Camille Corot - stříbrné krajiny

Zatímco Gustav Klimt jako nikdo jiný uměl malovat v barvě zlata, francouzský neoklasicistní malíř Camille Corot (1796-1875) v pozdějším období atmosféře krajinných obrazů dokázal dodat stříbrný nádech, jak je vidět např. na obraze Vodák mezi rákosím (1865, Metropolitan Museum of Art, New York).

Corot pocházel ze středostavovské rodiny, otec byl obchodníkem a matka měla módní salón. Autoritativní otec ho donutil učit se u obchodníka se suknem a Corot celých 7 letech zde s nechutí pracoval, než se mu podařilo otce přesvědčit, že svou budoucnost vidí v malířství. Otec to považoval za společensky podřadné a o synově talentu také měl velké pochybnosti, ale nakonec svolil ho na umělecké dráze finančně podporovat. O to větší překvapení pro něj bylo, když syn se stal uznávaným malířem a r. 1846 byl dokonce francouzskou vládou vyznamenán řádem Čestné legie. 

V raném období napodoboval malíře klasicismu Nicolase Poussina (1594-1665) a Clauda Lorraina (1600-1682) a na výstavy Salonu, které pro malíře byly příležitostí získat pozornost a uznání umělecké veřejnosti, zpočátku posílal obrazy s mytologickými náměty ve stylu Poussina. Obrat pro něj znamenal seznámení s dílem anglického krajináře Johna Constabla (1776-1837). Zájem o zpočátku opomíjenou krajinomalbu se ve Francii v 30. letech 19. století zvýšil také zásluhou skupiny malířů barbizonské školy, založené Théodorem Rousseauem (1812-1867), kteří opustili Paříž a za náměty se vydali do panenské přírody hustého lesa u Fontainebleau. Jméno tato škola získala po vesnici Barbizon na okraji lesa, kde našli azyl. A k nim se malováním v plenéru (z francouzského en plein air, tedy na vzduchu, přímo v přírodě) připojil i Corot. 

Malíře okouzlila Itálie, v letech 1825-1828 pobýval v Římě, Neapoli a na blízkých ostrovech, r. 1834 v Janově, Pise, Florencii a Benátkách a ještě v r. 1843 se vrátil do Říma. Zde také namaloval následující díla: Most v Narni, blízko Říma (1826, Musée du Louvre, Paříž), Krajina u Říma (1827, Kunsthaus, Curych), Hory v krajině u Říma. Roccia dei Nasoni (1825-1828, Musée du Louvre, Paříž), Krajina v okolí Civity Castellany s výhledem na Monte Sorrate (asi 50 km severně od Říma) (1827, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň), Vesuv (1828, Musée du Louvre, Paříž), Ischia, pohled ze svahů hory Epomeo (1828, Musée du Louvre, Paříž), Vzpomínka na Itálii (1826-1827, Hungarian National Gallery, Budapešť) a Vodopád v Tivoli (u Říma) (1843, Musée du Louvre, Paříž).

Přímo z měst jsou následující 2 obrazy ze sbírek Musée du Louvre v Paříži: z Říma (resp. Vatikánu) Andělský hrad a řeka Tibera (1826-1828), z Florencie Pohled na Florencii ze zahrad Boboli (1835-1840). 

Modrou oblohu, jako na posledních dvou obrazech, v Corotově díle najdeme spíše výjimečně. Patří k nim ještě Italská vila za borovicemi (1855-1865, Kunstmuseum, Basilej) a Čtyři denní doby (1858, National Gallery, Londýn).   

Světelnou atmosféru nejčastěji znázorňuje v šedivých odstínech, kterým se pak dostalo přívlastku stříbrné. Typické je to pro obrazy Cesta v kraji Côte d'Or (kolem 1840, Ordrupgaard, Kodaň), Zalesněná krajina z Mas-Bilier u Limoges (1850, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň), Velký strom (Studie) (1865, Lenbachhaus, Mnichov), Výšiny nad Sèvres, ohrazená pastvina (1865, Musee Fin-De-Siecle, Brusel), Marcoussis (u Paříže), sad po ránu (1865-1870, Musée du Louvre, Paříž), Vzpomínka na Coubron (1872, Szépművészeti Múzeum, Budapešť) a Stoh sena (Vůz přejíždějící brod) (1865-1870, Puškinovo muzeum, Moskva), bohužel s odrazem od protějšího okna.

Krajinu vždy oživí zobrazení vodních ploch – moří, jezer, rybníků, řek nebo alespoň potoků: Le Havre. Pohled na moře z vrcholu útesů (1830, Musée du Louvre, Paříž), Honfleurská kalvárie na Côte de Grâce (1830, Metropolitan Museum of Art, New York), Plachetnice u nábřeží v Saint-Malo. Pohled na Saint-Servan (1860, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň), Rybník s kachnami (1855-1860, Kunstmuseum, Basilej), Vzpomínka na rybník v kraji Limousin (1855-1860, Ordrupgaard, Kodaň), Rybník v obci Ville d'Avray (1850-1870, Puškinovo muzeum, Moskva), Rybník ve Ville d'Avray (1861-1869, Kunsthalle, Hamburk), U řeky (1870, Národní galerie, Praha) a Převozník (1868, Kunsthalle, Hamburk). Ve Ville d'Avray poblíž Versailles malíř měl venkovské sídlo. 

K námětům, které Corot maloval opakovaně, patří mosty. Z italského pobytu je v úvodu zmíněn most v Narni, další je ve dvou podobách: Most v Mantes (u Paříže) (1868-1870, Musée du Louvre, Paříž) a Most v Mantes (1850-1854, Ordrupgaard, Kodaň). 

K technickým stavbám patří také Větrný mlýn (1835-1840, Ordrupgaard, Kodaň). 

Mnozí malíři se snažili zachytit krásu vznosných katedrál, Claude Monet katedrálu v Rouenu, John Constable katedrálu v Salisbury a Corotovým vrcholem raného období je Katedrála v Chartres (1830, Musée du Louvre, Paříž). Na obraze je zvláštní, že se na ni díváme přes val se stromy.   

A ve velkém odstupu je další v Celkovém pohledu na město Saint-Lô (1833, Musée du Louvre, Paříž).

Impozantní je rovněž Kostel v Marisselu u Beauvais (1866, Musée du Louvre, Paříž).

Méně nápadná až docela obyčejná stavení jsou na obrazech Terasa vily Doria Pamphili (1826-1827, Kunsthalle, Hamburk), Město Insigny, Les Hagues, Manche (1855, Ordrupgaard, Kodaň), Pohled z Grand Trianonu, Versailles (1866, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň), Koželužny v Mantes (u Paříže) (1873, Musée du Louvre, Paříž) a Statek v lese (1873, Národní galerie, Praha).

V Corotově díle ojediněle najdeme i náboženské a historické náměty: Hagar v poušti (1835, Metropolitan Museum of Art, New York) a Svatý Šebestián (1850-1855, Musée du Louvre, Paříž).

Sára, manželka praotce Izraele Abrahama, nemohla mít děti, a proto manželovi přivedla svou krásnou otrokyni Hagar, která mu pak porodila syna Izmaela. Později se však i Sáře nečekaně narodil syn Izák a když se syn otrokyně Izákovi posmíval, Sára přesvědčila Abrahama, aby Hagar s Izmaelem zapudil a vyhnal je do pouště.  

Dioklecián, římský císař z přelomu 3. a 4. století, podle legendy odsoudil k smrti Šebestiána, kapitána své gardy, když se dozvěděl, že je křesťanem, navštěvuje uvězněné křesťany, přináší jim jídlo a povzbuzuje je k vytrvalosti ve víře. Poprava měla být provedena střelbou z luků. Šebestián však nezemřel a Irena, která zjistila, že žije, ho ošetřovala, až se uzdravil. Šebestián se pak snažil císaře také přesvědčit ke křesťanské víře, ten ho však nechal zbičovat a umlátit železnými kyji. 

Inspiraci Corot našel i v Shakespearových tragédiích: Macbeth a čarodějnice (1858-1859, Wallace Collection, Londýn) a Hamlet a hrobník (1870-1875, Ordrupgaard, Kodaň). 

Corot díky podpoře otce dlouho nebyl nucen se malováním živit a prvním obrazem, který prodal, byl Čtoucí mnich (1840, Musée du Louvre, Paříž), kdy už mu bylo 44 let. 

Na některých z předchozích obrazů jsou znázorněny postavy, ale kromě Svatého Šebestiána a Čtoucího mnicha jen neznatelně. Figurální tvorba je však v Corotově díle stejně důležitá jako krajiny. V ní se přitom velmi odlišuje od jen o něco málo staršího klasicistního malíře Jeana Augusta Dominiqua Ingrese (1780-1867). Ingres maloval portréty žen v krásných róbách a mužů v důstojných pózách, Corot dával přednost nestrojenému výrazu a často zobrazoval Italky: Mladá Italka sedící u jezera (1850-1855, Ordrupgaard, Kodaň), Italka u studny (1865-1870, Kunstmuseum, Basilej) a Italka (1870, National Gallery, Londýn). 

Obdiv k ženám v Itálii vyjádřil takto: „Mají nejkrásnější ženy na světě, které jsem poznal ... jejich oči, ramena a ruce jsou velkolepé. V tom předčí naše ženy, ale na druhou stranu se jim nevyrovnají v laskavosti a vlídnosti ... Já sám jako malíř dávám přednost Italce, ale co se týče citu, přikláním se k Francouzce.“

V nenucených postojích ženy zachytil i na následujících obrazech: Rozjímající dívka (Meditace) (1855-1860, Kunsthalle, Hamburk), Dívka s růží (1860-1865, Kunsthalle, Hamburk), Portrét paní Mariette Gambay(ové) (1869-1870, Puškinovo muzeum, Moskva), Dopis (1865, Metropolitan Museum of Art, New York) a Velléda (1868-1870, Musée du Louvre, Paříž). (Velléda byla keltská nebo germánská věštkyně.)

I Tančící nymfy (1850, Ordrupgaard, Kodaň) vypadají jako venkovské dívky. 

Honosnější šaty žen najdeme jen na třech obrazech z Musée du Louvre v Paříži: Portrét Claire Sennegon(ové), umělcovy neteře (1837), Portrét mlynářky Alexiny Legoux(ové) (1835) (byla zaměstnaná u umělcovy sestry) a Dáma v modrém (1874).

Corotovým nejznámějším figurálním obrazem je Žena s perlou (1868-1870, Musée du Louvre, Paříž).  

Vzhledem k podobné póze je srovnávána s Leonardovou Monou Lisou. Modelem byla 16letá Bertha Goldschmidt(ová), dcera obchodníka se starožitnými látkami. Název obrazu byl přisouzen na jedné z výstav a od té doby se používá, ozdoba na čele však není perlou a Corot jej původně pojmenoval Mladá žena se zkříženýma rukama a s květy ve vlasech. 

Mezi Corotovými obrazy nechybí ani akty: Bakchantka u moře (1865, Metropolitan Museum of Art, New York), Koupající se Diana (1873-1874, Puškinovo muzeum, Moskva) a Koupající se Diana (Fontána) (1869-1870, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid).

Poslední trojice obrazů je pro Corota netypická, jsou v temných až barokních barvách: Mladý pastýř ve skalách (1842, Národní galerie, Praha), Poryv větru (1860-1870, Puškinovo muzeum, Moskva) a Para des Lions v Port-Marly (1872, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid).

Corot se ve svém téměř 80letém životě potkal s nastupující érou impresionismu. I když k němu sám nepřešel, mnozí impresionisté ho obdivovali. Např. Claude Monet prohlásil: „Je tu jen jeden mistr – Corot. Ve srovnání s ním nejsme nic, nic.“ Edgar Degas (a dokonce i Picasso v počátcích své tvorby) si nejvíce cenil Corotových figurálních obrazů. Vnímání krásy Corotových krajin je patrné i ze slov v dopisu Vincenta van Gogha bratru Theovi (cituji z knihy Olga Macková: Camille Corot. Odeon, Praha, 1983 (edice Malá galerie)): „Když se počalo rozednívat a když se rozezpívali kohouti v chalupách, všechno vypadalo jako nejkrásnější Coroti: několik domečků, kolem nichž jsme jeli, obklopených štíhlými topoly, z nichž tiše padaly žluté listy, torzo staré věže na hřbitůvku uzavřeném náspem z hlíny a živým plotem, plochá rovina s lukami a lány pšenice. Ticho, mysterium, mír, jak jen on je maloval. Bylo ještě šero, když jsme v šest hodin ráno přijeli do Zweeloo. Pravé Coroty jsem viděl o něco časněji … Zářící nebe bez poskvrny, bílé, spíš nepostižitelně bělofialové, jiskřící červenými, modrými a žlutými reflexy, nebe zrcadlící celý vesmír, jež člověk cítí všude nad sebou, vzdušné nebe, splývající s lehkou mlhou dole. Všechno se slévá v jedinou stupnici nádherných šedí.“  

Za svého učitele Corota považovali Camille Pissarro a Berthe Morisot(ová).

Malíř se domohl značného bohatství a nezištně podporoval své přátele. V roce 1872 koupil dům v Auvers jako dar pro Honoré Daumiera, který oslepl, byl bez prostředků a bez domova.  V roce 1875 věnoval 10 000 franků vdově po Jeanu-Françoisi Milletovi na podporu jejich dětí, ač sám byl upoután na lůžko a zanedlouho zemřel.