21. prosince 2020

Francis Scott Fitzgerald - Diamant velký jako Ritz (+ Paříž (4) - Hotel Ritz a Vendômský sloup)

Americký spisovatel Francis Scott Fitzgerald (1896-1940) získal proslulost povídkami a romány v 20. a 30. letech minulého století, tedy v době, kdy v hudbě kraloval jazz, a proto také bývá charakterizován jako spisovatel jazzového věku. Autor si jej také sám vetkl do názvu sbírky Povídky jazzového věku (Tales of the Jazz Age) z r. 1922. Mnohá jeho díla byla zfilmována, nejčastěji román Velký Gatsby (The Great Gatsby), námětem pro film však byl i jeho vlastní život. 

A hodně k tomu přispěla jeho manželka Zelda (1900-1948). Pocházela z bohaté rodiny a podle kritiků smysl života viděla jen ve večírcích a zábavě ve vybrané společnosti, rozmařile utrácela mnohem víc, než manžel dokázal vydělat, a přivedla ho tím do velkých dluhů. Feministky ji naopak litovaly a příčinu všech problémů manželského soužití viděly ve Fitzgeraldově stupňující se závislosti na alkoholu a podle jejich výkladu on zničil život jí, protože Zelda byla rovněž literárně nadaná, navíc malovala a pokoušela se prorazit i jako baletka.   

Pár žil delší dobu v Evropě, v Itálii, ve Francii (v Paříži i na Francouzské riviéře), a tam se pohyboval v komunitě Američanů, později označované za Ztracenou generaci (Lost Generation). Patřil k ní i Fitzgeraldův blízký přítel Ernest Hemingway, který ale bytostně nesnášel Zeldu a ve Fitzgeraldově alkoholismu a neschopnosti soustředit se na psaní viděl její negativní vliv.      

Kdo v Paříži něco znamenal, nemohl přebývat jinde než v luxusním Hotelu Ritz. I britská princezna Diana se svým egyptským milencem se odtud vydala na poslední jízdu s paparazzii v patách. Ve Fitzgeraldově povídce Diamant velký jako Ritz (The Diamond as Big as the Ritz) se přitom o Paříži v názvu ani v textu nemluví, slovo Paris se v anglickém originále vyskytuje jen jednou, a to ani ne v souvislosti s hotelem, ale s valčíkem („music of the latest waltz from Paris“). Zřejmě Ritz a Paříž je tak samozřejmé spojení jako Einstein a fyzika. 

***

Povídka pojednává o 16letém chlapci Johnovi T. Ungerovi z malého města, kterého rodiče poslali do honosné internátní školy v Bostonu, aby tam nabyl vzdělání a připravil se na budoucí kariéru. Jednou do třídy zařadili nového studenta, Percyho Washingtona, který byl na první pohled z bohaté rodiny, s nikým se příliš nevybavoval, kupodivu se však spřátelil právě s prostým Johnem a jednou ho dokonce pozval na léto k nim na návštěvu. Ve vlaku mu pak prozradil, že „jeho otec je nejbohatší člověk na světě“ a lidé s milionovými příjmy jsou proti němu jen „šestákoví kapitalisti a finanční potěr.“ Když pak John vykládal o jedné bohaté rodině, kde mají drahé šperky s rubíny a safíry velkými jako vlašské ořechy, Percy poznamenal, že „to vůbec nic není, protože jeho otec má diamant větší než hotel Ritz.“ 

Z transkontinentálního vlaku přestoupili na kočár a po nějaké době se ze tmy vynořil automobil posázený drahokamy, kterým se dostali až do Skalistých hor v Montaně, kde je i s automobilem pomocníci spustili do údolí a zbývající cestu jeli po „vlastní silnici“ Percyho otce, která nebyla na žádné mapě, protože otec podplatil úředníky a nechal mapy zfalšovat. Washingtonovi bydleli ve skvostném zámku u jezera, stojícím na hoře, kterou tvořil diamant o velikosti jednoho a půl kubického kilometru.   

Místo náhodně objevil Percyho děd, když chtěl ulovit veverku s blýskajícím se předmětem v zubech, ta jej při pronásledování upustila a ukázalo se, že jde o drahokam v ceně 100 tisíc dolarů. Při kopání na úbočí hory se pak obnažil obrovský diamant. Vzorky z hory rozprodával v různých klenotnictvích, aby se vyvaroval nežádoucí pozornosti, a svého bratra pro jistotu zavraždil, protože hodně pil a mohl by vše prozradit. 

John se v luxusním zámku měl jak v pohádce, služebnictvo ho obskakovalo, navíc se seznámil s krásnou Percyho mladší sestrou Kismine a šťastně se zamiloval.   

Součástí areálu byla také hluboká jáma se strmými hladkými stěnami, kde bylo uvězněno asi 20 lidí, sestřelených letců nad diamantovým El Doradem, aby nemohli dát vědět, kde se nachází. Jeden chyběl, Percyho matka chtěla, aby starší dceru Jasmine učil italsky, jenže on pak uprchl. Otec vydal příkaz ho dopadnout.  

Kismine se při rozhovoru s Johnem prořekla, že na zámku bylo už několik návštěv, a na Johnovu otázku, zda se otec nebál, že venku budou mluvit, se rozplakala a po Johnově naléhání přiznala, že všechny byly ve spánku zavražděny smrtící injekcí. John pochopil, co ho čeká, a když jí vyčetl falešné city, přestože věděla, že se nedostane ven živý, odpověděla: 

Byl jsi tady, já jsem už nemohla nic dělat, a tak jsem si myslela, že bychom si tvých posledních dnů mohli oba příjemně užít. Ale pak jsem se do tebe zamilovala – a je mi líto, že tě odstraní –, ale budu radši, když tě odstraní, než kdybys měl ještě někdy líbat nějaké jiné děvče.“      

John se rozhodne v noci utéct a Kismine se k němu chce přidat. Ještě předtím je však probere burácení letadel, která sem navedl uprchlý Ital. Letouny bombardují zámecké sídlo. Nejdříve probudí Jasmine a všichni utíkají pryč. Letadla přistála na zemi a vše je ztraceno. Otec, matka a syn Percy s dvěma sluhy sešli k hoře, sluhové otevřeli padací dveře ve stěně hory a vzápětí podminovaná hora exploduje.   

A čtenář si může domyslet, jak se s novým životem vyrovná Kismine bez diamantů a spořitelních knížek, které při výbuchu shořely, když při jednom z dřívějších rozhovorů nemohla pochopit, „jak někteří mohou vyjít jen s dvěma služkami.“        

***

V povídce se o Hotelu Ritz mluví jen jako měřítku velikosti diamantu, proto si jej alespoň trochu prohlédněme. V r. 2008 jsme na něj narazili čirou náhodou, když jsme hledali Vendômský sloup se sochou Napoleona. A ten stojí na náměstí Vendôme (Place Vendôme) přímo naproti hotelu.




Mysleli jsme, že se tam zastavíme na kávu a třeba i menší občerstvení. 





Po náhledu do menu i s třícifernými částkami v eurech za „běžná“ jídla jsme od nápadu rychle upustili.

***

Pohnutou historii má Vendômský sloup. Na náměstí původně stála jezdecká socha krále Ludvíka XIV., Krále Slunce, během Velké francouzské revoluce byla zničena a r. 1800 Napoleon Bonaparte (tehdy ve funkci prvního konzula) dekretem rozhodl postavit zde sloup se sochou středověkého franského krále a římského císaře Karla I. Velikého. Realizace však vázla a Napoleon po slavném vítězství v bitvě tří císařů u Slavkova v r. 1805 usoudil, že tato událost si památník zaslouží víc a na vrchol patří jeho sošné provedení. Stalo se tak r. 1810 a jako materiál byl použit kov z děl poražených nepřátel u Slavkova. 

Vendômský sloup byl postaven ve stylu monumentu, kterým v 2. století v Římě vzdali hold císaři Traianovi. Ten je ale z mramoru a o něco nižší (s podstavcem má 38,4 m, zatímco Vendômský 44,3 m), společné je to, že uvnitř je točité schodiště k ochozu pod sochou. 

Napoleon je vyveden v antické tóze s obnaženými lýtky a vavřínovým věncem na hlavě, což je na hony vzdáleno tradičnímu zobrazování v uniformě a kloboukem posazeným na hlavu širokou stranou rovnoběžně s rameny. V pravé ruce drží globus s Bohyní vítězství a v levé meč. 




Ve spirále se vinoucí bronzové reliéfy i podstavec znázorňují bitevní scény.  



Dnešní socha není původní. Po Napoleonově nevydařeném tažení do Ruska v r. 1812 se karta začala obracet, přišly porážky (zvlášť citelná byla u Lipska v r. 1813), ústup z dobytých pozic až na území Francie a r. 1814 vojska protifrancouzské koalice Ruska, Pruska, Anglie a Švédska obsadila Paříž, Napoleon byl donucen k abdikaci, internován na ostrov Elba a jeho socha byla stržena a nakonec roztavena.

Druhá socha byla na sloup instalována v r. 1833, ale o 30 let později ji Napoleon III. (synovec Napoleona Bonaparta) nechal nahradit třetí, která byla kopií první. Ani ta zde však dlouho nepobyla, porážka Francie v prusko-francouzské válce r. 1870 vedla k pádu císařství Napoleona III. a během revoluční vlády Pařížské komuny na jaře 1871 i zásluhou aktivismu významného malíře Gustava Courbeta byl celý monument zbořen, kovové části sloupu roztaveny, socha naštěstí demoliční akci přestála bez úhony. Konečně v r. 1875 byl z popudu nového francouzského prezidenta sloup obnoven, třetí socha vrácena na své místo a tam je dodnes.     

***

Protože se blíží Štědrý den, chtěl bych všem popřát, abyste od svých milých dostali alespoň symbolický drahokam, Vánoce prožili v pohodě, byli zdraví a diamant štěstí „velký jako Ritz“ pak našli v příštím roce. 

21 komentářů:

  1. Koukám, že kácení (a obnova) soch není tradicí jen v Česku.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hodně aktivní jsou teď v tomto směru v USA, "černí muži, co pod otrokářem žili", se s pomocí všech možných "pokrokářů" emancipují.

      Vymazat
  2. To jsem vůbec netušila, jak je fatální udělat ze svého zajatce učitele italštiny pro dceru :-) Neměli nemístně šetřit - zvlášť když vlastnili diamant velký jako Ritz - ale měli sehnat na inzerát jako učitele italštiny nějakého schopného pedagoga-důchodce, kterému by nevadilo žít ve skvostném zámku u jezera (s veškěrým zaopatřením) až do smrti :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Třeba čekali, že mladý Ital se stane pro dceru ženichem, aby jí nebylo smutno, když všechny návštěvy byly jen krátkodobé.

      Vymazat
  3. Povídání o životě autora i povídka mě zaujalo. Spíše než láska bohaté dcerky a chudého chlapce mě zaujal fakt, že byl chlapec spolužákem pozván, i když ten věděl, jaký osud ho čeká. Ty pomníky slavných se budují a boří a opět budují podle toho jaký názor zrovna vládne. Napoleon v římské tóze je zajímavé pojetí. O tom jsem nevěděla.Dát si kávičku v Ritzu byl odvážný pokus, ale alespoň vidíme kousek luxusního vybavení hotelu. Hezké svátky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Také mě to zarazilo, ale možná si říkal, že chudého chlapce nebude taková škoda.

      Noví mocní se proti předchůdcům vždy potřebují vymezit a pokušení kácet bývalé modly je silné. V Africe, když nějakou sochu zboří, tak ji prý navíc rozemelou na prášek, aby z ní vyhnali i jejího ducha :).

      S tou kávou nás to zklamalo, ale dost divné bylo, že tam žádný návštěvník nebyl :). Třeba ale ubytovaným vše nosí na pokoj.

      Vymazat
  4. Od Fitzgeralda ostudně znám jen Velkého Gatsbyho, paradoxně vlastně nedokončený. Jo hotel Ritz, tam si opravdu normální člověk nezajde snad ani na záchod....je fakt, že sochy buditelů a císařů nejen že podělávají holubi, ale mají i velmi nejistý osud v okamžiku, kdy se znelíbí lůze.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Z románů jsem zatím četl také jen Velkého Gatsbyho, ale asi se po svátcích vydám do knihkupectví a koupím si ještě román Něžná je noc, do něhož autobiograficky vložil své rozpadající se soužití s chotí.

      Vymazat
    2. Teď jsem četla, že napsal i Benjamina Buttona, to jsem viděla, je to hodně dojemný film protože Brad Pitt dokázal skvěle zvládnout ty proměny hlavně výrazově. Ostatně to skvěle už dělal ve filmu Seznamte se, Joe Black.

      Vymazat
    3. To je telepatie, protože o několik komentářů dále ho také zmiňuji :). Já jsem ale četl jen povídku a film neviděl.

      Vymazat
    4. Neboj, nemám telepatické schopnosti, jen se mi v mejlu objevují odpovědi a tam jsem tu tvou zaregistrovala, že jsi o té povídce psal v jiném komentáři ;-)Ale nevěděla jsem, že je to Fitzgeralda, myslela jsem si že to je jen scénáristický výmysl.

      Vymazat
  5. U nás je poblíž Hradu v podstatě ve slepé uli za sněmovnou na jejím konci. hotel Zlatá studna..Jeden rok byla vyhodnocena jako nejlepší hotel na světě.. Nejlevnější jídlo je tam drstkovka za 330 Kc

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A zrovna dršťkovka je má velmi oblíbená polévka, několikrát jsme si objednali jídlo s dovozem domů a dršťkovka tam zpravidla nechyběla. Ale za 300 Kč bych se ošíval :).

      Vymazat
  6. Díky za typ. J.S. Fitzgerald a jeho Velký Gatsby, četla jsem, viděla jsem filmy s Redfordem i de Capriem, povidky až tak neznám... ale jakoby se autor v Gatsbym tak trochu odrázel.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Z povídek je také dost známý Podivuhodný příběh Benjamina Buttona, který se narodil jako sedmdesátiletý a postupně mládl, v padesáti se oženil s hezkou slečnou, ale jak mládl a ona stárla, jeho omámení vyprchávalo, až se za ni styděl, pak začal aktivně sportovat a studovat na Harvardu, ale s mládnutím měl stále větší problémy nároky zvládat, ..., a nakonec omládl až do kojeneckého věku.
      Povídka byla také zfilmována, myslím, že s Bradem Pittem, ale film jsem neviděl.

      Vymazat
  7. Myslím, že sloup ještě nemá definitivně vyhráno. Nebude dlouho trvat a začnou se porážet památníky bitev, protože oslavují násilí, což se za jednu, dvě generace stane definitivně nepřijatelným. Ale nebojím se, že by se nenašli další adepti na památníky :-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já bych si tipl, že Napoleona se Francouzi nevzdají, protože jejich dějiny jsou plné porážek s Angličany, Prusy a pak Němci, třeba "slavná" Maginotova linie se zhroutila jak domek z karet, ..., Napoleon dává vzpomenout na úspěšné bitvy a územní zisky.
      Podobně my se nevzdáme Žižky, i když jeho spanilé jízdy byly spíš loupeživými výpravami.

      Vymazat
  8. Zelda je krásné jméno, znám jednu herní postavu, ta je ale povahově na hony vzdálená manželce Fitzgeraldově.

    Díky za poutavý článek :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za informaci, v hrách jsem ustrnul v 90. letech, kdy jsem nějakou dobu v tehdejších Windows 3 hrál Karty, Miny a pak ještě Tetris a Perského prince, všechno další bylo na mě už moc složité :).

      Vymazat
  9. Je někdy rozdíl mezi knihou a filmem, někdy je to zisk, jindy naopak. Se sochami je to většinou poplatné režimu. Málokterý uchová sochu alespoň z historického hlediska. Čím je to období vzdálenější, má socha naději, žwe vbydrřží-spíš někomu nepřekáží případně je symbolem nejlepšího období. Ráda čtu obsahy knih, hodně mi připomenou, že jsem nejen četla knihu, ale viděla i případně film. Díky Miloši, přeji hlavně zdraví a těším se, že ještě bidu číst co nejvíce článků. Mimochodem dršťkovku máme rádi a když jiní naši rekreanti nad ní ohrnovali nos v Piranu v Jugoslávii (býv) , nám chutnala a dost jsme se za ně styděli. Byla výtečná a u Jugoslávců oblíbená.

    OdpovědětVymazat
  10. Velkého Gatsbyho a Podivuhodný případ Benjamina Buttona znám jako filmy, ten druhý se mi líbil o něco víc. I povídka mě zaujala, krásně jsi to převyprávěl, je to zase takový zvláštní příběh, jako oba výše jmenované.
    Moc ráda jsem také nakoukla do hotelu Ritz, mají to tam fakt krásné, ale věřím, že pro obyčejného smrtelníka to není. :)

    OdpovědětVymazat

Aktuální článek

Henri Matisse - fauvismus

Henri Matisse (1869-1954) se k malířství dostal úplnou náhodou, pocházel z rodiny obchodníků a dostalo se mu vzdělání, vystudoval práva a p...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)