Bezdomovcem v Praze

V posledním roce jsme naše poznávání obohatili o využívání slevových nabídek různých společností na krátkodobé výlety s maximálně dvěma noclehy. Na našem území jsme si vystačili s autem, do zahraničí jeli s autobusem cestovní kanceláře. Těm posledním byly společné nástupy v Praze, my ale bydlíme v Brně. Odjezdy ve večerních hodinách byly bez problému, jenže poslední do Německa (Mnichov, zámky Neuschwanstein a Linderhof a kostel ve Wiesu) měl odjezd od autobusového nádraží Florenc naplánován na 5:30.
Z Brna se nabízelo autobusové i vlakové spojení kolem jedné hodiny s dojezdem na Florenc v 3:30 a na Hlavní nádraží po čtvrté hodině. Přes větší čekání se mně autobus zdál výhodnější, nemusí se přecházet z vlakového nádraží a o noční zkušenost s proslulým "Sherwoodským parkem" před nádražní budovou jsem také nestál.

Autobus dojel přesně na čas, nečekaným překvapením však bylo, že hala na Florenci byla zavřená. Choť po obvyklých výčitkách, že už se mnou nikam nepojede (znám to z mnoha situací, kdy ty strašně výhodné letenky do vzdálené destinace, co jsem unáhleně koupil, neměly plynule navazující let a museli jsme strávit noc na letišti), se znenadání málem rozběhla. Kufr držela ve vzduchu, ani nevyužívala jeho kolečka. Zaskočen tím jsem na ni zavolal: "Kam letíš?" "To je jedno, přece tady nezmrznu!"
Šla směrem k Masarykovu nádraží, zdálo se mně to jako dobrý nápad, tam bychom si mohli sednout do čekárny. Nádraží otevřeno bylo, dokonce tam seděla jedna paní v pokladně, jak jsem ale od ní zjistil, naděje na přečkání v čekárně (ta tam snad ani není) nebo nějakém bufetu byla lichá. Nejvýš jsme se mohli opřít o prkna na odložení tašky u pokladen, jak na to nakonec také několik podobných zoufalců už přišlo. Choť taková představa nijak nenadchla a dala se zase na pochod, když jsem ji na rohu u obávaného parku dostihl, podařilo se mně ji přesvědčit, abychom už dál nešli, že na Hlavním nádraží to bude stejné (obával jsem se, že nějací pobudové by mně mohli sebrat fotoaparát a přišel bych nejméně o 3 budoucí blogové články), že lepší bude jít k Palladiu, tam by mohlo být alespoň něco celou noc otevřeno jako v Tescu v Brně. Bylo zavřeno všechno, Václavák jsme už nezkusili a tentokrát bez spěchu se vydali zpět k Masarykovu nádraží, chvíli tam nabírali síly na nepohodlných prknech a pak se vrátili na Florenc, že by halu už mohli otevřít, když jezdí tramvaje. Otevřeli ji v 5 hod.

Zájezd se vydařil, v Mnichově bylo dost volného času, abychom mohli navštívit i Alte Pinakothek a před ní jsem natrefil na další sochu Henryho Moorea a hned ji doplnil do článku Henry Moore - společník na cestách, drobnou vadou bylo jen to, že účastnicí zájezdu byla paní s postiženýma nohama, která se belhala o holích, ale protože nic si nechtěla nechat ujít, na všech srazech byla pozdě, půl hodina pro ni nebyla žádná míra.
Průvodce byl výborný, zato řidič byl bambula, jen kroutil volantem, o cestě neměl téměř ponětí a průvodce mu musel dělat navigátora. Největším překvapením pro mě bylo, když při zpáteční cestě po výjezdu od pumpy u Plzně na prvním rozcestí se dal odbočkou na Rokycany, místo toho, aby se vrátil na dálnici. Naštěstí průvodce to bystře zaregistroval a řidič se pak couváním do kruhového objezdu vrátil do správného směru.

Do Prahy jsme zásluhou milé spoluúčastnice místo plánových 22 hod dorazili 10 minut před půlnocí, poslední autobus do Brna byl vyprodaný, další jel v 3:30, jenže se dalo těžko věřit, že na něj budou volná místa v pondělí ráno, vlak s odjezdem 23:45 byl už pryč.
Zase jsme se dali směrem k nádražím, navrhoval jsem, že bychom se mohli ubytovat v hotelu a jet ráno, první, na který jsme narazili, byl Hilton naproti Masarykova nádraží (nejmenoval se náhodou dřív Renaissance?), to choť hned zavrhla, že ubytování by tam bylo dražší než celý zájezd a stejně by už neusnula. Došli jsme až na Hlavní nádraží, koupili si lístky a o půl jedné se ozvalo hlášení, že všichni mají budovu opustit, protože se bude uklízet a budova se zavře. Náš vlak odjížděl ve 4:39.

Tentokrát jsme zvolili Václavské náměstí a kousek od koně našli spásu - KFC, otevřený až do 3 hod. Podnikům tohoto typu (KFC, Burger King, Mc Donald) se vyhýbám, v životě jsem nejedl hamburger, tady v obrázkových nabídkách převažovala jídla s hroudami, které vypadaly jako smažený květák, ale zřejmě se pod smaženým nánosem skrýval kousek umělohmotného kuřete. Choť si nakonec objednala twister, já k tomu doplnil jako přílohu (ve skutečnosti pro sebe) hranolky a Pepsi Colu.

Sedli jsme si do zadní části místnosti, protože dveře se při velkém pohybu osob téměř nezavřely, abychom v tom průvanu nebyli jak na ulici. Po pár minutách si k vedlejšímu stolu přisedly 4 slečny, podle nápadného líčení a minisukní zřejmě příslušnice cechu nejstaršího řemesla.
Jedna s kulatým obličejem a šikmýma očima, typ Mongolky, měla asi 15 cm vysoké podpatky, aby však nepřepadla, měla zvýšenou i přední část bot a vypadalo to, jako kdyby šla na chůdách. Další byla blondýna s dlouhým pleteným copem i vlasy jako Julie Tymošenková (někdejší ukrajinská premiérka, toho času v kriminálu), co má hlavu jak vánočku, třetí byla překvapivě vysoká a štíhlá Asiatka (snad z Thajska nebo Číny) a poslední působila jižanským (anebo balkánským) dojmem a pořád klikala na mobilu a k tomu se pudrovala a rtěnkou krášlila rty, zřejmě se nevzdávala naděje, že se tu noc ještě "provdá".
Nejspíš tam byly pravidelnými hosty, mladík, který pracoval jako uklízeč a odnášel podnosy a zametal, s nimi konverzoval lámanou angličtinou jako se starými známými. Když však slečny odešly, natáhl gumové rukavice a stůl, kde seděly, vystříkal nějakým sprejem a pečlivě vytřel.

Kromě opravdu obskurní a rychle se měnící sestavy návštěvníků, které by člověk nechtěl potkat v podchodu, tam byla i jedna "normální" návštěvnice - v rohu seděla dívka s kufrem a taškou a četla si knížku.

Z našeho místa bylo také dobře vidět na samoobslužný dotykový panel s nápoji. Po chvíli jsem si všiml, že někteří návštěvníci si ho oblíbili a vracejí se. Např. jeden klátící se týpek vždy na ex vypil dva kelímky a se třetím si odešel sednout a pak to ještě několikrát opakoval. Nápad znovu vyzkoušet bezedný nápojomat nás ale rychle přešel, když z ulice přišla dvě individua, strčila hlavu pod trysky a načepovala si rovnou do krku.

I v přístupu na WC se projevily rozdíly, znalí se neobtěžovali vhazováním mincí do turniketu, otočili tyč k sobě a prošli bez placení. Když nás napadlo ho také využít, už to nešlo, protože čtvrt hodiny před zavřením uklízeč strčil napříč smeták a přístup uzavřel.

Ve 3 hodiny jsme se vydali na Hlavní nádraží. Bylo tam už otevřeno, vedle nás si sedla naše "známá" z KFC - dívka s knížkou, dokonce v provozu byl i Burger King, toalety se však otevíraly až v 6 hod. My jsme v krizi nebyli, hůř na tom byl muž v bílých plátěných kalhotách a tričku, který asi přicestoval z teplých krajů, několikrát vyběhl do haly a své dva kufry nechal bez dozoru, intervaly mezi tím se zkracovaly a nejspíš nakonec vzal za vděk parkem.

Když se konečně na panelu objevilo číslo nástupiště našeho vlaku, s úlevou jsme se tam přesunuli, vlak však nikde, vyfukovalo tam jak na severním pólu a po 10 minutách čekání jsme byli tak zkřehlí, že až do Brna jsme v kupé seděli zachumlaní v bundě/kabátu a nesundali ani šálu z krku.