11. března 2016

Marc Chagall - ve stavu beztíže


"Charlie přišel vždycky včas a Chagall, další z toho spolku, nakreslil pro mě jindy zas povětřím lítající holku … Salvador Dalí posvačil na bříšku plavovlasé dívky a já se divit nestačil, když dal si růži do polívky …" zpívá Jiří Suchý ve své a Šlitrově písni Kamarádi a krásně tím vystihl rysy dvou malířů, kteří se výrazně zapsali do dějin umění 20. století.

Marc Chagall (1887-1985) se narodil v Bělorusku, poblíž Vitebsku, ale většinu svého téměř 100letého života strávil ve Francii. Do Paříže se poprvé dostal v r. 1911, po třech letech se vrátil do Petrohradu a tam našel manželku Bellu, která se stala častou inspirací jeho obrazů. Po revoluci v r. 1917 ještě nějakou dobu v Rusku vydržel, z toho 3 roky v Moskvě, ale pro sílící nesouhlas s novým režimem r. 1923 natrvalo odešel. Chagall byl židovského původu a po nástupu Hitlera a jeho řešení "židovské otázky" hledal záchranu v USA, kde žil v letech 1941-1948. Odtud se znovu vrátil do Francie, tentokrát už ne do Paříže, ale na Azurové pobřeží. V Nice má také muzeum (Musée National Marc Chagall), založeno bylo r. 1973 a jeho exponáty jsou Chagallovým darem francouzskému státu. Z něj je i první fotografie.

Obraz názorně zachycuje Chagallův poetický styl - ryba podává kytici artistce na hrazdě, na noze jí sedí kohout, Měsíc hraje na housle a přihlíží tomu zelený osel.




Z děl s milovanou chotí Bellou je velmi známý Dvojportrét se sklenkou vína (Double portrait au verre de vin) z r. 1917, který namaloval v Petrohradě, dnes je vystaven v Centre Pompidou v Paříži. (Už jsem ho lehce oříznutý zařadil do článku Father's Day v počátečním období blogu, teď pro změnu i s rámem. Obraz má velké rozměry 235 x 137 cm a díváme se na něj z podhledu.) Oslavuje jím svatbu s Bellou. Tím, že sedí na jejích ramenou a ona je mu oporou a ne naopak, jak by se v tradičním pojetí mužské role předpokládalo, feministky z něj asi nadšené nebudou.

K obrazům, které popírají zemskou gravitaci, patří také Padající anděl (1923-1933-1947, Kunstmuseum, Basilej), Spící kytara (1942-1943, Kunsthaus, Curych) a Nokturno (Noční scéna, 1947, Puškinovo muzeum, Moskva).








Na následujícím obraze se vznáší Papírový drak (1926, Albertina, Vídeň).


Chagall byl v Paříži současníkem mnoha směrů - expresionismu, fauvismu, kubismu, surrealismu - ale na jeho tvorbě to nezanechalo téměř žádnou stopu, naopak on byl inspirací surrealistům. Kubismu vytýkal chlad geometrických forem, surrealistům ovlivnění literaturou a literáty, nic mu neříkala ani díla už slavných impresionistů. Umění vidí jako stav duše. ("Art seems to me to be a state of soul more than anything else.")
Na adresu Picassa prohlásil: "Jaký to génius, ten Picasso, škoda, že nemaluje." ("What a genius, that Picasso. It is a pity he doesn't paint.")

Picasso Chagalla také zhodnotil: "Až zemře Henri Matisse, Chagall zůstane jediným malířem, který chápe, o jakou barvu ve skutečnosti jde. Nejsem unešený z jeho kohoutů a oslů a létajících houslistů, a všeho folklóru, ale jeho obrazy jsou opravdu malované, ne jen narychlo spíchnuté. Některé z posledních věcí, co udělal ve městě Vence, mě přesvědčují, že od doby Renoira zde ještě nikdy nebyl nikdo, kdo má cit pro světlo jako Chagall."
("When Henri Matisse dies, Chagall will be the only painter left who understands what colour really is. I'm not crazy about his roosters and asses and flying violinists, and all the folklore, but his canvases are really painted, not just thrown together. Some of the last things he's done in Vence convince me that there's never been anybody since Renoir who has the feeling for light that Chagall has.")

Do celého Chagallova díla se promítají vzpomínky na dětství ve Vitebsku, který často přimalovává do pozadí obrazů, na svět cirkusů, barevnost folklóru, bohatou zdobnost pravoslavných kostelů. Barva je mu vším, je vibrací jako hudba. ("Colour is all. When colour is right, form is right. Colour is everything, colour is vibration like music; everything is vibration.")

V obrazu Vitebsk, venkovská scéna (1924-1926, Albertina, Vídeň) rodné město není jen kulisou v pozadí, ale centrem dění. 




Svůj židovský původ a barvy skloubil v názvech obrazů Žid v černé a bílé, Žid v zelené a Žid v rudé, všechny jsou z r. 1914 a vystavené v Kunstmuseu v Basileji.




A k židovské tématice lze přiřadit i Autoportrét (1914) a Štipku tabáku (alternativně Rabín, 1923-1926), oba z Kunstmusea v Basileji.




Význam barev zdůrazňuje také v obrazech Moje nevěsta s černými rukavicemi (1907, Kunstmuseum, Basilej), Milenci v šedém (1956-19760, Kunsthaus, Curych) a Bílý kůň (1960, Puškinovo muzeum, Moskva).




Z jeho obrazů čiší hravost a poetika, fantaskní, pohádkový dojem umocňuje, že autor vdechl život i věcem. Chagall to s mírnou sebeironií glosuje: "Jsem dítě, které už není nejmladší." ("I am a child who is getting on.")

Místo citátů však nechme ještě promluvit obrazy. Následující dva jsou z galerie Thyssen-Bornemisza v Madridu. Jmenují se Dům v šedém (The House in Grey) a Kohout (The Cock).



Z Madridu je i Vesnická madona (The Madonna of the Village) a doplňuje ji Déšť (Rain) ze sbírky Peggy Guggenheim v Benátkách.





Následující trojici obrazů, Věnováno mé snoubence (1911-1912, Kunstmuseum, Bern), Umělec a jeho snoubenka (1980, Puškinovo muzeum, Moskva), Obchodník s dobytkem (1912, Kunstmuseum, Basilej), dělí téměř 70 let a styl umělce se nezměnil. 





Poslední fotografie jsou opět ze Chagallova muzea v Nice.




Umělec tvořil také mozaiky a k malbě mu posloužila i výklopná deska klavíru.



Nezanedbatelnou částí Chagallovy tvorby jsou vitráže, např. v katedrálách v Remeši a v Metách a v budově OSN v New Yorku. Nástěnnými malbami vyzdobil Metropolitní operu v New Yorku a strop Opery v Paříži.

27 komentářů:

  1. Víš, já nejsem v ničem pro hrubé a mohutné linie. Já jsem magor na jemné detaily, propracované linky a drobnosti. Proto mne moderní umění moc nenadchává. Já jako konzerva mám ráda obrazy Da Vinciho, Raffaela, Kupky, holandských mistrů. Ještě jsem schopná akceptovat impresionisty. Ale Piccaso nebo Chagal jsou pro mne dost nezkousnutelní.

    OdpovědětVymazat
  2. A tiež okna v zürišškom kostole Fraumünster, o ktorých dodnes nikto nevie, kto ich zaplatil! Chagall bývaval často v ZH a vtedajší študent, dnes zvaný King Rukola, jazdil taxík. Zo svetoznámeho hotelu "Baur au Lac" pri curyšskom jazere, kde zvykli napr. Princ Charles alebo nebohý šach Reza Pahlevi aspoň obedovať, mal tú česť, že viezol majstra Chagalla vlastným taxíkom! (Tuším do televízie, presne sa už nepamätam.)VendyW, Chalgall je super, úplne normálny maliar, trochu židovský a moc ruský...

    OdpovědětVymazat
  3. Tady inteligence a sečtělost musí u mne stranou. U mne mluví city a pocity, které ´mám při prohlížení těchto děl. Nedokážu o nich zasvěceně hovořit. Jen vím, že se mi líbí a že je obdivuji. A o tom to je.

    OdpovědětVymazat
  4. Nepatřím mezi znalce umění a Chagallovu tvorbu znám pouze z reprodukcí, takže nějaké zasvěcené komentáře ode mně může někdo těžko čekat.
    Ale líbí se mi a to nejen pro tu "povětřím lítající holku".
    V Metách (Metz) jsem byla v roce 1990 a navštívila i její katedrálu, netuše, že vitráže jsou Chagallovým dílem.

    OdpovědětVymazat
  5. Za mně jednoznačně Dům v šedém.Díky za zajímavé povídání .

    OdpovědětVymazat
  6. [1]: Ale Kupka je hodně moderní, ne?
    Z 20. století mám nejradši surrealisty, někdy bych chtěl sepsat článek o René Magrittovi nebo Paulu Delvauxovi, pár fotek, kterými bych je mohl proložit, už mám.[2]: Kingu, závidím ti, ty jsi viděl či znáš tolik slavných lidí, že tím se opravdu mohou pochlubit jen Jeho Veličenstva .
    O Curychu tolik bájíš, že už to dlouho nevydržím a budu se zajímat o letenky [3]: Já také, ty nápady, co má, jsou kuriózní a neotřelé.

    OdpovědětVymazat
  7. [4]: Přesně, tak to také umělci (a malíři zvlášť) říkají, rozhoduje, zda se nám to líbí, moderní obraz se nedá příliš vysvětlovat.[5]: Aleno, díky za poučení, vím, že Reims je Remeš, ale u Metz jsem se nedíval a na Mety (či Méty) jsem si nevzpomněl. Opravím to.
    Jak říkáš, že jsi nevěděla o Chagallově díle, mám to stejně. Např. v mnoha podrobnějších článcích o něm se vyskytuje fotografie jeho busty v polských Kielcích. Já jsem tam několik dní byl a její fotku nemám. Zrovna tak má díla v Museum of Modern Art v New Yorku, prohledal jsem adresář s fotkami a i když je jich dost, zrovna jeho jsem pominul.[6]: Na tom obraze je myslím také jeho oblíbený Vitebsk. Mně se velmi líbí i první dva a levý v třetí řadě odspodu. U obrazů z Nice bohužel nevím názvy, protože jsem si nefotil štítky a na webu jsem je (zatím) neobjevil.

    OdpovědětVymazat
  8. No páni, to je krásný věk. Dnes už se lidé dožívají devadesáti a více roků docela často, ale v době, kdy žil tento malíř, to myslím tak běžné nebylo. Z ukázek jeho tvorby moc nadšená nejsem, ale přece jen bych si vybrala. Líbí se mi Dům v šedém a pak obraz s další chalupou, Déšť.

    OdpovědětVymazat
  9. Nejsem znalec umění a po pravdě se mi víc líbí obrazy bez podobenství, prostě ty, u kterých víš na co se díváš. Ale musím přiznat, že některé jeho obrazy se mi vcelku líbí

    OdpovědětVymazat
  10. Mám rád moderní umění, víc ale to z doby, která už dnes pomalu přechází v klasiku. Chagall se mi občas líbí tím, jak umí být něžný a poetický, ale některé jiné modernisty mám raději. Ale potěšilo mne to připomenutí Suchého textu, zrovna tenhle úryvek, myslím, potvrzuje, že Jiří Suchý je opravdu jedním z velkých básnických klasiků.

    OdpovědětVymazat
  11. 7] (Magritt je absolutná bomba. Daj sa do toho, budeš a budeme mať radosť!)
    O Curychu "básním" asi preto, že som okrem toho mesta vlastne nič nevidel. Ale v tom taxiku som zažil fakt kopu ľudí, ktorých by som nikdy nebol býval spoznal. Kurt Jürgens, známy nemecký herec, Udo Jürgens, nedávno zosnulý spevák, Tina Turner, Peter Ustinov a - ako vrchol - vrazil som do tej vzrastom malej švédskej kráľovny, lebo som ju v hale hotelu Hilton nevidel. Hneď sa na mňa vrhla ochranka, kým kráľovna sa len kráľovsky usmievala...

    OdpovědětVymazat
  12. Je to přesně tak, umění je stav duše. Takhle si to taky představuji. Umělci sublimují své vnitřní city a pocity do svých děl. Co mě tedy vůbec neoslovilo jsou tebou představené vitráže, připadá mi to takové "třesky blesky", ale takovému umění já nerozumím. Ostatní dílka se mi docela líbí.

    OdpovědětVymazat
  13. [7]:To jsem zbodala, mělo to být Kupecký.

    OdpovědětVymazat
  14. To piáno je úžasný
    Některé malby se mi líbí.

    OdpovědětVymazat
  15. [13]: Netreba rozumieť. Umeniu netreba rozumieť. Sám Chagall vraj tvrdil, že "ako robím niečo zo srdca, tak sa to väčšinou aj vydarí..."Pozri na "naše vitráže" - sorry za reklamu tu:
    nivnice.blog.czVýborný článok o Uru som u Teba objavil.

    OdpovědětVymazat
  16. [16]: Máš pravdu, vše, co je od srdce, je napojeno výš, tzv. na univerzální lásku a zdroj inspirace.
    Jen chci ještě podotknout, skoro všichni umělci neměli snadné dětství nebo život, a přitom to dotáhli tak daleko. Snad vždy byli ve správný čas na správném místě a svými díly vyjadřovali i dění ve společnosti, vem si kpř. Bořka Šípka

    OdpovědětVymazat
  17. Jéje, to je ale opět krásně podaný článek včetně fotografií. Hodil by se spíše do nějaké knihy, ale kdo ví, zda nebudeš zase vybrán Standou Rulcem nejen na titulku.

    OdpovědětVymazat
  18. [9]:Také je zajímavé, že bezmála 90 let se dožil i Tizian v 16. století. A Picasso 92. Asi to povznášení duše jim svědčí.[10]: Pokud to podobenství není skryto v dvoumetrovém plátně pokrytém jen modrou barvou, ještě to beru :)[11]: Suchý je jako textař srovnatelný s Voskovcem a Werichovi, ale ti byli na to dva. Písnička Kamarádi je úžasná a Šlitrova hudba je také skvělá. Myslím, že bude okouzlovat i za 50 let.[12]: Královna se usmívala, aby také ne, když si padla do náruče s Jeho Veličenstvem
    Magritta někdy zkusím, ale po zasvěcených článcích Zuzany se moc neodvažuji do rubriky o výtvarném umění přispívat.[13]:"Umělci sublimují své vnitřní city a pocity do svých děl."
    To jsi řekla krásně, lépe než Chagall. Kdybys byla tak známá jako on, bude to v knihách citátů.

    OdpovědětVymazat
  19. [14]: Kupecký, barokní mistr. My ho považujeme za našeho člověka, ale to stejné si myslí Rakušané a píší jeho jméno jako Kupetzky.[15]:A když někdo na piano pěkně hraje, je dojem dvojnásobný.[16]:Díval jsem se, Kingu, a díky za odkaz, jsou mnohem bohatší než tyto z Nice.[17]:Jak se zjednodušeně říká, umělec musí trpět, aby něco vytvořil.
    Ale někteří se měli velmi dobře, třeba Rubens byl bohatý a nějakou dobu byl i ministrem (nebo něčím podobných). Bídu netřel ani Cézanne.[18]: Ovšem být vybrán k rozhovoru a do časopisů a knih, to překonává všechno.

    OdpovědětVymazat
  20. Je fakt, že umění se nedá vnímat rozumem, ale srdcem, tedy citem.
    Když se mi něco opravdu líbí, běhá mi mráz po zádech a někdy mi hrknou i slzy do očí.
    U Chagallových obrazů se mi nic takového nepřihodilo, ale "Vesnická madona" a "Déšť" se mi líbí.
    Zajímalo by mě ovšem, jak by na mě moderní umění působilo v reálu, kdybych tyhle obrazy viděla v galerii nebo v muzeu.
    Skvělý článek, Miloši, ať píšeš o čemkoliv, je to vždycky velice zajímavé čtení.

    OdpovědětVymazat
  21. Ať už se jeho styl jmenuje jakkoliv, nebo není naopak vůbec pojmenovatelný, mně se to moc líbí. Je to pohádkové, poetické, barevné, je v tom příběh i magie a taky je to naprosto nezaměnitelné za cokoliv jiného.
    Velmi pěkný článeček, děkuji za poučení.

    OdpovědětVymazat
  22. Nádherný článek. Skvěle jsi představil tohoto malíře. Celou dobu jsem přemýšlela, že ač rodilý Nefrancouz, tak má francouzské jméno.

    OdpovědětVymazat
  23. [21]: Alespoň mě často obrazy překvapí jen svými rozměry. Z knížek či fotek na webu vypadají všechny stejně a najednou jeden má 2 metry a jiný 30 cm. Moderní umění je mně dost vzdálené, ale Chagallovy obrazy překvapují tím, kolik různorodých prvků do nich umělec vždy zakomponuje.[22]: Právě to si také myslím, že je na něm nejlepší, má osobitý a nezaměnitelný styl.[23]: Díky, na Wikipedii se píše, že se narodil jako Мовша Хацкелевич Шагал Movša Chackelevič Šagal a jeho jméno bylo uváděno ve tvaru Марк Захарович Шагал Mark Zacharovič Šagal, trochu si ho tedy upravil, aby Francouzům bylo bližší.
    Nebyl v tom sám, třeba náš Otakar Kubín ve Francii vystupoval pod jménem Othon Coubine.
    František Houžvička by se tam vůbec neuchytil

    OdpovědětVymazat
  24. Myslím, že veškeré malířství je o tom, jak to vidí malující a pokud někoho zaujme, líbí se mu to, najde v tom něco positivního pro sebe, má to smysl. Realistické malby vlastně nahrazovaly pozdější fotografie. A nakonec i ta fotografie často vyjadřuje pocity a přístup fotografujícího než skutečnost. Každá doba má své umělce a mnohdy jsou ve své době nepochopení. Mám pravda také raději Renoira , Toulous-Lotreca - impresionisty než některé Picassovy obrazy, ale u každého malíře se dá najít něco, co se člověku líbí.

    OdpovědětVymazat
  25. [24]: To je fakt, Miloši, některá plátna jsou ohromující už jen svou velikostí.

    OdpovědětVymazat
  26. Mně se tyhle hravé obrázky moc líbí. Slovo obrázky míním bez hanlivého významu...

    OdpovědětVymazat

Aktuální článek

Nikola Tesla - geniální vynálezce a špatný obchodník (+ památník u Niagarských vodopádů)

Původem chorvatský rodák Nikola Tesla (1856-1943) je zřejmě největším vynálezcem všech dob, obdiv k němu však neměl dlouhého trvání a nakon...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)