Nezapomenutelné písně (kdysi a po letech)

Někteří hudebníci se proslavili jedním hitem, který je pak provází celou kariérou a žádný koncert bez něj není představitelný. Mnozí to těžce snášejí, podobně jako herci svázaní s jednou rolí či typem by chtěli vyskočit z této obruče a zaujmout dalšími písněmi či hereckými polohami. Na druhé straně nahrávky hudebníků ve starším věku díky bohatším aranžmá, lepším nástrojům a kvalitnějšímu záznamu mohou být i zajímavější než v raném podání, i když třeba hlasově toho již tolik ve vysokých polohách nezvládnou.    

Původně jsem chtěl navázat dalším dílem na Zapomenuté písně (1) českých hudebníků, tentokrát zaměřeném na zahraničí, ale název se sem nehodí, protože sice jde o starší písně, ale nezapomenuté a pro mě i nezapomenutelné, u většiny uvedu (pokud možno) původní nahrávku a provedení po mnoha letech. Inspirací mně také byl výborný článek Po 45 letech na stejném místě ...., kde VendyW píše o dvou koncertech Pink Floyd v Pompejích z jejich začátků a ve zralém věku. 

Ze starší a novější verze je pro mě ta zajímavější zařazena v podobě vloženého videa a druhá jen odkazem na něj, někdy však má přednost živá nahrávka. Většinou vynechám skupiny a skladby, které by se sem sice také hodily, ale už jsem je zmiňoval v jiných článcích.  

1. The Animals - House of the Rising Sun 

Skupina The Animals existovala jen krátce v polovině 60. let a známá je především skladbou House of the Rising Sun. Každý, kdo tehdy hrál na kytaru, musel znát harmonické schéma Ami C D F, Ami C E, Ami C D F, Ami E Ami. Výraznou složkou zvuku kapely vedle hlasu Erica Burdona byly v rockové hudbě trochu nezvykle varhany Alana Priceho.  

Eric Burdon rozsahem náročnou píseň celkem zvládá málem i půl století poté. Záznam je však dobré posunout až na čas 2:58, protože předcházející kytarový úvod za moc nestojí.

 

2. Procol Harum - A Whiter Shade of Pale

I v této skladbě z r. 1967 hrají důležitou roli varhany, však se také skupina inspirovala hudbou Johanna Sebastiana Bacha a bývá řazena mezi představitele barokního rocku. Klávesista Gary Brooker u hraní ještě dokázal zpívat. I když jsem znal jednotlivá slova názvu, poslední však místo přídavného jména ve vzdáleném významu podstatného jména, nedával mně smysl, ale v době Googlu lze vše najít, a to i celý text. A záhada se objasnila: Bělejší odstín bledé.       

Ani na koncertu v r. 2018 nemohla chybět.

3. The Moody Blues - Nights in White Satin 

Skupina The Moody Blues rovněž zazářila ve zlatých 60. letech a přispěl k tomu hit Nights in White Satin. Zatímco Procol Harum se inspirovali Bachem, The Moody Blues nahráli rockovou verzi Novosvětské symfonie Antonína Dvořáka. I v zařazené skladbě se zobcovou flétnou a sborovým zpěvem je patrné, že vážná hudba jim byla blízká.   

Skladba je z r. 1967 a v r. 2018 si na ni zpěvák, kytarista a její autor Justin Hayward stále troufá. 

4. Paul Simon & Art Garfunkel - Sounds of Silence 

Originální nahrávka Sounds of Silence (anebo také v jednotném čísle The Sound of Silence) s krásným textem výhradního autora amerického dua Paula Simona pochází z r. 1964. 

Simon & Garfunkel se v r. 1970 rozešli, Garfunkel se věnoval herectví, občas se ale ještě sejdou, památné je jejich vystoupení v Central Parku v New Yorku v r. 1981 před půl milionem diváků. Stačilo několik málo tónů Simonovy kytary a všichni už věděli, že přijdou slova „Hello darkness, my old friend, I've come to talk with you again.“

Štěpán Turek z Hvězdné pěchoty prvního ročníku Superstar se možná v textu svého „hitu“ Stávka dýdžejů a slovech „ticho se valí z repráků“ Paulem Simonem trochu inspiroval.

5. Vanilla Fudge - You Keep Me Hangin‘ On

Americká skupina Vanilla Fudge je představitelem psychedelického rocku a v záznamu písně You Keep Me Hangin‘ On z r. 1968 hudebníci (zejména bubeník a baskytarista) také působí, jako kdyby utekli z psychiatrické léčebny. Název se překládá Necháváš mě čekat, ale slovo hang má také význam viset a oběsit a při pohledu na kapelu bych spíš věřil překladu Necháváš mě viset (a ani mě neodřízneš).   

Na jubilejním koncertu k 50 letům od založení skupiny v r. 2016 zazněla také. Skladbu znám i proto, že je v repertoáru mé oblíbené brněnské skupiny Progress Organization/Progres 2 patrně jedinou převzatou.

6. Eric Clapton - Cocaine 

Věhlas Erica Claptona má prvopočátek v 60. letech, za rockovou klasiku je považováno dvojalbum Wheels of Fire skupiny Cream, kde se Clapton prezentoval dlouhými kytarovými sóly, jedno mělo 15 minut. V Cream zpíval baskytarista Jack Bruce a „božský“ Eric, který v té době soutěžil s Jimi Hendrixem o neformální titul nejlepšího kytaristy na světě (v anketách se střídali), se osmělil ke zpěvu až později.     

Sem ale vyberu skladbu Cocaine, kterou Clapton převzal od J. J. Calea.   

Claptonovo podání v odkazu je z r. 1977, skladbu však hraje dodnes, snad i na památku všech hudebníků, kterým se drogová závislost stala osudná.   

A hrál ji i na koncertu ke svým sedmdesátinám v r. 2015 v Royal Albert Hall v Londýně.

7. Santana - Black Magic Woman

Mexičan Carlos Santana se od mnoha jiných špičkových kytaristů odlišuje tím, že vystupuje s početnou doprovodnou skupinou s nejrůznějšími bubínky a kastanětami, vždy si však najde prostor k vyniknutí. Na albu Abraxas z r. 1970, které jsme měli na vinylu, se mně vedle instrumentálky Samba Pa Ti nejvíce líbila zpívaná Black Magic Woman. 

V záznamu z r. 2011 Santana nechá kytarovým sólem předvést se i jednoho ze spoluhráčů.

8. Shocking Blue - Venus

Holandská skupina Shocking Blue v r. 1969 dobyla hitparády celého světa s písní Venus. Melodický rock s pohlednou zpěvačkou Mariskou Veres oslovil nejen posluchače, např. skupina Nirvana s Kurtem Cobainem na svůj první single nahrála píseň Love Buzz z repertoáru Shocking Blue.

Na YouTube je řada videí s touto skladbou, a to i z posledního roku života zpěvačky. Zemřela v 59 letech a devítka se stala osudnou i dalším, bubeník zemřel ve 49 a baskytarista v 69, zůstal jen sólový kytarista Robbie van Leeuwen. Kdyby vás zajímalo, kterým akordem Venus začíná, je to H7sus4 (v anglosaském světě se místo H používá B).

Připomeňme si je v době, kdy všichni byli mladí a krásní.          

A místo videa z pozdější doby ještě jeden hit z jejich mladých let - Never Marry a Railroad Man.  

9. The Who - Behind Blue Eyes

Skupina The Who patří mezi největší legendy rockové historie a z alba Who's Next z r. 1971 se stala hitem píseň kytaristy Peta Townshenda Behind Blue Eyes, se kterou v r. 2003 měli úspěch i Limp Bizkit. The Who byli známí i tím, že na koncertech ničili své hudební nástroje. Tato scéna se pak objevila ve slavném filmu Zvětšenina Michelangela Antonioniho z r. 1966, ale v něm se jí ujali Yardbirds a kytarista Jeff Beck. A je tam s ním i Jimmy Page, který se později proslavil v Led Zeppelin.  

Místo originální nahrávky se podívejme na živé vystoupení z r. 1979.     

V r. 2017 z původní sestavy vedle Townshenda zbyl už jen zpěvák Roger Daltrey. Oba však vždy byli pro zvuk skupiny nejdůležitější, a tak není divu, že i po 36 letech zní takřka stejně.  

10. Sting, The Police - Every Breath You Take

Sting v letech 1977-1984 působil ve skupině The Police a z té doby pochází hit Every Breath You Take, kdy se při zpěvu hodně nezvykle doprovázel na kontrabas.

Skladba na YouTube má už 803 milionů zhlédnutí, a proto také nemůže být opomenuta na příležitostných koncertech s The Police, jako např. tomto z r. 2008, ani na Stingově sólové dráze. 

Letos jsme ho měli vidět na koncertu v zahradě zámku ve Slavkově u Brna, ale kvůli pandemii byl přeložen na příští rok, doufejme, že v něm to už vyjde. 

11. Alphaville - Forever Young 

V 80. letech se v populární hudbě stále více začaly využívat technické vymoženosti, zpěv i doprovodná hudba z playbacku a se syntezátory, umožňujícími různými rejstříky zvuků věrně napodobit libovolný nástroj a naprogramovat automatického bubeníka, stačili k vystoupení třeba jen 2 hudebníci, zpěvák a klávesista (v tanečních kavárnách to někdy zastal i jediný člověk), a vše ostatní přidala technika. Typickým představitelem tohoto směru je německá skupina Alphaville. Vedle vybrané skladby z vystoupení v r. 1984, kterou do repertoáru pod názvem Být stále mlád převzal Karel Gott, se nadčasovým hitem stala i píseň Big in Japan.  

A zpěvák Alphaville Marian Gold si v r. 2009 (tedy po čtvrtstoletí) skladbu na koncertě v Praze společně s Karlem Gottem připomněl.  

12. AC/DC - Highway to Hell

Na koncertech se mně líbí, když hudbu vizuálně dotváří obraz a světelné efekty. Nejvyššího mistrovství v tomto směru dosáhli Pink Floyd, ale působivé je také provedení skladby Highway to Hell australské rockové skupiny AC/DC na stadionu River Plate v Buenos Aires v r. 2009. V potemnělém prostoru skupinu není vidět, ozvou se elektrizující tóny kytary, na pódiu šlehají plameny a sloupy kouře a do toho z podzemí (z pekla) vyjede na povrch kytarista Angus Young s rohy na hlavě, jehož vzezření a pohyby samy o sobě dovedou fanoušky strhnout. A k tomu ta „highway“ do nitra stadionu a expresivní zpěv Briana Johnsona. 

Skladba je však mnohem starší, byla nahrána na stejnojmenné album v r. 1979 a původně ji zpíval Bon Scott (a také se na ní autorsky podílel), který ale rok na to zemřel na následky drog a nadměrného požití alkoholu, když zůstal v chladné londýnské noci v autě, neschopen se dopravit na pokoj.   

Brian Johnson má zase problémy se ztrátou sluchu a na jedné koncertní šňůře za něj zaskakoval Axl Rose ze skupiny Guns N' Roses. Jedinou jistotou a posledním ze zakládajících členů je Angus Young, bez jehož trhavých pohybů (a původně i školní uniformy, viz první odkaz) si AC/DC ani nelze představit. Skupina vystupovala i u nás, ale 7500 Kč za vstupenku mně přišlo hodně nadsazené a koncert jsem oželel.    

13. Europe - The Final Countdown

Jestliže si něco zaslouží označení megahit, pak je to nepochybně skladba The Final Countdown švédské skupiny Europe. V květnu jsem ji mohl vidět v Brně společně s Whitesnake Davida Coverdalea, koncert však v době covidové (na rozdíl od Stingova slavkovského) byl bez náhrady zrušen. Nahrávka z r. 1986 má na YouTube již přes 816 miliónů zhlédnutí a 185 tisíc komentářů.

Melodický hardrock s hymnickým zvukem kláves, pěkné kytarové sólo, sympatičtí blonďáci, fanynky musely šílet.  

A takto zní po více než 30 letech. 

14. Omega - Gyöngyhajú lány/The Girl with the Pearl's Hair

Maďarská skupina Omega dokázala o sobě dát vědět i za hranicemi země už v socialistické éře a také pro hudební dlouhověkost si vysloužila přezdívku Rolling Stones východu. Její hit Gyöngyhajú lány do repertoáru převzali Scorpions a u nás Aleš Brichta s Arakainem.  

Záznam písně z koncertu k 50 letům existence skupiny je (podle mě) ale mnohem působivější. 

V minulých týdnech zemřeli hned dva členové kapely – klávesista László Benkő a baskytarista Tamás Mihály – a těžko říct, nakolik to poznamená její budoucnost.  

15. Pavol Habera a Team - Reklama na ticho

Pavola Haberu není třeba představovat, v r. 1991 se stal posledním československým Zlatým slavíkem. Písní, kterou na sebe v začátcích nejvíce upozornil, byla Reklama na ticho. 

I když mně roztleskávání diváků na koncertním záznamu z r. 2008 hodně vadí, hudebně vysoce převyšuje nahrávku o 20 let dříve. Vedle Simona a Garfunkela je to další píseň o tichu, hard rockový zvuk má však k tichu hodně daleko.