Alexander Calder - mobily a stabily

V článku o Jeanu Tinguelym (1925-1991) byla představena díla kinetického umění, která k pohybu využívají skryté motor(k)y. Pohybující se artefakty i bez aktivních elektrických prvků však již dříve dokázal tvořit americký sochař Alexander Calder (1898-1976). 

Calder vystudoval strojní inženýrství a zřejmě si odtud odnesl znalosti teorie stability systémů, které malý podnět může uvést do kmitavého stavu. V jeho konstrukcích jím byl dotek ruky či průvan a ve venkovním prostoru vítr. Marcel Duchamp pro ně vymyslel označení mobily. Typickým příkladem je Palma z r. 1959, vystavená v Kunsthalle v Hamburku.

V koláži Mobilu (1958, Galleria Nazionale d'Arte Moderna, Řím) je patrné, jak se působením proudu vzduchu může proměňovat.

Calder měl k umění blízko i díky rodině, otec byl známým sochařem, matka malovala portréty. Už jako dítě vytvářel z drátků, cívek, zátek, dřeva a plechu hračky, loutky i neobvyklé šperky. Podobné prvky vidíme v Souhvězdí (1943, Musée national d'art moderne (Centre Georges Pompidou)).

Protože matka byla francouzského původu, Calder často pobýval ve Francii. Tam mu učarovalo prostředí cirkusů s akrobaty a krasojezdkyněmi a inspirovalo k sestavení loutkového cirkusu Cirque Calder. 

Obrat v jeho zaměření přineslo seznámení s avantgardními výtvarníky Joanem Miróem, Hansem (Jeanem) Arpem a Marcelem Duchampem. A první dva alespoň ukázkami sochařských prací, i když jsou z pozdějších let a Miró byl především malíř. Jsou v nich od Miróa Žena a pták (1982, Barcelona) a Měsíční pták (1966, Museo Nacional Centro de Arte Reina Sofia, Madrid), od Arpa Strom s miskami (1960, Fondation Beyeler, Basilej-Riehen) a Hvězda ve snu (1958, Kunsthalle, Hamburk).

Calder opustil tvorbu miniatur a přešel k sochám větších rozměrů. Stále však jejich základem byla kovová kostra. A některé byly už nepohyblivé, podle Arpova označení se jednalo o stabily, anebo kombinovaly statickou část s pohyblivou, těm se pak říkalo stabily-mobily.

„Komornějším“ stabilem je černou barvou pomalovaný ocelový Kaktus (1959, Kunsthalle, Hamburk).   

Calderova větší díla jsou umístěna na nádvoří či před budovami galerií a ve veřejných prostorech velkých měst. Patří sem Velký pavouk (1959, Kunstmuseum, Basilej), v pozadí je sousoší Augusta Rodina Občané z Calais.  

A také Kráva (1970, Peggy Guggenheim Collection, Benátky). 

Před budovou Neue Nationalgalerie v Berlíně (navrženou architektem Ludwigem Miesem van der Rohe, díky jehož Vile Tugendhat máme v Brně památku UNESCO) stojí Hlavy a ocas (1965).   

Provizorní kaktus (1967) se nachází na nádvoří Trinity College v Dublinu.

Stabily-mobily opět mají mnoho tvarů a velikostí a v pohyblivé části i různých barev, v interiéru Kunstmusea v Basileji je vystaven Tuleň (1949). 

Předchozímu stabilu-mobilu se podobá Červený kůň (1966, Albertina, Vídeň).

Stabilem-mobilem je i Stabil (1945, Tate Modern, Londýn), který přes název je kombinací pevné a pohyblivé části.

Zbývající jsou v exteriéru. Původní název následujícího díla byl Théâtre de Nice, protože r. 1970 bylo instalováno před divadlem v Nice, ale o 20 let později bylo přestěhováno před tamější Musée d'Art Moderne et d'Art Contemporain a ze dvou záběrů z různých let se mně zdá, že i zde svou pozici mezitím změnilo. Dnes je uváděno jen obecným označením Stabile-mobile.

V Riehenu (dnes okrajové části Basileje), v zahradě galerie Fondation Beyeler, se nachází Strom (1966).

Carmen (1974, Museo Nacional Centro de Arte Reina Sofia, Madrid) je ze všech zde prezentovaných stabilů-mobilů největší. Na šířku má 1156 cm, výška je 762 cm. Když vane vítr a lopatky pohyblivého ramene se vlní, můžeme si představit tanec temperamentní a citově „nestabilní“ Carmen z Bizetovy opery (s libretem podle novely Prospera Mériméa).

Calderova díla ovlivnila architekta Santiaga Calatravu a patrné je to v designu koncertního sálu v Santa Cruz na Kanárském ostrově Tenerife, blíže popsaném v článku Bílá vlna nad oceánem od Zdeňka Lukeše.

Řadu jich najdeme na stránkách anglické Wikipedie, pozoruhodné jsou Plující mraky v aule univerzity ve venezuelské metropoli Caracas z let 1952-1953, zapsané na seznam UNESCO, které kromě umělecké hodnoty přispívají i ke kvalitní akustice sálu.