New York (1) - imigrační úředníci

I když je mně cestování koníčkem, dlouho jsem se držel jen Evropy, protože představa více než 10-hodinového letu do USA nebo vzdálené Asie mě nikdy nelákala, nehledě k tomu, že od nás se tam nikdy nedá letět přímo, ale je nutné přestupovat na některém z velkých letišť v Londýně, Paříži, Amsterdamu, Frankfurtu nad Mohanem nebo Mnichově a tím se cesta ještě o dost prodlouží a když k tomu připočítám cestu z mého bydliště Brna na letiště do Vídně nebo Prahy, rezervu na odbavení, blíží se trvání cesty z domu na cílové místo celému dnu.

Od cesty do USA mě navíc odrazovaly historky o nerudných imigračních úřednících. Jeden kolega byl svědkem toho, kdy černošský imigrační úředník nepustil dále čínského návštěvníka. Ten marně vykřikoval, že je profesor z Pekingu a jede na světový kongres. Úředníkovi se nelíbil a tím to haslo.

Poprvé jsem se do USA vydal v r. 2009, a to rovnou na vzdálenější stranu - do San Francisca, Las Vegas a několika národních parků. Vše proběhlo zcela hladce a povzbuzen tím jsem letos naplánoval společnou cestu s manželkou do New Yorku. Papírování se za ty 2 roky trochu zjednodušilo, stačilo vyplnit jednoduchý formulář, kde bylo jen několik údajů - jméno, příjmení, číslo pasu, kde budeme bydlet, zda jede někdo s námi a několik málo dalších, na které jsme jednotně odpověděli ne (např. zda máme nějakou nemoc, chceme v USA nabízet něco k prodeji atd.).

Když jsme přicházeli k přepážkám imigračních úředníků, u každé čekalo několik osob, jen u jedné nebyl nikdo. Obsluhoval ji obtloustlý černoch, který se trávil značně otráveně a evidentně se nikdo k němu nehrnul. Toho si všimla jedna pracovnice, která chtěla počty osob rovnoměrněji rozdělit a jednoho mladého muže a mě s manželkou přesunula ke zmíněnému černochovi. Mladík mohl k němu hned přistoupit, k tomu se však vůbec neměl a raději čekal, až se uvolní sousední úředník. A tak jsme k přepážce černocha přistoupili my. Šli jsme oba naráz, úředník na nás zavrčel: "What does it mean?" Odvětil jsem, že jsme manželé, on se na manželku opovržlivě podíval, že potřebuje doprovod. Naskenoval něco z pasů, naše prsty, vyfotografoval obličeje, jeden formulář hodil do koše, podal můj pas, tak jsem jej vzal a měl se k odchodu. Zařval na mě: "Wait!" Podal mně ještě ten formulář a manželce jen pas bez formuláře. Hned mě napadlo, že jí bude chybět. V některých zemích (např. Dubaji) se takové formuláře odevzdávají při návratu. Požádal jsem jej, aby nám dal i manželčin formulář. To jej vytočilo ještě více a zařval na mě ještě podrážděněji než předtím: "Finished!," což doprovodil gestem natažené ruky: "Zmizte, než si to rozmyslím." Postoupili jsme dále, tam další úředník (a tentokrát velmi příjemný), když jsem hned úvodem nás představil: "Me and my wife," se pousmál a řekl "Okay," podíval se do pasů, vzal si můj formulář (měl jsem na něm napsánu jednu doprovodnou osobu, tak stačil pro nás oba) a měli jsme to za sebou.

Kufry dorazily v pořádku a mohli jsme řešit cestu k hotelu.

Bydleli jsme na dolním Manhattanu a ještě v den příletu jsme zavítali na pobřeží s vyhlídkou na sochu Svobody a tam jsme také narazili na památník imigrantů.

Vypadají dost zbědovaně. Co ti museli vytrpět při vstupu na americkou půdu a hlavně potom?