z recese složili z jména Tublat, nevlastního opičího otce Tarzana, a dechovky Moravanka.  

K sametové revoluci se velmi dobře hodila skladba Pravda víťazí. 

Naopak lyrickou je Láska, drž ma nad hladinou, která jistě okouzlila obdivovatelky fešného kytaristy Maťa Ďurindy. Nejradši ale mám skladbu Rieka z prvního alba skupiny z r. 1984. Živá nahrávka podle číslovky, kterou má Ďurinda na kytaře, 25 let od založení skupiny dokládá, že její popularita i přes změny v sestavě po čtvrtstoletí zůstala stále stejně vysoká a platí to až do dneška. Velkolepé Ďurindovo v závěru skladby korunuje ohňostroj, šlehající z jeho kytary i baskytary Juraje Topora. 

7. Banket 

Skupina Banket se zpěvákem Richardem Müllerem se na hudební scéně objevila v podobnou dobou jako Tublatanka, její styl byl však zcela jiný, místo kytar byl založen na zvuku syntezátorů. U nás byla obdobně zaměřená skupina Oceán s Petrem Mukem, v zahraničí třeba Alphaville s Marianem Goldem.

I když o zpěvákovi a skupině mám již na blogu samostatný článek a do tohoto textu, kam vybírám výhradně soubory s výraznými instrumentalisty, by se ani z tohoto důvodu nenominovali, nakonec přece jen je nelze opomenout. V první dekádě tohoto tisíciletí se Richard Müller v New Yorku spojil s americkými hudebníky a oprášil i původní repertoár Banketu. Jeho úplně první skladba Nespoznaný, která se bohužel nevešla na první album Banketu Bioelektrovízia z r. 1986, v novém aranžmá s výborným klávesistou Cliffordem Carterem a hned dvěma sólovými kytaristy Hiramem Bullockem a Mikem Caffreym ve videu z r. 2007 sem dokonale zapadne.

         

8. Team

Pavol Habera ze skupiny Team byl v r. 1991 posledním federálním Zlatým slavíkem a už tehdy k tomu přispěly hity Reklama na ticho a Držím ti miesto.   

Přestože nemám rád, když na koncertech zpěváci vybízejí diváky k tleskání a nechávají je zpívat známé pasáže, video první skladby zařazuji v živém provedení z r. 2008, protože kvalitou zvuku a sehraností kapely výrazně převyšuje původní studiovou nahrávku z 80. let. 

 

9. Elán 

Skupinu Elán není třeba představovat, na slovenské scéně má podobné postavení jako u nás Olympic. V hitu Voda, čo ma drží nad vodou, soundtracku z filmu Fontána pro Zuzanu 3 z r. 1999 s Evou Vejmělkovou v titulní roli, vyniká kytarové sólo Jána Baláže (od 3:27). A pěkně zní i živě na koncertu.

Ve vlastní písni Ja viem z alba Ôsmy svetadiel z r. 1981 na text P. Jursy se jako klávesista předvedl Vašo Patejdl. Od 2:11 hraje současně na dvou různých klaviaturách, klavírní zvuk kombinuje s chrámovým zvukem syntezátoru. 

10. No Name 

K legendám slovenského rocku dnes již patří i košická skupina No Name, oblíbená je i u nás a podle členů skupiny koncertuje víc v Česku než doma, v anketě Českého slavíka 4krát za sebou (2014-2017) vyhrála v kategorii Slavíci bez hranic. Výrazně na sebe upozornila hned prvním albem Počkám si na zázrak z r. 2000 a z něj především “sebevražednou“ písní Žily (s kytarovým sólem od 2:15). 

Na poslech příjemná je lyrická Ďakujem, že si s kytarovým i klávesovým podkresem. Začátek videa je ale vhodné posunout, protože v úvodu kamera zabírá opuštěnou ulici a hudba se ozve až v čase 0:35.