Káhira, Memphis a Sakkara - lesk a bída Egypta

Egypt je zemí, která vedle výnosů z provozu Suezského průplavu, těžby ropy a přidružených odvětví a rozvíjejících se montážních závodů automobilů je značně závislá na turistickém ruchu. Jeho ústředními body jsou pyramidy, sbírky v Egyptském muzeu v Káhiře s posmrtnou maskou Tutanchamona, chrámový komplex v Luxoru a Karnaku, chrám Abú Simbel nad Asuánskou přehradou a letoviska Sharm el Sheik a Hurghada u Rudého moře.

Zatímco ostatní příjmy jsou vcelku stálé, položka turistika v egyptském HDP je velmi náchylná propadům. V r. 1997 ho měli na svědomí islámští teroristé, kteří v Luxoru zavraždili 62 osob (mezi nimi 58 zahraničních turistů), v r. 2011 se jeden z dílů ze seriálu arabských revolucí odehrál v Egpytě a vzhledem k trvajícím nepokojům s desítkami mrtvých byla Káhira vyřazena z cílů turistických výletů, spikla se i příroda, v tomtéž roce k břehům letoviska Sharm el Sheikh, stovky kilometrů od revoluční vřavy, zavítali lidožraví žraloci a několik turistů zmrzačili a jednu ženu dokonce zabili a před pár dny vypukly další nepokoje, které ochromily Káhiru, když svržený prezident Mubarak byl u soudního přelíčení osvobozen, ale rozvášněný lid se s tím nemíní smířit a žádá si krev, přece Egypťané nejsou horší než Iráčané a Libyjci, kteří si se svými diktátory dokázali vyrovnat účty. Káhira se tak opět stala nebezpečnou destinací, kam je neradno jezdit.

Já jsem se do Káhiry vypravil v první polovině minulého desetiletí, kdy tam byl relativně klid. Důvodem cesty byla jedna odborná akce, z ČR a Slovenska jsme se na ní sešli celkem čtyři a všichni jsme tam letěli i stejným letadlem. Přilétli jsme po třetí hodině ráno a vzhledem k časné době neměli jinou možnost, kde si vyměnit peníze, než na letišti, pochopitelně to bylo velmi nevýhodné, a také jsme byli nuceni použít taxi. Normálně se jim vyhýbám a využívám vždy městskou dopravu, abych poznal město z pohledu jeho obyvatel, v Káhiře jsme se však nakonec jinak než taxíkem nepřepravovali. Mají tam sice i metro, podle informace místních si ale cizinec, je-li mu život milý, do něj vstoupit neodváží. Taxikáři jsme sdělili cíl cesty, byl to Guest House jedné místní univerzity, žádnou přesnější adresu jsme neměli, on však sebevědomě prohlásil "No problem" a vyrazili jsme. Po asi hodinovém putování zastavil a zeptal se nás, jakže se jmenuje ta univerzita. Jeli jsme asi ještě hodinu a nevím, jak dlouho by to trvalo, kdyby náš taxikář nakonec nezastavil jiné taxi a po konzultaci s jeho řidičem nezjistil správnou cestu.

Cesta autem v Káhiře je jen pro otrlé. Řidiči vůbec nerespektují dopravní pruhy, v chumlu aut všichni přejíždí křížem krážem podle toho, jak kde uvidí nějakou skulinu, kterou by se mohli prosmýknout a někoho předjet. Připomíná to automobilové závody s tím rozdílem, že zde jede třeba i pět aut vedle sebe. Řidiči při svých odvážných manévrech ani neblikají na znamení změny směru, o to více však troubí a nelichotivě gestikulují.

První den po probdělé noci a dopoledne následujícího jsme ještě měli volno, proto jsme se hned vydali na průzkum města. Vůbec to nebylo jednoduché, stále se na nás někdo věšel a nabízel nám všechno možné, nejčastěji papyry a všichni se zaklínali "no banana", že jen ten jejich papyrus je pravý a ostatní je dělají z banánových slupek. Tuhle průpovídku jsme tam slyšeli snad 1000-krát. Všichni se také nearabsky vyhlížejících vyptávají "What country do you come from?" ("Where do you come from?") a v našem případě se jim vždy rozzářila tvář a s hranou srdečností opakovali "Ah Czech," což vyslovovali jako "Ááááh čik."

Na rušné ulici v centru se na nás nalepil jeden vychrtlý děda a otravoval, že má 1 EUR a potřeboval by jej vyměnit za 1 USD, protože v Egyptě mu jsou eura na nic a nám Evropanům se právě naopak hodí. Šel s námi asi kilometr, jeden kolega to nakonec nevydržel, vytáhl peněženku, že mu euro vymění, ať už máme pokoj, děda však s nečekanou rychlostí do ní hrábl, vytáhl svazek bankovek a zmizel v davu.

Dalším společníkem byl jeden mladík, nabízel, že nám zajistí výlet k pyramidám na velbloudech a na oslech ze zadní strany, kam se turisté se svými autobusy nedostanou. Byl jsem pro a kupodivu ještě i okradený kolega, další (o více než 10 let mladší kolegové) o tom nechtěli slyšet, ale nakonec jsme je přesvědčili. Mladík nás ještě zatáhl do obchodu svého strýce, kde jsme si koupili ty zaručeně pravé papyry. Druhý den brzy ráno jsme přišli na smluvené místo a taxíkem se přepravili na kraj Gízy. Náš mladý průvodce s námi hned vyřešil finanční stránku věci, když mu dáme 100 USD, tak nám kromě známých pyramid zajistí ještě výlet do dvou blízkých lokalit, vzdálených od Káhiry jen 20 km, resp. 30 km, a sice do Memphisu k hrobce faraona Ramsese II a do Sakkary, kde se nachází stupňovitá pyramida krále Džoséra a ještě několik menších pyramid, a navíc také do asi 700 km vzdáleného Luxoru, kde se nás ujme jeho kolega. My jsme měli před sebou 3 dny odborné akce a jedinou možností jet do Luxoru byl poslední den před odjezdem, pokud tam pojedeme v noci, na místě budeme přes den a další noc se vrátíme a kolem poledne už pojedeme na letiště. Částka nebyla zrovna malá, protože 1 USD tehdy stál přes 30 Kč. Na místě samém byly jakési chatrče, ale také stáje, kde jsme viděli velbloudy, osly a koně, kteří evidentně čekali jen na nás, a to nás zviklalo. Nakonec jsme se takto domluvili a peníze mu dali s rizikem, že už ho neuvidíme.

Vybral jsem si velblouda a majestátně jsme vyrazili na minimálně půlkilometrovou trasu k pyramidám.

Zážitek byl úchvatný - pyramidy, v 137,5 m vysoké Chufuově (podle řeckého názvu Cheopsově) jsme byli i uvnitř (na konci dolů vedoucí úzké chodby se snižujícím se stropem však byla jen prázdná sklepní místnost a pokud tam někdy něco bylo, už dávno si to odnesli vykradači hrobek), a samozřejmě sfinga, socha lva s lidskou hlavou, která rovněž má impozantní rozměry - je 74 m dlouhá, 19 m široká a 21 m vysoká. Podle některých legend (a nejspíše nepravdivých) její nos byl ustřelen Napoleonovou armádou.

Zajímavý byl i nečekaný pohled od pyramid na "paneláky" 15-milionové Káhiry. Na snímku je patrná i cesta "autobusové linky" k pyramidám.

Na bližším záběru prostřední z tří velkých pyramid - Rachefově (Chefrenově) - je vidět, že na těchto impozantních stavbách už hodně zapracoval zub času a jen z její špičky si můžeme udělat představu, jak původně vypadal jejich vnější plášť. Organizátoři akce nám pak v rámci společenského programu návštěvu pyramid zajistili také, jenže jsme tam přijeli autobusem a na místě byli snad jen půlhodinu.

Do Memphisu (na dalším snímku s ležící a stojící sochou Ramsese II) a Sakkary jsme jeli džípem. Na to, že je všude značný nepořádek, jsme už byli z Káhiry zvyklí. Na ulici třeba prodávali klobásy, které v hejnu much nebyly skoro vidět, domy vypadaly velmi neutěšeně a všechny byly rozestavěné, údajně proto, že za nezkolaudované stavby nebylo nutné platit žádné daně z nemovitostí, dalším důvodem je, že vzhledem k velké porodnosti v Egyptě neustále vyvstává nutnost hledat další bydlení a místní to řeší přistavováním nových pater na své nikdy nedokončené domy. Cesta mimo Káhiru však pro nás byla i tak šokem. Nepořádek byl o řád vyšší, nebylo žádnou vzácností vidět přebíhající krysy, v kanálu, který vtékal do Nilu, ležel mrtvý kůň ve značně pokročilém stupni rozkladu, všude však bylo možné si koupit vychlazenou Coca-colu z boxů, které stály před zchátralými baráky, do nichž vedly volně položené kabely.

Z obavy z dalších teroristických útoků je u všech památek plno hlídačů se samopaly a z letovisek do Káhiry autobusy doprovázela vozidla s ozbrojenou posádkou. Na pyramidy kdysi bylo možné šplhat, ale dávno už je to zakázáno. U jedné z malých pyramid v Sakkaře (ne však Džosérově na následující fotografii) na nás jeden z hlídačů spiklenecky pokynul, že když to nikomu neřekneme, můžeme si s ním na ni vylézt. S tím jsme samozřejmě hned souhlasili. Když jsme byli nahoře, jeho chování se ale radikálně změnilo, řekl, že to není jen tak bez povolení tam šplhat a začal významně kroužit samopalem. Velmi rychle jsme pochopili, že chceme-li zvýšit šanci na přežití, bude dobré jeho počáteční vstřícnost nějak ocenit.

Po skončení jednoho odpoledního programu nás organizátoři vzali do Egyptského muzea. Málem jsme tam nedojeli, náš autobus v divokém provozu pomuchlal jedno auto, jeho řidiči se sice nic nestalo, auto však vypadalo na odpis a bouřlivá debata, kdo je viníkem, nebrala konce.

Do muzea jsme dorazili asi 30 minut před zavřením, už nás tam ani nechtěli pustit, ale nakonec se přece jen smilovali, proběhli jsme kolem mumií a soch do prvního patra k Tutanchamonovi a vzápětí byli venku.

Tutanchamon byl vcelku bezvýznamný faraon, který "vládl" 10 let v dětském věku do svého úmrtí v 19 letech v období 1333 - 1323 př. n. l., ale neporušený poklad z jeho hrobky, nalezené r. 1922 britským archeologem Howardem Carterem v Údolí králů v Luxoru, má nedozírnou hodnotu a nikdy neopustí území Egypta a nebude zapůjčen na sebesvětovější výstavu.

Také jsme (myslím, že za 30 USD) jeli lodí po Nilu, jídla a pití bylo do sytosti a tančily nám k tomu poněkud oplácané břišní tanečnice.

Jeden večer jsme vyrazili na průzkum staré části Káhiry, známé jako Koptské město nebo Koptská čtvrť. Jako obvykle se k nám hned připojili samozvaní průvodci, jenže vedli nás do stále užších a temnějších uliček, kde přibývalo podivných existencí, že na nás padla jakási tíseň a raději jsme odtud vycouvali.

Výlet do Luxoru přiblížím někdy jindy. Po návratu jsme utrmácení z dvou nocí ve vlaku ještě před odletem spěchali do Egyptského muzea, abychom si jej prohlédli ve větším klidu. Já jsem s sebou vzal láhev becherovky, že ji dám mladému muži, který nám zajistil nevšední zážitky, protože obchod jeho strýce byl jen o dvě ulice od muzea. Jenže láhev samozřejmě odhalil detektor (podobný letištním) a hned se kolem mě shlukla skupina strážců, studovala láhev a dumala, co se mnou. Zavřít nebo zastřelit? Snažil jsem se jim vysvětlit, že ji mám pro případ zažívacích potíží a kupodivu mně ji nakonec ani nezabavili. Nemá smysl popisovat notoricky známé poklady muzea, vedle nich mě tam (dámy prominou) zaujala toaleta. Nad jejím vchodem byla vývěska "No tips." Když jsem si však šel umýt ruce, přiskočil hubený muž, otočil kohoutkem a hned si žádal spropitné. Zpitomělí ze všech zážitků (a v časové tísni) jsme po opuštění muzea ani nebyli schopni najít obchůdek s papyry a becherovka mně zůstala.

Pak už nás čekala poslední cesta taxíkem na letiště a u odbavovacího pásu na kufry ještě jeden "bakšišák" na rozloučenou. Každému, kdo se k pásu přiblížil, vytrhl kufr z ruky, postavil jej na pás a současně s tím již natahoval druhou ruku pro odměnu. Měl to vymyšleno dobře, zbývající egyptské libry si málokdo chtěl nechat, tak mu téměř všichni dávali, co jim zbylo. Muži to šlo očividně k duhu, protože jeho nadváhu bych odhadl tak na 50 kg.

Abychom se dostali k našemu nástupišti do letadla, museli jsme projít jakýmsi staveništěm kolem papundeklové stěny. To byl poslední dojem ze země proslulé obdivuhodnými památkami dávné civilizace (např. pyramidy byly postaveny v období mezi lety 2700 a 1700 př. n. l.), které jsou v příkrém kontrastu s dnešní bídou, chaosem, u jednotlivých lidí naopak jakousi letargií, ze které se ovšem velmi rychle probírají, naskytne-li se příležitost "vytěžit" nějakého turistu.

Ani se nedivím, že Izrael vedený svou "železnou lady", premiérkou Goldou Meierovou, a ministrem obrany Moše Dajanem v 6-denní válce v r. 1967 Araby na hlavu porazil. Podle informací od vojenských odborníků to bylo i proto, že Egypťané při prvním izraelském náletu od zbraňových systémů utekli. S toutéž sovětskou výzbrojí přitom Vietnam nejsilnějšímu možnému nepříteli dokázal úspěšně vzdorovat.