Chaïm Soutine - extatický malíř i jeho model(k)y

Chaïm Soutine (1893-1943) se narodil jako 10. z 11 dětí v rodině židovského krejčího v malé obci poblíž běloruské metropole Minsk, ale často je také uváděn jako litevský malíř, protože své umělecké vlohy rozvíjel v letech 1910-1913 v malířské akademii ve Vilniusu. 

Nejvýznamnějším impulsem pro jeho tvorbu byl odchod do Paříže, kde se brzy spřátelil s dalšími umělci tzv. Pařížské školy, mezinárodního společenství malířů a sochařů z počátečních dekád 20. století. Nejbližší mu byl Ital Amedeo Modigliani, Bělorus Marc Chagall a původem litevský sochař Jacques Lipchitz. S Modiglianim a Lipchitzem ho spojoval nuzný život a sdílel s nimi i ateliér. 

Modigliani Soutina doporučil básníkovi a obchodníkovi s uměním Léopoldu Zborowskému, který se oběma snažil získat uznání a podporoval je i finančně, i když jemu samotnému se příliš nedařilo.  

Modigliani maloval výhradně portréty a akty a Modiglianiho Portrét Chaïma Soutina (1916, Stiftungsfonds Jonas Netter) je první ukázkou.

Zatímco Modiglianiho prokletím byl alkoholismus a závislost na drogách, Soutina sužovaly deprese, několikrát se pokusil o sebevraždu, svá díla často ničil a období, kdy nebyl schopen nic vytvořit, střídaly chvíle extáze a neobyčejné tvůrčí plodnosti. V tom měl hodně společného s Vincentem van Goghem a podobně jako on také často vytlačoval barvy z tub přímo na plátno. 

V Soutinově stylu se projevuje vliv expresionismu a fauvismu, v pohledech jím portrétovaných osob je patrný neklid a napětí, oči jim uhýbají a často působí jak omámené či v extatickém vytržení, a to i v případě velmi mladých jako např. v obrazech Dítě s hračkou (1919, Kunstmuseum, Basilej), Malá cukrářka (1922-1923) a Snoubenka (1923) z Musée de l'Orangerie v Paříži.

Soutine kromě portrétů maloval i krajiny a Zborowski mu doporučil Céret v Pyrenejích, kam pak umělec na téměř 3 roky odjel a namaloval zde přibližně 200 obrazů. I v zobrazení naklánějících se stromů a budov a zkroucených korunách stromů se odráží neklid malíře. Obrazy Krajina s postavami (1918-1919), Velký modrý strom (1920-1921), Nakloněný strom (1923-1924), Vesnice (1923) jsou vystaveny v Musée de l'Orangerie v Paříži a Muž stoupající schodištěm (1922) v National Gallery of Ireland v Dublinu.

Zájem o Soutinova díla se zvýšil a r. 1923 americký sběratel Paul Barnes koupil 60 jeho obrazů. 

Soutinův ateliér se nacházel blízko jatek, což zřejmě přispělo k jeho zvláštní zálibě zobrazovat mršiny zvířat. Inspirován Rembrandtovým obrazem Stažený vůl (1655, Louvre, Paříž) na dalším snímku si nechal z jatek přivézt poraženého vola a 2 týdny ho maloval. 

K tomu ho navíc poléval hrnci krve, až narůstající zápach vyburcoval sousedy k přivolání policie. Obraz Hovězí bok a telecí hlava (1923, Musée de l'Orangerie, Paříž) měl však úspěch a brzy byl prodán.    

K obrazům mrtvých zvířat patří také Bažant (1924, Albertina, Vídeň), Mrtvý bažant (1926-1927, Kunstmuseum, Basilej), Zátiší s houslemi, chlebem a rybou (1922, Kunstmuseum, Basilej) a svým způsobem i kýty masa na obraze Stůl (1919, Musée de l'Orangerie, Paříž).  

Obrazy Nejlepší muž (1924-1925) a Číšník pokojové služby (1927) v typickém Soutinově portrétním stylu jsou opět z Musée de l'Orangerie v Paříži. 

Některá témata maloval opakovaně a v letech 1925-1928 vytvořil cyklus Ministrantů. Dva z nich, z r. 1927 (Kunstmuseum, Basilej) a z r. 1927-1928 (Musée de l'Orangerie, Paříž), jsou v následující koláži.  

Nejšťastnějším Soutinovým obdobím byla 30. léta, kdy žil v Lèves poblíž Chartres na zámku svých přátel, mecenáše umění Marcellina Castainga a jeho manželky. Tehdy také namaloval obrazy Kuchařka s modrou zástěrou (1930), Mladá Angličanka v modrém (1931) a Mladá Angličanka (1934), všechny vystavuje Kunstmuseum v Basileji. 

Po nástupu Hitlera a zahájení 2. světové války s cílem dobýt celou Evropu a také definitivně „vyřešit“ židovskou otázku se k depresím senzitivního umělce přidal strach ze smrti v plynové komoře. Skrýval se na venkově a v r. 1943 při urgentní operaci prasklého žaludečního vředu zemřel. 

Ze Soutinových obrazů je mým nejoblíbenějším Žena v červeném (1923-1924). Býval v Bakwinově sbírce v New Yorku a po smrti majitele, Harryho Bakwina (1894-1973), profesora medicíny a pediatra, jeho potomci obrazy nabídli do aukcí a zápůjček galeriím a před léty jsem ho viděl v Paříži v Musée national d'art moderne (Centre Georges Pompidou). Jenže tehdy se tam nesmělo fotografovat. Před dvěma roky při nové návštěvě jsem ho zde k mému velkému zklamání nenašel. Dnes je v muzeu s podobným názvem Musée d'art moderne de Paris, jeho prostory ale tehdy byly vyhrazeny výstavě naší surrealistické malířky Toyen, zmíněné v dřívějším článku. Výjimečně ho sem zařadím překopírovaný z webu (a bez rámu). 

Kdysi jsem v jednom našem společenském časopise (Spy nebo Story) k němu četl vtipnou poznámku, že zřejmě nakoupeno (= byli opilí) měli malíř i jeho modelka. A tento příměr by asi šlo vztáhnout na mnoho dalších Soutinových portrétů.