Marc Chagall - ve stavu beztíže

"Charlie přišel vždycky včas a Chagall, další z toho spolku, nakreslil pro mě jindy zas povětřím lítající holku … Salvador Dalí posvačil na bříšku plavovlasé dívky a já se divit nestačil, když dal si růži do polívky …" zpívá Jiří Suchý ve své a Šlitrově písni Kamarádi a krásně tím vystihl rysy dvou malířů, kteří se výrazně zapsali do dějin umění 20. století.

Marc Chagall (1887-1985) se narodil v Bělorusku, poblíž Vitebsku, ale většinu svého téměř 100letého života strávil ve Francii. Do Paříže se poprvé dostal v r. 1911, po třech letech se vrátil do Petrohradu a tam našel manželku Bellu, která se stala častou inspirací jeho obrazů. Po revoluci v r. 1917 ještě nějakou dobu v Rusku vydržel, z toho 3 roky v Moskvě, ale pro sílící nesouhlas s novým režimem r. 1923 natrvalo odešel. Chagall byl židovského původu a po nástupu Hitlera a jeho řešení "židovské otázky" hledal záchranu v USA, kde žil v letech 1941-1948. Odtud se znovu vrátil do Francie, tentokrát už ne do Paříže, ale na Azurové pobřeží. V Nice má také muzeum (Musée National Marc Chagall), založeno bylo r. 1973 a jeho exponáty jsou Chagallovým darem francouzskému státu. Z něj je i první fotografie.

Obraz názorně zachycuje Chagallův poetický styl - ryba podává kytici artistce na hrazdě, na noze jí sedí kohout, Měsíc hraje na housle a přihlíží tomu zelený osel.

Z děl s milovanou chotí Bellou je velmi známý Dvojportrét se sklenkou vína (Double portrait au verre de vin) z r. 1917, který namaloval v Petrohradě, dnes je vystaven v Centre Pompidou v Paříži. (Už jsem ho lehce oříznutý zařadil do článku Father's Day v počátečním období blogu, teď pro změnu i s rámem. Obraz má velké rozměry 235 x 137 cm a díváme se na něj z podhledu.) Oslavuje jím svatbu s Bellou. Tím, že sedí na jejích ramenou a ona je mu oporou a ne naopak, jak by se v tradičním pojetí mužské role předpokládalo, feministky z něj asi nadšené nebudou.

K obrazům, které popírají zemskou gravitaci, patří také Padající anděl (1923-1933-1947, Kunstmuseum, Basilej), Spící kytara (1942-1943, Kunsthaus, Curych) a Nokturno (Noční scéna, 1947, Puškinovo muzeum, Moskva).

Na následujícím obraze se vznáší Papírový drak (1926, Albertina, Vídeň).

Chagall byl v Paříži současníkem mnoha směrů - expresionismu, fauvismu, kubismu, surrealismu - ale na jeho tvorbě to nezanechalo téměř žádnou stopu, naopak on byl inspirací surrealistům. Kubismu vytýkal chlad geometrických forem, surrealistům ovlivnění literaturou a literáty, nic mu neříkala ani díla už slavných impresionistů. Umění vidí jako stav duše. ("Art seems to me to be a state of soul more than anything else.")

Na adresu Picassa prohlásil: "Jaký to génius, ten Picasso, škoda, že nemaluje." ("What a genius, that Picasso. It is a pity he doesn't paint.")

Picasso Chagalla také zhodnotil: "Až zemře Henri Matisse, Chagall zůstane jediným malířem, který chápe, o jakou barvu ve skutečnosti jde. Nejsem unešený z jeho kohoutů a oslů a létajících houslistů, a všeho folklóru, ale jeho obrazy jsou opravdu malované, ne jen narychlo spíchnuté. Některé z posledních věcí, co udělal ve městě Vence, mě přesvědčují, že od doby Renoira zde ještě nikdy nebyl nikdo, kdo má cit pro světlo jako Chagall."
("When Henri Matisse dies, Chagall will be the only painter left who understands what colour really is. I'm not crazy about his roosters and asses and flying violinists, and all the folklore, but his canvases are really painted, not just thrown together. Some of the last things he's done in Vence convince me that there's never been anybody since Renoir who has the feeling for light that Chagall has.")

Do celého Chagallova díla se promítají vzpomínky na dětství ve Vitebsku, který často přimalovává do pozadí obrazů, na svět cirkusů, barevnost folklóru, bohatou zdobnost pravoslavných kostelů. Barva je mu vším, je vibrací jako hudba. ("Colour is all. When colour is right, form is right. Colour is everything, colour is vibration like music; everything is vibration.")

V obrazu Vitebsk, venkovská scéna (1924-1926, Albertina, Vídeň) rodné město není jen kulisou v pozadí, ale centrem dění. 

Svůj židovský původ a barvy skloubil v názvech obrazů Žid v černé a bílé, Žid v zelené a Žid v rudé, všechny jsou z r. 1914 a vystavené v Kunstmuseu v Basileji.

A k židovské tématice lze přiřadit i Autoportrét (1914) a Štipku tabáku (alternativně Rabín, 1923-1926), oba z Kunstmusea v Basileji.

Význam barev zdůrazňuje také v obrazech Moje nevěsta s černými rukavicemi (1907, Kunstmuseum, Basilej), Milenci v šedém (1956-19760, Kunsthaus, Curych) a Bílý kůň (1960, Puškinovo muzeum, Moskva).

Z jeho obrazů čiší hravost a poetika, fantaskní, pohádkový dojem umocňuje, že autor vdechl život i věcem. Chagall to s mírnou sebeironií glosuje: "Jsem dítě, které už není nejmladší." ("I am a child who is getting on.")

Místo citátů však nechme ještě promluvit obrazy. Následující dva jsou z galerie Thyssen-Bornemisza v Madridu. Jmenují se Dům v šedém (The House in Grey) a Kohout (The Cock).

Z Madridu je i Vesnická madona (The Madonna of the Village) a doplňuje ji Déšť (Rain) ze sbírky Peggy Guggenheim v Benátkách.

Následující trojici obrazů, Věnováno mé snoubence (1911-1912, Kunstmuseum, Bern), Umělec a jeho snoubenka (1980, Puškinovo muzeum, Moskva), Obchodník s dobytkem (1912, Kunstmuseum, Basilej), dělí téměř 70 let a styl umělce se nezměnil. 

Poslední fotografie jsou opět ze Chagallova muzea v Nice.

Umělec tvořil také mozaiky a k malbě mu posloužila i výklopná deska klavíru.

Nezanedbatelnou částí Chagallovy tvorby jsou vitráže, např. v katedrálách v Remeši a v Metách a v budově OSN v New Yorku. Nástěnnými malbami vyzdobil Metropolitní operu v New Yorku a strop Opery v Paříži.