30. listopadu 2020

Nezapomenutelné písně (kdysi a po letech)

Někteří hudebníci se proslavili jedním hitem, který je pak provází celou kariérou a žádný koncert bez něj není představitelný. Mnozí to těžce snášejí, podobně jako herci svázaní s jednou rolí či typem by chtěli vyskočit z této obruče a zaujmout dalšími písněmi či hereckými polohami. Na druhé straně nahrávky hudebníků ve starším věku díky bohatším aranžmá, lepším nástrojům a kvalitnějšímu záznamu mohou být i zajímavější než v raném podání, i když třeba hlasově toho již tolik ve vysokých polohách nezvládnou.    

Původně jsem chtěl navázat dalším dílem na Zapomenuté písně (1) českých hudebníků, tentokrát zaměřeném na zahraničí, ale název se sem nehodí, protože sice jde o starší písně, ale nezapomenuté a pro mě i nezapomenutelné, u většiny uvedu (pokud možno) původní nahrávku a provedení po mnoha letech. Inspirací mně také byl výborný článek Po 45 letech na stejném místě ...., kde VendyW píše o dvou koncertech Pink Floyd v Pompejích z jejich začátků a ve zralém věku. 

Ze starší a novější verze je pro mě ta zajímavější zařazena v podobě vloženého videa a druhá jen odkazem na něj, někdy však má přednost živá nahrávka. Většinou vynechám skupiny a skladby, které by se sem sice také hodily, ale už jsem je zmiňoval v jiných článcích.  


1. The Animals - House of the Rising Sun 

Skupina The Animals existovala jen krátce v polovině 60. let a známá je především skladbou House of the Rising Sun. Každý, kdo tehdy hrál na kytaru, musel znát harmonické schéma Ami C D F, Ami C E, Ami C D F, Ami E Ami. Výraznou složkou zvuku kapely vedle hlasu Erica Burdona byly v rockové hudbě trochu nezvykle varhany Alana Priceho.  

Eric Burdon rozsahem náročnou píseň celkem zvládá málem i půl století poté. Záznam je však dobré posunout až na čas 2:58, protože předcházející kytarový úvod za moc nestojí.

 

2. Procol Harum - A Whiter Shade of Pale

I v této skladbě z r. 1967 hrají důležitou roli varhany, však se také skupina inspirovala hudbou Johanna Sebastiana Bacha a bývá řazena mezi představitele barokního rocku. Klávesista Gary Brooker u hraní ještě dokázal zpívat. I když jsem znal jednotlivá slova názvu, poslední však místo přídavného jména ve vzdáleném významu podstatného jména, nedával mně smysl, ale v době Googlu lze vše najít, a to i celý text. A záhada se objasnila: Bělejší odstín bledé.       

Ani na koncertu v r. 2018 nemohla chybět.


3. The Moody Blues - Nights in White Satin 

Skupina The Moody Blues rovněž zazářila ve zlatých 60. letech a přispěl k tomu hit Nights in White Satin. Zatímco Procol Harum se inspirovali Bachem, The Moody Blues nahráli rockovou verzi Novosvětské symfonie Antonína Dvořáka. I v zařazené skladbě se zobcovou flétnou a sborovým zpěvem je patrné, že vážná hudba jim byla blízká.   

Skladba je z r. 1967 a v r. 2018 si na ni zpěvák, kytarista a její autor Justin Hayward stále troufá. 


4. Paul Simon & Art Garfunkel - Sounds of Silence 

Originální nahrávka Sounds of Silence (anebo také v jednotném čísle The Sound of Silence) s krásným textem výhradního autora amerického dua Paula Simona pochází z r. 1964

Simon & Garfunkel se v r. 1970 rozešli, Garfunkel se věnoval herectví, občas se ale ještě sejdou, památné je jejich vystoupení v Central Parku v New Yorku v r. 1981 před půl milionem diváků. Stačilo několik málo tónů Simonovy kytary a všichni už věděli, že přijdou slova „Hello darkness, my old friend, I've come to talk with you again.“

Štěpán Turek z Hvězdné pěchoty prvního ročníku Superstar se možná v textu svého „hitu“ Stávka dýdžejů a slovech „ticho se valí z repráků“ Paulem Simonem trochu inspiroval.


5. Vanilla Fudge - You Keep Me Hangin‘ On

Americká skupina Vanilla Fudge je představitelem psychedelického rocku a v záznamu písně You Keep Me Hangin‘ On z r. 1968 hudebníci (zejména bubeník a baskytarista) také působí, jako kdyby utekli z psychiatrické léčebny. Název se překládá Necháváš mě čekat, ale slovo hang má také význam viset a oběsit a při pohledu na kapelu bych spíš věřil překladu Necháváš mě viset (a ani mě neodřízneš).   


Na jubilejním koncertu k 50 letům od založení skupiny v r. 2016 zazněla také. Skladbu znám i proto, že je v repertoáru mé oblíbené brněnské skupiny Progress Organization/Progres 2 patrně jedinou převzatou.

6. Eric Clapton - Cocaine 

Věhlas Erica Claptona má prvopočátek v 60. letech, za rockovou klasiku je považováno dvojalbum Wheels of Fire skupiny Cream, kde se Clapton prezentoval dlouhými kytarovými sóly, jedno mělo 15 minut. V Cream zpíval baskytarista Jack Bruce a „božský“ Eric, který v té době soutěžil s Jimi Hendrixem o neformální titul nejlepšího kytaristy na světě (v anketách se střídali), se osmělil ke zpěvu až později.     

Sem ale vyberu skladbu Cocaine, kterou Clapton převzal od J. J. Calea.   

Claptonovo podání v odkazu je z r. 1977, skladbu však hraje dodnes, snad i na památku všech hudebníků, kterým se drogová závislost stala osudná.   

A hrál ji i na koncertu ke svým sedmdesátinám v r. 2015 v Royal Albert Hall v Londýně.



7. Santana - Black Magic Woman

Mexičan Carlos Santana se od mnoha jiných špičkových kytaristů odlišuje tím, že vystupuje s početnou doprovodnou skupinou s nejrůznějšími bubínky a kastanětami, vždy si však najde prostor k vyniknutí. Na albu Abraxas z r. 1970, které jsme měli na vinylu, se mně vedle instrumentálky Samba Pa Ti nejvíce líbila zpívaná Black Magic Woman

V záznamu z r. 2011 Santana nechá kytarovým sólem předvést se i jednoho ze spoluhráčů.



8. Shocking Blue - Venus

Holandská skupina Shocking Blue v r. 1969 dobyla hitparády celého světa s písní Venus. Melodický rock s pohlednou zpěvačkou Mariskou Veres oslovil nejen posluchače, např. skupina Nirvana s Kurtem Cobainem na svůj první single nahrála píseň Love Buzz z repertoáru Shocking Blue.

Na YouTube je řada videí s touto skladbou, a to i z posledního roku života zpěvačky. Zemřela v 59 letech a devítka se stala osudnou i dalším, bubeník zemřel ve 49 a baskytarista v 69, zůstal jen sólový kytarista Robbie van Leeuwen. Kdyby vás zajímalo, kterým akordem Venus začíná, je to H7sus4 (v anglosaském světě se místo H používá B).

Připomeňme si je v době, kdy všichni byli mladí a krásní.          

A místo videa z pozdější doby ještě jeden hit z jejich mladých let - Never Marry a Railroad Man.  


9. The Who - Behind Blue Eyes

Skupina The Who patří mezi největší legendy rockové historie a z alba Who's Next z r. 1971 se stala hitem píseň kytaristy Peta Townshenda Behind Blue Eyes, se kterou v r. 2003 měli úspěch i Limp Bizkit. The Who byli známí i tím, že na koncertech ničili své hudební nástroje. Tato scéna se pak objevila ve slavném filmu Zvětšenina Michelangela Antonioniho z r. 1966, ale v něm se jí ujali Yardbirds a kytarista Jeff Beck. A je tam s ním i Jimmy Page, který se později proslavil v Led Zeppelin.  

Místo originální nahrávky se podívejme na živé vystoupení z r. 1979.     

V r. 2017 z původní sestavy vedle Townshenda zbyl už jen zpěvák Roger Daltrey. Oba však vždy byli pro zvuk skupiny nejdůležitější, a tak není divu, že i po 36 letech zní takřka stejně.  


10. Sting, The Police - Every Breath You Take

Sting v letech 1977-1984 působil ve skupině The Police a z té doby pochází hit Every Breath You Take, kdy se při zpěvu hodně nezvykle doprovázel na kontrabas.

Skladba na YouTube má už 803 milionů zhlédnutí, a proto také nemůže být opomenuta na příležitostných koncertech s The Police, jako např. tomto z r. 2008, ani na Stingově sólové dráze. 

Letos jsme ho měli vidět na koncertu v zahradě zámku ve Slavkově u Brna, ale kvůli pandemii byl přeložen na příští rok, doufejme, že v něm to už vyjde. 


11. Alphaville - Forever Young 

V 80. letech se v populární hudbě stále více začaly využívat technické vymoženosti, zpěv i doprovodná hudba z playbacku a se syntezátory, umožňujícími různými rejstříky zvuků věrně napodobit libovolný nástroj a naprogramovat automatického bubeníka, stačili k vystoupení třeba jen 2 hudebníci, zpěvák a klávesista (v tanečních kavárnách to někdy zastal i jediný člověk), a vše ostatní přidala technika. Typickým představitelem tohoto směru je německá skupina Alphaville. Vedle vybrané skladby z vystoupení v r. 1984, kterou do repertoáru pod názvem Být stále mlád převzal Karel Gott, se nadčasovým hitem stala i píseň Big in Japan.  

A zpěvák Alphaville Marian Gold si v r. 2009 (tedy po čtvrtstoletí) skladbu na koncertě v Praze společně s Karlem Gottem připomněl.  


12. AC/DC - Highway to Hell

Na koncertech se mně líbí, když hudbu vizuálně dotváří obraz a světelné efekty. Nejvyššího mistrovství v tomto směru dosáhli Pink Floyd, ale působivé je také provedení skladby Highway to Hell australské rockové skupiny AC/DC na stadionu River Plate v Buenos Aires v r. 2009. V potemnělém prostoru skupinu není vidět, ozvou se elektrizující tóny kytary, na pódiu šlehají plameny a sloupy kouře a do toho z podzemí (z pekla) vyjede na povrch kytarista Angus Young s rohy na hlavě, jehož vzezření a pohyby samy o sobě dovedou fanoušky strhnout. A k tomu ta „highway“ do nitra stadionu a expresivní zpěv Briana Johnsona. 

Skladba je však mnohem starší, byla nahrána na stejnojmenné album v r. 1979 a původně ji zpíval Bon Scott (a také se na ní autorsky podílel), který ale rok na to zemřel na následky drog a nadměrného požití alkoholu, když zůstal v chladné londýnské noci v autě, neschopen se dopravit na pokoj.   

Brian Johnson má zase problémy se ztrátou sluchu a na jedné koncertní šňůře za něj zaskakoval Axl Rose ze skupiny Guns N' Roses. Jedinou jistotou a posledním ze zakládajících členů je Angus Young, bez jehož trhavých pohybů (a původně i školní uniformy, viz první odkaz) si AC/DC ani nelze představit. Skupina vystupovala i u nás, ale 7500 Kč za vstupenku mně přišlo hodně nadsazené a koncert jsem oželel.    


13. Europe - The Final Countdown

Jestliže si něco zaslouží označení megahit, pak je to nepochybně skladba The Final Countdown švédské skupiny Europe. V květnu jsem ji mohl vidět v Brně společně s Whitesnake Davida Coverdalea, koncert však v době covidové (na rozdíl od Stingova slavkovského) byl bez náhrady zrušen. Nahrávka z r. 1986 má na YouTube již přes 816 miliónů zhlédnutí a 185 tisíc komentářů.

Melodický hardrock s hymnickým zvukem kláves, pěkné kytarové sólo, sympatičtí blonďáci, fanynky musely šílet.  


A takto zní po více než 30 letech


14. Omega - Gyöngyhajú lány/The Girl with the Pearl's Hair

Maďarská skupina Omega dokázala o sobě dát vědět i za hranicemi země už v socialistické éře a také pro hudební dlouhověkost si vysloužila přezdívku Rolling Stones východu. Její hit Gyöngyhajú lány do repertoáru převzali Scorpions a u nás Aleš Brichta s Arakainem.  

Záznam písně z koncertu k 50 letům existence skupiny je (podle mě) ale mnohem působivější. 

V minulých týdnech zemřeli hned dva členové kapely – klávesista László Benkő a baskytarista Tamás Mihály – a těžko říct, nakolik to poznamená její budoucnost.  


15. Pavol Habera a Team - Reklama na ticho

Pavola Haberu není třeba představovat, v r. 1991 se stal posledním československým Zlatým slavíkem. Písní, kterou na sebe v začátcích nejvíce upozornil, byla Reklama na ticho

I když mně roztleskávání diváků na koncertním záznamu z r. 2008 hodně vadí, hudebně vysoce převyšuje nahrávku o 20 let dříve. Vedle Simona a Garfunkela je to další píseň o tichu, hard rockový zvuk má však k tichu hodně daleko.    

26 komentářů:

  1. Mám dva favority z tvého výběru.
    Jednak je to Carlos Santana, obdivuji u něj právě tu company a úžasný životní náboj. Moc se mi líbí, jak hudbu prožívá, jak mu mění výraz. Dává do hudby všechno a je to patrné.
    Druhý favorit je Sting. První jeho LP jsem si koupila určitě tak před 30 lety a nikdy nezapomenu na skladbu Englishman In New York, to je můj top. Okamžitě jsem si pustila jako podkres tohoto komentáře, tak doufám, že koncert bude !
    Překvapilo mne, kdo je autorem skladby, kterou znám v moderní verzi od Limp Bizkit.
    Skvělý článek, skladby jsem projela, potěšily.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Santana je opravdu skvělý a nežije jen ze staré slávy, v novém tisíciletí má řadu dalších výborných skladeb, např. Corazon Espinado a Smooth.
      A od Stinga se mně také velice líbí Russians https://www.youtube.com/watch?v=wHylQRVN2Qs, kde částečně využil hudbu skladatele vážné hudby Sergeje Prokofjeva k filmu Poručík Kiže.

      Vymazat
  2. Skvělý poslech na večer, pro mě samé "vykopávky", až na jednu je znám všechny a vždycky si je poslechnu ráda :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já si pamatuji, že se vyznáš, už z Robčina hudebního seriálu Forum Musicum. Ale zajímalo by mě, která je tou pro tebe dříve neznámou.

      Vymazat
    2. Díky, i když spíš mám paměť na tóny než na jména a názvy :). Poprvé v životě slyším číslo 3.

      Vymazat
  3. Dneska můžu směle zakřičet Hurá!!! Znám je všechny! Ale velkou radost jsi mi udělal Santanou, miluju ho dlouho, už od doby kdy jsme právě Samba pa ti slyšela poprvé. Právě po ní je Black Magic Women jeho nejznámější skladbou. Ale mě se líbí i jeho album duetů se známými zpěváky různých žánrů. Ono spousta z těch písniček, hlavně z šedesátých let, je spíše známá než od původních interpretů v novém přezpívání. Jo, a Dům za New Orleans jsem hrála taky, a vélmi hojně....a těší mě, že jsem tě mohla svým článkem inspirovat k tomuhle dokonalému srovnání.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zrovna to album duetů neznám, ale na YouTube jsem viděl videa, kde se známí umělci spojují do netradičních seskupení, velmi často v nich je Eric Clapton, a to i se Santanou, dále s Georgem Harrisonem, Marcem Knopflerem, Jimmy Pagem, ..., a spolu si zahrají své vlastní hity.
      To by stálo za samostatný článek :).

      Vymazat
    2. A ještě jedno cd od Santany je skvělé, tedy už trochu z roku 2010, je skvělé a jmenuje se Guitar Heaven (The Greatest guitar classics of all time) a jsou to různé kytarové pecky, třeba od Deep Purple, Beatles, Joe Cockera nově přezpívané a s jeho kytarovým uměním. Zrovna teď jsem si jí hodila do počítače ;-)

      Vymazat
    3. Díky moc za tip, album neznám.
      Joe Cockera mám také moc rád, o něm jsem kdysi měl článek a asi týden na to zemřel, pamatuji si, že tys mě pak odkázala na svůj, který mně také rozšířil obzory. Právě to se mně moc líbí, když komentáře text obohatí.

      Vymazat
  4. Padla na mne nostalgie. Budu muset prohrabat svá cédéčka. Jsem rád, že jsi Omegu připomněl.

    OdpovědětVymazat
  5. Hlavně Dálnice do pekla... To je evergreen.. A z úplně jiného soudku Reklama na ticho...

    OdpovědětVymazat
  6. Luxusní příspěvek. Zavzpomínala jsem si na dobu, kdy se některé desky zahraniční provenience k nám pašovaly a jeden náš spolužák na střední nás zásoboval a desky kolovaly mezi zájemci.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V Brně zahraniční desky bývaly k mání na burze u Riviéry. Byly sice hodně předražené, ale i tak jsem za 300 Kč za kus koupil vinylové LP desky The Dark Side of the Moon od Pink Floyd a Look at Yourself of Uriah Heep a plat tehdy byl něco málo přes 2000 Kč. To jsou dodnes mé poklady, i když jehlový gramofon jsem si nepustil snad 15 let.

      Vymazat
    2. O LP desky jakéhokoli žánru je stále nebo spíše opět velký zájem. Já jsem po rodičích prodávala 260 desek převážně vážné a lidové hudby i mluveného slova. Přijela si pro to paní až z Prahy. Pak mne trochu mrzelo, tě jsem si některé věci nenechala.

      Vymazat
    3. Opravdu je nečekané, že vinylové desky přišly zase do módy, analogový záznam je prý lepší než "chladný" digitalizovaný. Několik jsem si jich také koupil - jako archiválii - a ani je nepouštím.

      Vymazat
  7. Dekadentní vizáž zpěváčka na kúru, to jest Art a ty jeho vlásky jako po elektrických šocích.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vtipný postřeh - k vánočním bohoslužbám by se hodil místo dívčího sboru :).

      Vymazat
  8. Děkuji za možnost poslechnout si pěkné skladby. Znám je z médií, ale ráda si zabroukám jejich melodie. Některé si někdy i jen tak někdy "lalám", že mě napadne pěkná melodie. Dnešní článek na tvém blogu jsem pochytila v Kavárničce u Ruženky, jsem ráda, že jsem zašla a užila si hudby. Díky za to ☺

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mně se také někdy vybaví nějaká starší melodie, např. na zastávce MHD, a pak dumám, kam ji zařadit :).

      Vymazat
  9. Mócinky pjekný výběr,Miloši, acord... ;-)
    Tak Ti (a dalším ev poslouchatelům) doplním Tvůj list o další, poněkud starší hotíky, tehdys tahal ještě kačera po pískovišti(a Donald se právě zadlužoval při stavbě hotýlků), já na tomdenc vyrůstal, šťastná to doba... »

    https://youtu.be/d7QB8ulV4HE

    Enžojte & rimembrete, U oldýs ;-)
    GSM z Ltm

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za tip. Poslechl jsem tu stovku hitů ze 60. let celou a jsou mezi čísla 1 až 4 z tohoto článku a řada dalších, které také znám, např. od skupin Beatles, Rolling Stones, Beach Boys, Mamas and Papas, Manfred Man, Canned Heat, Led Zeppelin, The Fifth Dimension, Creedence Clearwater Revival, některé z nich jsem měl v jiných článcích.
      Nepříjemné na tom videu je, že každá ukázka má asi 5 vteřin a pak už přepíná na jinou skladbu, nedá se to dobře zaposlouchat.
      Ale co se přiznám, vysloveně jsem nesnášel Elvise Presleyho, to byl pro mě napomádovaný panák a docela mě potěšilo, že Beatles ho obrazně řečeno poslali do pěveckého důchodu. Pop mě nikdy nebral, vyrůstal jsem na rocku (ale ne tom primitivním tříakordovém rock and rollu Presleyho).

      Vymazat
    2. Jj, taktak, dtto, EP šel i mimo mne, Svatá trojice LZ, DP, BS mi vešla dovnitř nezpomaleně a forévr... ;-)
      Hezkej večír, event. ráno.

      Vymazat
    3. K trojici Led Zeppelin, Deep Purple a Black Sabbath bych ještě přidal Uriah Heep, jejich skladby Look at Yourself, July Morning a Easy Livin' patří k mým nejoblíbenějším.
      Deep Purple a Uriah Heep jsem měl možnost i vidět, i když již ne v klasických sestavách, z Uriah Heep zbyl jediný člen (kytarista Mick Box), v Deep Purple kytaristu Ritchie Blackmorea nahradil Steve Morse a klávesistu Jona Lorda Don Airey, ti jsou však neméně dobří, kdežto Uriah Heep bez zpěváka Davida Byrona a klávesisty Kena Hensleyho jsou sotva poloviční.

      Vymazat
  10. Tak to je snad jasné, že má láska UH byla vědomě vynechána, neb "Svatá čtveřice" zavání satanizmem... :-)

    Jejich park, paní a ráno nemá konkurenci, smím slyšet i ve dvě ráno, aníž bych pouštěče přizabil... ;-)
    Btw, zaujalo mne Tvé zaujetí V.Fudge!
    Tydlencty típky znal a zná málokdo, já měl na jedné z Agf na B4 pouštěných v letech 69-72 hned 2 alba, stočených na inzerát v Melodiji od brňenského(sic! :-) ) J.P.Břouška, později za toto nelegální podnikání v husákovském režimu dostal podmíněný flastr... ;-)
    Možnás znal, byla to v brněnském šerosvětí dost známá postava...
    To jsem se zas rozžvanil, konec, přeju hezké kovisfátky, a další příspěvky v zanedbávaném šuplíčku "Seks"...
    Bb

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vanilla Fudge znám opravdu jen z toho, že tuto skladbu hráli Progress Organization a zpíval Pavel Váně, ale nedivím se, že ji převzali, protože se mně také velmi líbí.

      Na J. P. Břouška si vzpomínám, speciálně na jednu písničku, kde zpíval o mušce vinné. A také vím, že jeden můj učitel fyziky z VŠ v jeho kapele hrál na klávesy. Na jeho koncertu jsem ale nebyl a informace o stíhání za nahrávání zahraničních alb je pro mě také nová.

      U sexu je to bída, chtěl jsem přidat erotické kresby Jiřího Šlitra, ale nakonec jsem na výstavu do Prahy nejel. Ještě jeden nápad mám, snad v příštím roce :).

      Také ti přeji hezké svátky a ať už ten nový rok je veselejší, než byl letošní.

      Vymazat
  11. Z uvedených znám doopravdy jenom Reklamu na ticho, ale ta se mi líbí moc i dnes. :)

    OdpovědětVymazat

Aktuální článek

Claude Lorrain - ideální krajiny klasicismu

Claude Lorrain (1600-1682), vlastním jménem Claude Gellée , patří k nejvýznamnějším malířům klasicismu , směru, který následoval po temném ...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)