Niagarské vodopády (1) aneb Imigrační úředníci (2)

I když jsem kromě několikadenní trasy vypůjčeným autem po národních parcích na západě USA nebyl na žádném jiném poznávacím zájezdu, kdy se každý den znovu balí zavazadla, následuje i několikahodinový přesun na další místo, krátká prohlídka a opětovný nástup do auta či autobusu a cesta do hotelu, zpravidla mimo centrum, přece jen se snažím, aby pobyt na jednom místě byl zpestřen alespoň jedním výletem do okolí, případně byl rozdělen do několikadenních pobytů na dvou místech.

Při letošní 11denní cestě do New Yorku jsme přemýšleli, kam se vydat. Vzhledem k evropskému charakteru městské dopravy v NYC jsme si auto nemuseli půjčovat, a proto jsme hledali způsob, jak se dostat do okolí vlakem nebo autobusem. V úvahu připadal Washington, vzdálený asi 350 km, a Niagarské vodopády, 800 km od NYC. Odkládali jsme to až na konec pobytu, manželku lákal Washington, mě zase vodopády, protože však v informačních systémech přepravních společností kupodivu všechny spoje do Washingtonu ve vhodné časy a za rozumné ceny byly vyprodány, vybrali jsme výlet k vodopádům se společností Greyhound, která jezdí z nádraží Bus Terminal. Vyrazili jsme v noci, po 7. ráno jsme byli tam a kolem 10. večer se zase přes noc vraceli.

Při příjezdu do Buffala jsme zpovzdálí viděli stoupající kužel vodní páry a bylo jasné, že cíl cesty je na dosah. Autobus o pár minut později zastavil u patníku, kde nebyla žádná značená autobusová zastávka. Pro jistotu jsem se zeptal, kde máme na autobus čekat při zpáteční trase, pozítří jsme se totiž měli vracet do Evropy a měl jsem obavy, abychom v nějakém zmatku zpáteční spoj nepropásli a neuletělo nám pak letadlo. Řidič autobusu odpověděl nejstručnějším možným způsobem: "Here" a ukázal prstem na chodník, na němž jsme stáli. Naštěstí tam byl obchůdek se suvenýry a malým muzeem, tak se místo dalo zapamatovat.

Niagarské vodopády leží na hranici USA-Kanada, z kanadské strany je však lepší náhled "dovnitř" podkovovité kanadské části vodopádu, z americké strany je tato část vidět jen z boku, navíc na kanadském břehu stojí dvě vyhlídkové věže - Skylon a Minolta - a je tak možné se na celé vodopády dívat i z nadhledu.

Obě země spojuje most, vízum do Kanady jsme sice neměli, z americké strany nás však na most bez řečí pustili a mysleli jsme si, že máme vyhráno.

Radost ale byla předčasná. Na druhé straně jsme padli do rukou kanadských imigračních úředníků, kteří nás dost důkladně vyslýchali, např. se vtipně ptali, zda máme zbraň, marné bylo vysvětlování, že uděláme jen pár fotek a případně ještě tržbu za vyhlídku z věže Skylon. Odvedli nás do jiné budovy, kde nám milostivě vystavili potvrzení, že se můžeme vrátit do USA. Alespoň to, protože do USA víza nemáme, jen registraci vstupu. Kdyby nás nechtěli pustit ani Američané, mohli jsme zbytek života strávit na mostě.

Kanadští úřednící nás kvůli turistům za sociálními dávkami zřejmě nemají moc v lásce. Jedna neteř už druhým rokem je pracovně ve Vancouveru a když tam její rodiče jeli za ní na návštěvu, potřebovali spoustu různých potvrzení, např. i to, že mají na bankovních účtech částku v řádu statisíců.

Tak náš "pobyt" v Kanadě trval všeho všudy asi 15 minut. Nelituji toho však, i z mostu byla pěkná vyhlídka, sice z většího odstupu, ale z mnohem většího úhlu než z vyhlídkové lávky Američanů.

U vodopádů bylo celý den nádherné slunečné počasí a klenula se nad nimi gigantická duha. O tom však někdy jindy.