Roy Lichtenstein (2) - komiksový pop art

Malíře a sochaře pop artu Roye Lichtensteina (1923-1997) jsem už v jednom článku trochu přiblížil, ale tehdy jen dvěma (byť slavnými) sochařskými díly z Barcelony a Madridu, jenže umělec byl především malířem a grafikem a vlastní fotografie jeho děl mně tehdy chyběly, i když v několika galeriích, kde je mají, jsem byl, ale minul je. Letos mu však v Albertině ve Vídni věnovali reprezentativní výstavu s díly z galerií celého světa a tu jsem si nemohl nechat ujít a na poslední chvíli (skončila 14.7.) ji navštívil a mezeru tak můžu zaplnit.

Od nejslavnějšího pop artového umělce Andyho Warhola se Lichtenstein liší nejen tím, že vytvářel i sochy, ale také náměty svých děl. Warhol vedle nejobyčejnějších věcí (jako např. obal na plechovku s polévkou) v protikladu k tomu inklinoval ke společnosti slavných osobností z uměleckého světa, namaloval portréty hereček Marilyn Monroe, Liz Taylorové a Ingrid Bergmanové, a také obal LP desky Sticky Fingers skupiny Rolling Stones, zatímco Lichtenstein bezejmenné krásné ženy znázorňoval stylem časopiseckých kreslených seriálů a komiksů, a to mnohdy včetně textových bublin. 

Dívka v koupelně (1963, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid) je častým objektem erotických představ mužů, stejně jako dovádějící nahé dívky v Plážové scéně s hvězdicemi (1995, Fondation Beyeler, Basilej-Riehen).

Lichtenstein dívky často maloval při citovém prožívání, rozrušené, plačící a trpící, příkladem jsou obrazy Myslí na něj (1963, Yale University Art Gallery, New Haven), Beznaděj (1963, Kunstmuseum, Basilej) s textem „To je cesta – Tak to mělo začít! Ale je to beznadějné!“ a Topící se dívka (1963, Museum of Modern Art, New York) s textem „Je mi to jedno! Raději se utopím – než bych požádala Brada o pomoc!“

Druhé slovo v názvu následujícího obrazu Malá aloha (1962, The Sonnabend Collection Foundation) je převzato z Havaje, kde jím místní rozumí cit, lásku, soucit a používají jej i jako pozdrav při shledání a loučení, odpovídající našemu ahoj. Sbírky Sonnabend Foundation jsou vystaveny v Paříži a New Yorku.

Malíř přikládal velký význam síti bodů, které tvořily podklad jeho děl, a to nejen jejich velikosti, ale i úhlu, v jakém jsou rozloženy, volil 45 i 60 stupňů, viz obrazy Napětí (1964, soukromá sbírka, Francie) a Dívka v okně (1963, Whitney Museum of American Art, New York). 

Komiksové popisky a bubliny jsou součástí obrazů Pomalu jsme se zvedali (1964, Museum für Moderne Kunst, Frankfurt nad Mohanem) (celý text vyjadřuje: „pomalu jsme se zvedali... jako bychom už nepatřili okolnímu světu... jako plavci v ponurém snu... kteří nepotřebují dýchat“), Vicki! Myslel jsem, že slyším tvůj hlas! (1964, Ludwig Múzeum, Budapešť) a Vím, jak se musíš cítit, Brade (1963, Ludwig Forum für Internationale Kunst, Aachen).

Úvahy Šíleného vědce (1963, Museum Ludwig, Kolín nad Rýnem) jsou „obyčejnému“ člověku nepochopitelné: „Jakmile přepnu tento spínač, ty světelné impulsy - v Khandaru - na ostrově Rhodos - a u muzea - skryté v mých přeludech, než se pokusili/y ukrást ty suvenýry - se uvedou do chodu!“

I když všem ženám na Lichtensteinových obrazech je společné, že jsou symbolem krásy, lásky a mládí, leckdy se umělec jejím citům vysmívá a považuje je za hrané. Zřejmě se sem dají zařadit i obrazy Polibek s mrakem (1964, Esther Grether Familiensammlung) a Dívka se slzou III (1977, Fondation Beyeler, Basilej-Riehen).

Malíř se nevyhýbal ani vážným válečným tématům. U Zátiší podle Picassa (1964, Sammlung Barbara Bertozzi Castelli) ho inspiroval Picassův obraz Guernica (obec, zničená bombardováním německým a italským letectvem během španělské občanské války v r. 1937), Atomová krajina (1966, soukromá sbírka) je jeho reakcí na svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki v r. 1945 a závody ve zbrojení, Nejrychlejší zbraň (1963, Esther Grether Familiensammlung) by přivítal každý terorista.   

K obrazu Apollónův chrám (1967, Pasadena Museum, Los Angeles) malíře inspirovala tapeta v řecké restauraci v New Yorku a Podívej se, Mickey je ve stylu disneyovských kreslených filmů o kačeru Donaldovi a myšákovi Mickeym.  

Obyčejné věci ze života jsou v následující koláži: Sprej (1962, Staatsgalerie, Stuttgart), Velká špulka (1963, The Sonnabend Collection Foundation), Chléb v sáčku (1961, Museum Abteiberg, Mönchengladbach), Pohár s arašídovým máslem (1962, The Sonnabend Collection Foundation) a Sendvič a soda (1964, San Souci Art Foundation, Coco FS).

Stohy sena s oblibou maloval Claude Monet a jedním z nich inspiroval Vasilije Kandinského k namalování prvního abstraktního obrazu. V Lichtensteinových obrazech Kupky sena (1968) a Kupka sena (1969) bychom je těžko poznali. Zapadající slunce a moře (1964) a Maketa fontány Mořské panny, Miami Beach (1978, Albertina, Vídeň) jsou také zjednodušeny, jak je pro abstraktní umění typické. Všechny čtyři zmíněné obrazy jsou sdruženy do následující koláže a kromě posledního se nacházejí v soukromých sbírkách.  

Ornamentální motivy v obrazech Krajinná tapisérie domorodých obyvatel Ameriky (1979-1985, Albertina, Vídeň) a Moderní tapisérie (1967-1973, soukromá sbírka) si malíř vypůjčil ze slohu art deco. 

Barevnost Zátiší s křišťálovou mísou (1972, Whitney Museum of American Art, New York) a Tapisérie se zátiším (1973-1975, Albertina, Vídeň) je blízká fauvistickým zátiším Henriho Matisse.

V Lichtensteinových obrazech se odrazil i vliv surrealismu. Postavy v krajině (1977, Louisiana Museum of Modern Art, Humlebæk) se objevily na plakátu výstavy a mezi exponáty byla i Studie k postavám v krajině (1977, Whitney Museum of American Art, New York). Malíř zde mořskou krajinu kombinuje s obří deformovanou dívčí hlavou a předkolumbovským dřevěným objektem.

Zrcadla a odrazy nejednou znázornil surrealista René Magritte a Lichtenstein je vložil do děl Odrazy v umělcově ateliéru (1989, Staatliche Museen, Berlín), Zrcadlo č. 4 (48'') (1972, Fondation Beyeler, Basilej-Riehen) a Sklenice a citron před zrcadlem (1974, Albertina, Vídeň). 

V poslední dekádě života umělec často maloval nábytek podle zásilkových katalogů a reklam v telefonních seznamech, jak ukazuje trojice obrazů Tapeta interiéru s modrou podlahou (1992, Albertina, Vídeň), Interiér s lekníny (Douglas S. Cramer Foundation) a Malý akt tahem štětce (1992, Albertina, Vídeň), který je patrný v pravé části.

Tah štětce vůbec hrál v díle malíře výraznou roli, a to nejen v malbách či kresbách, jako jsou Malý velký obraz (1965, Whitney Museum of American Art, New York), Tvář (Zelený nos) (1986, Albertina, Vídeň), Bambusový rám (1984, soukromá sbírka) a Starý strom (1984, soukromá sbírka), ale i v sochařství. 

Dokládá to jeho výrok: „Moje sochařská práce tahu štětce je pokusem dát pevnou formu něčemu, co je prchavým jevem: zpevnit něco pomíjivého. Malířův tah štětcem v bronzu! Ten nápad se mi líbí. Stává se tak skutečným, má váhu a je absurdní, rozporuplný a zábavný.“

Na výstavě takových sošných provedení tahu štětce bylo osm.

Uvedené tahy štětcem jsou do značné míry plošné, neplatí to ale pro následující sochy: Koruny stromů v mlze (1996, The Roy Lichtenstein Foundation Collection). 

a v koláži ve dvou náhledech Blondýna (1965, Museum Ludwig, Kolín nad Rýnem), Lampa (1978, The Roy Lichtenstein Foundation Collection), Dvojice sklenic (1979, soukromá sbírka), Špice klobouku II (1996, The Roy Lichtenstein Foundation Collection), u dvojice zkroucených soch vpravo název neznám. 

Na výstavě byla i sekce děl v černobílém provedení, z ní alespoň tyto: Ukazování prstem (1964, Moderna Museet, Stockholm), Ťuk ťuk (1961, The Sonnabend Collection Foundation) a ze soukromé sbírky Hlava (1981) a Student (1981), které připomínají Picassovy kresby.