Skupina Olympic byla založena v r. 1962 (zpočátku pod názvem Karkulka (KARlínský KULturní KAbaret)) a tehdy hrála jen převzaté skladby, především klasické rokenroly v podání Mikiho Volka, Pavla Bobka a Josefa Laufera, na saxofon hrál Miloslav Růžek a do dnešního zvuku měla hodně daleko.
O rok později do skupiny však nastoupil kytarista Petr Janda a s nástupem Beatles se i u nás postupně začaly prosazovat skupiny s vlastní tvorbou, v Praze George and Beatovens s Petrem Novákem, Juventus s Karlem Černochem, v Přerově Synkopa s Pavlem Novákem, v Brně Synkopy 61, Vulkán se sourozenci Hanou a Petrem Ulrychovými, v Bratislavě Prúdy s Pavolem Hammelem, …
Petr Janda na text Pavla Chrastiny složil Dej mi víc své lásky, které se hned stalo hitem a tato autorská dvojice v plodné spolupráci pokračovala, což v r. 1968 vyvrcholilo naší první beatovou (dnes říkáme rockovou) LP deskou Želva.
Styl Elvise Presleyho se stal nepotřebnou veteší a Olympic se všech jeho protagonistů zbavil. Miki Volek to později výstižně vyjádřil výrokem: „Beatles mě připravili o chleba.“ Z knihy Čtyři hrají rock od Jaromíra Tůmy z r. 1986 si pamatuji, jak to přijal Josef Laufer. Členové skupiny se shromáždili u mikrobusu, kterým odjížděli na koncertní turné, a Petr Janda Lauferovi oznámil: „Ty už s námi nejedeš.“ „OK,“ odvětil Laufer a nenastoupil.
Po odchodu bubeníka Františka Ringo Čecha se sestava skupiny ustálila ve složení Petr Janda – sólová kytara a zpěv, Ladislav Klein – doprovodná kytara a zpěv, Pavel Chrastina – basová kytara a zpěv, Miroslav Berka – klávesové nástroje, foukací harmonika, Jan Antonín Pacák – bicí, flétna a zpěv. F. R. Čech složil i několik textů, např. Nebezpečnou postavu skupina připomněla v náhradním termínu 14. 1. 2023 v Brně (netradičně ji zazpíval baskytarista Milan Broum) místo pro nemoc zrušeného koncertu 5. 12. 2022, na který jsme měli lístky, ale v lednu jsme byli v Budapešti, a proto jsme vstupenky přenechali synovi a snaše. Některé jejich vzpomínky a fotografie však použiji dále.
Z LP Želva jsou nejznámější titulní píseň (tu ale zrovna nemiluji) a Snad jsem to zavinil já.
Z tohoto alba stojí za zmínku také Modravé mámení (inspirováno zkušenostmi s omamnými látkami) a Psychiatrický prášek, který však byl později zakázán, protože v závěru dlouhé mezihry Janda vybrnkává ruskou lidovou píseň Kaťuša a po vstupu „bratrských vojsk“ v r. 1968 to bylo bráno jako provokace, kaťuše byly také raketomety Rudé armády, známé z 2. světové války.
Vrcholným číslem instrumentálního mistrovství klávesisty Miroslava Berky byl Dynamit, který v témže roce vyšel na singlu.
Na prvních třech albech i malých deskách kromě Jandy nejednou sólově zpívali i další členové skupiny, např. Klein k albu Želva přispěl svou skladbou Vzpomínka plíživá a zpíval Z bílé černou a Čekám na zázrak na druhém albu, Chrastina skladbu Bloud král a Pacák na třetím albu Jedeme, jedeme (1971) Bon soir, mademoiselle Paris. Jako vložené video zvolím opět méně známou skladbu – Čekám na zázrak.
Působivou písní z té doby jsou donovanovské Otázky na text Zdeňka Rytíře, které také vyšly jen na singlu.
Druhé album bylo Chrastinovým posledním (dal přednost filmové a televizní tvorbě a později emigroval do Austrálie), po třetím albu ze skupiny odešli Pacák (hlavní pro něj byla kariéra akademického malíře) a nuceně i Klein (jeho doprovodná kytara ve zvuku skupiny už byla zbytečná).
Po Pacákovi se bubeníkem Olympicu stal Petr Hejduk a než v r. 1975 post baskytaristy převzal Milan Broum (a je na něm dodnes), vystřídalo se jich hned několik, z nich nejznámější byl Jiří Korn z rozpadlé skupiny Rebels. Jenže Korn již v té době inklinoval k popu a chvílemi to vypadalo, že Olympic je jeho doprovodnou skupinou, Korn s ním např. zpíval vlezlou melodii Yvetta od Karla Svobody, kterou členové skupiny nesnášeli, když na ni na programu přišlo, někteří odcházeli do zákulisí. Nejpovedenější z Kornovy éry s Olympicem byla „angažovaná“ píseň Únos, pamětníci si možná vybaví, že i jedna epizoda seriálu Třicet případů majora Zemana byla tomuto tématu věnována.
Začínající normalizace rockové hudbě vůbec nepřála, Korn z Olympicu odešel a Petr Janda v krizi chtěl skupinu rozpustit. Naštěstí si to rozmyslel, znovu získat posluchače se pokusil pravidelnou účastí na popovém festivalu Bratislavská lyra. Písně Slzy tvý mámy, On (blíže o ní v dřívějším článku Olympic - na nostalgickou notu), Ty slzy dávno vpila tráva a Jasná zpráva sice u poroty neuspěly, ale zvláště první a poslední z nich se staly hity, skupina je dodnes hraje a v Brně je měla jako dva přídavky.
Po delší době Olympic přišel s novým albem Marathon (1978) a na něm se objevila velmi pěkná píseň Taky jsem se narodil bos Petra Jandy a textaře Zdeňka Borovce. V zpěvníku not, akordů a textů, vydaném v r. 1994 pod názvem 99 písní Olympicu, jsou zařazeny úryvky dobových kritik a ohlasů a u písně Taky jsem se narodil bos je uvedeno, že se nesměla vysílat, protože „v naší socialistické vlasti mají všichni boty a nikdo nemusí chodit bos.“
Petr Janda si všímal dění ve světovém rocku a na vlnu rockových oper, ztělesněných především alby The Dark Side of the Moon a The Wall skupiny Pink Floyd, zareagoval trojicí tematicky zaměřených LP desek Prázdniny na Zemi (1980), Ulice (1981) a Laboratoř (1984).
Z Ulice se stalo hitem Okno mé lásky, dnes se pod stejným názvem v Divadle Broadway hraje muzikál sestavený z písní Olympicu, více se mně ale líbí titulní skladba.
Na albu Bigbít (1986) se objevili dva noví členové: bubeníka Petra Hejduka (jehož srdce bilo spíš pro pop a písničky, které skládal, ostatní členové Olympicu nechtěli hrát) nahradil Milan Peroutka, navíc přibyl druhý klávesista Jiří Valenta. Z tohoto alba se mně nejvíc líbí Můj klid, kde je Valenta hodně slyšet.
Album Když ti svítí zelená (1988) přineslo heavy metalovou titulní píseň s kuriózní vsuvkou ze Smetanovy Mé vlasti a Proč zrovna ty? bylo zjevně inspirováno megahitem The Final Countdown švédské skupiny Europe.
Skladba Každej chvilku tahá pilku jako kdyby byla náhledem do světa politiky.
Z alba Ó, jé (1990) je nejzajímavější instrumentální skladba Stejskání. Měla premiéru o rok dříve na koncertu v brněnské hale Rondo a po doznění posledních tónů na Petra Jandu zakřičel jeden z diváků „To jsi nám toho moc neukázal.“ (Citace je z výše uvedeného zpěvníku.) Petr Janda její vznik popisuje různě, v jednom videu mluví o vzpomínání na zesnulé členy skupiny, na posledním koncertu v Brně mluvil o ztracené lásce a přidal perličku, že „ji nedávno viděl na playlistu v krematoriu.“
Z dalších alb – Dávno (1994), Brejle (1997), Karavana (1999), Dám si tě klonovat (2003), Sopka (2007), Souhvězdí šílenců (2013), Souhvězdí drsňáků (2014), Souhvězdí romantiků (2015), Trilobit (2018) – mám ve velké oblibě Dávno (rovněž podrobněji zmíněné i s textem ve starším článku) a Jednou ze stejného alba, ostatní mně moc neříkají a skupina skladby z nich na koncerty většinou ani nezařazuje (alespoň podle seznamu z prvního koncertu turné v pražské Lucerně 1. 11. 2022), snad jen Já nejsem zlej ze Souhvězdí šílenců, kde Janda zpívá: „já nejsem zlej, jen naštvanej, že jsem tak starej a nevrlej,“ k níž si vedle hudby složil i text.
V r. 2013 Milana Peroutku, který se zabil nešťastným pádem na schodech, nahradil Martin Vajgl a r. 2020 ze zdravotních důvodů ze skupiny odešel Jiří Valenta. V konkurzu z 50 klávesistů byl vybrán Pavel Březina, někdejší člen skupiny Argema.
Ve složení Janda-Broum-Březina-Vajgl Olympic nahrál své poslední album Kaťata (2020) a koncem loňského roku se vydal na turné k 60 letům od založení skupiny, protože, jak Janda prohlásil: „mají ve skupině dva důchodce (on a Broum), berou sociální dávky, ale nějak to nestačí, a proto si musejí přivydělávat, například zde v Brně.“
Že jim to hraje skvěle, dokládá skladba Pálím tvář z tohoto alba, kde dokonce přitvrdili.
A na závěr ještě tři fotografie z brněnského koncertu od mé snachy.
,%20Kunstmuseum,%20Basilej.jpg)
Děkuji za velmi zajímavý článek! Početla jsem si zajímavosti o skupině a navíc poslechla prima muziku. Také jsem si říkala, že bych se měla na koncert skupiny Olympic vydat, dokud spolu hrají a zpívá jim to. ☺ Hezké dny přeji, Peťka ☺
OdpovědětVymazatTaké bych je ještě velmi rád viděl, měl jsem to štěstí už 4krát, ale naposled koncem 80. let. Obdivuji Petra Jandu, že ještě v 80 letech má stále tvůrčí nápady a fyzickou výdrž zvládat náročná turné a na každém koncertu 2 hodiny hrát a zpívat.
VymazatDíky za přání :).
Stálice na naší hudební scéně. 👍👍👍 Poprvé jsem je viděla a slyšela naživo v roce 1966, kdy hráli v mém rodišti a já tehdy uprosila a ubrečela rodiče, aby mně pustili. Chodila jsem ještě na základní školu. Dodnes je to nezapomenutelná vzpomínka.
OdpovědětVymazatMockrát jsem přemýšlela nad tím, co dokázal Petr Janda. Možná, kdyby se nenarodil v naší české kotlině, byl by světovou hvězdou. Možná....
Děkuji za krásný článek.
Poprvé jsem je viděl někdy po vydání LP desky Želva, poté s Kornem a 2krát ještě v 80. letech.
VymazatOlympic zkoušel v zahraničí prorazit, nějakou dobu byl ve Francii, ale bylo to v době, kdy začínala normalizace a uvolnění z roku 1968 bylo pryč. Stejně si ale myslím, ze Francie nebyla dobrá volba, aby se skupina z jiné než anglosaské oblasti mezinárodně prosadila, musí mít výhradně anglický repertoár a proniknout na hudební trh v Anglii a USA, jako to dokázaly skandinávské soubory ABBA, The Rasmus, Nightwish, němečtí Scorpions, ..., chce to i dobrého producenta a trochu štěstí při propagaci, protože třeba Miroslav Žbirka uměl anglicky, natočil album v londýnském studiu Abbey Road, kde nahrávali Beatles, ale že by tam udělal nějakou díru do světa, jsem neslyšel.
Nádherný a zajímavý článek. Určitě se k němu vrátím. Olympic jsem poprvé viděla naživo v našem letní kině, tehdy ještě jako mladá holka a obdivovala jsem Petra Jandu jak mu prsty běhaly po pražcích sólové kytary, zatím co já na kytaru "brnkala" jen pár písniček a akordů...spíše někomu na nervy než na pořádný poslech. No všichni jsme zestárli, Olympic se také mnohokrát obměnil, ale písničky mají pořád nádherné. Mám několik jejich LP desek, jednu dokonce z koncertu. Díky Tobě a Tvému článku asi zase vyzkouším jak hraje gramofon. Přeji krásné dny.
OdpovědětVymazatOlympic měl vždy výborné instrumentalisty, o Broumovi Janda říká, že je nejlepším baskytaristou v Evropě, vynikající byl bubeník Milan Peroutka a Martin Vajgl je jeho kvalitní náhradou, perfektní byl také klávesista Jiří Valenta, jen u tohoto nástroje se mně zdá, že Pavel Březina je v porovnání s ním slabší. A Petr Janda je skvělý jako kytarista a obdivuhodný jako skladatel. Sice nemá velký rozsah hlasu, ale tím jeho melodické písně jsou každému přístupné.
VymazatTolik oblíbených písní v jednom :-)
OdpovědětVymazatVážně zajímavý článek, netušila jsem, že s Olympikem vystupoval i Jiří Korn.
Těžko říct, kterou z jejich skladeb mám nejraději, ale poslední dobou jsem si nejčastěji pouštěla Slzy tvý mámy... , ta mi připadá neskutečně povedená.
Jinak i díky Tvému komentáři u minulého článku vážně zvažuji, že se taky na ně ještě chci stihnout zajít podívat - u nás budou v létě, tak snad to vyjde.
Korn s Olympicem vystupoval jen krátce, stačil ještě nahrát 3. LP Jedeme, jedeme, jeden koncert jsem s ním viděl a na plakátu bylo velkým písmem Jiří Korn a pod tím menším Olympic, a to tam původně nastoupil jen jako záskok za baskytaristu. Pro skupinu to byl vyslovený omyl a málem ji to zničilo.
VymazatSlzy tvý mámy letos mohou slavit 50 let a stále jsou pevnou součástí repertoáru. Původní text byl o mnoho delší, ale Petr Janda textaře Václava Babulu přinutil, aby ho zkrátil, protože by pak skladba vyšla na 15 minut :). Z písně se stala neoficiální "hymna" muklů.
Ve zpěvníku písní Olympicu je vzpomínka, že Karel Vlach, který se svým orchestrem Olympic doprovázel na Bratislavské lyře, když se dozvěděl, že píseň nepostoupila do finále, "vzal z pultu svazek not a mrštil jím o zem. Petra Jandu pak pozval na panáka do hotelu Carlton, aby mu to nebylo líto."
Já také vyhlížím další koncerty, Janda má naplánované turné i v USA (New York, Washington, ...), to je trochu daleko, ale jakmile se na programu objeví něco v blízkosti Brna, hned se budu pídit po vstupenkách.
ad Slzy - Upřímně, fakt nechápu, že na té B. lyře nevyhrála. Je fakt úžasná. Docela si i dokážu představit, že to je "hymna" vězňů - i když podle mě by hrála ještě lepší roli jako prevence - kdyby si třeba díky ní někteří dokázali ty důsledky uvědomit včas - ale to jsem idealistka, uznávám :-)
VymazatA víš, že ještě dnes jsou někteří lidé fakt přesvědčeni, že rosomák je pták?
OdpovědětVymazatJá byl kdysi (myslím, že to bylo v roce 1983, když Olympic slavil 20 let) na jejich koncertu v Lucerně.
LP Želva jsem měl kdysi doma, pak si ho "půjčil" brácha...
Jak se to spojení usadilo v paměti, těžko ho odtud dostat :).
VymazatKoncert k 20 letům existence byl hodně povedený, na YouTube je hodně videí a myslím, že záznam vyšel i na CD.
S takovým půjčováním mám také velmi špatné zkušenosti, ale hlavně s knihami, např. můj bratr si ode mě půjčil 1984 (Orwell), Jak chutná moc (Mňačko), Černí baroni (Švandrlík) a protože bydlí v jiném městě a vidíme se tak 2-3krát do roka, raději jsem si je pak znovu koupil.
No na střední pro nás Olympic a Katapult byly nejoblíbenější kapely...A nedávno jsem při návštěvě Slovenska viděl, že mezi mladými Želva a další pecky frčí i tam a teď
OdpovědětVymazatKatapult jsem viděl (myslím) v r. 1979, tehdy Zbrojovka vyhrála fotbalovou ligu a Říha něco k tomu poznamenal. Na koncert jsem šel hlavně kvůli písni Hlupák váhá.
VymazatNaštěstí rozdělení Česka a Slovenska nemělo dopad na hudební sféru a recipročně i slovenské skupiny Elán, Team, Noname, ... jsou u nás stále populární.
Jak píše Jan, Olympic a Katapult byly moje srdcovky. Katapulty jsem viděla tady ve Třebové, tedy vlastně z původních Kaťáků jen Říhu, Olympic na živo nikdy. Jen trochu odbočím k čemuž mne inspirovala trvá poznámka o Jandově věku. Na ČT art byl před nedávnem čtyřdílný dokument o Rolling Stones. O jejich jednotlivých členech. Všem jim je už kolem osmdesátky taky, všichni jsou hubení jak lunt ale co na pódiu dělají, obzvlášť Mick Jagger je neskutečné. Ty jeho sprinty z malého pódia přes třetinu haly na hlavní stage přesně do prvního taktu kdy má začít zpívat jsou něco mimořádného. Doběhne a zpívá. Bez zadýchání, v klidu. Na to ani Janda vážně nemá i když je taky dobrej! ;-)
OdpovědětVymazatPřiznám se, že Katapult mě moc neoslovil, jejich hudba mně přišla zvukově trochu chudá, což bylo dáno i tím, že byli jen tři a nešlo ani o vynikající instrumentalisty. Několik písní se mně ale líbí, kromě Hlupák váhá ještě Stovky hotelů, Katapult, Vojín XY hlásí příchod, ...
VymazatRolling Stones jsou také úkazem "nesmrtelnosti", Mick Jagger to má ale jednodušší v tom, že nemá na krku kytaru. Mrzí mě, že jsem nepřekonal lenost a nekoupil si lístek na jejich první pražský koncert začátkem 90. let.
Když byl Říha v Londýně, a mluvil tam s hudebníkama, jeden mu řekl že není umění udělat hit s mnoha akordy, ale udělat hit na tři. A to se jim alespoň v našich vodách dařilo. Já mám ještě moc ráda Miluju severní nebe. On sice nemá Jagger pořád na krku kytaru, jen občas, ale za to celý dvě hodiny lítá po pódiu jak tančící derviš. A klidně tři měsíce po operaci srdce ;-) . Jen nějak začínají odcházet jejich vrstevníci. Jeff Beck s kterým Ronnie Wood začínal s Davidem Bowiem v The Birds, s Claptonem a Pagem v kapele která byla pokračováním v The Yardbirds. David Crosby s Crosby, Stills, Nash and Young ....
VymazatJeff Beck, Jimmy Page a později Eric Clapton s Yardbirds vytvořili superskupinu, avšak krátkého trvání, protože Clapton přešel do Cream a Page do Led Zeppelin. Yardbirds s Beckem a Pagem jsou nezapomenutelně zachyceni v kultovním filmu Zvětšenina Michelangela Antonioniho z r. 1966 a Beck tam kytarou po vzoru The Who rozbíjí aparaturu.
VymazatKdyby Clapton ještě jednou k nám přijel, chtěl bych ho vidět, pokud tedy lístky nebudou stát 7000 Kč.
Díky za ten tip na Miluju severní nebe, najdu si ho na YouTube.
Já měla Severní nebe na blogu i s textem, je to báseň Františka Gellnera. I s mojí fotkou která mi k tomu přišla taková dokreslující. Asi bys to našel v rubrice Velké hlasy
VymazatJako teenager jsem byl na koncertě k 20. výročí a i když jsem tehdy především jejich komponované programy (např. Prázdniny na Zemi) doslova žral, byl jsem přesvědčený, že jsou to už dědkové, kteří musí co chvíli skončit :-).
OdpovědětVymazatMně v teenagerském období připadali jako dědci i zpěváci 30+. Tehdy by mě vůbec nenapadlo, že rockovou hudbu je možné provozovat i v důchodovém věku :). Dnes na koncertech pozoruji, jak jsme mnozí zestárli s našimi idoly, ale současně je bere i dnešní mladá generace. To asi pro popové zpěváky/zpěvačky není běžné.
VymazatAhojky Miloši, díky za tento skvostný článek. Písnička Dej mi víc své lásky vznikla v roce 1965 a na magneťáku jsme si jí hráli o svatbě dne 30.12.1965 jako velký hit. Písnička nám vydržela celých 48 let jako naše rodinná skladba a i Olympic byl tím pádem naší jedinečnou kapelou. I nyní když už je manžel na mráčku, tak si zazpívám nějakou jejich písničku a znám jich opravdu hodně.
OdpovědětVymazatK svátku přeji vše nej, ale hlavně zdraví, protože když pochybí, tak jdou všechny sny i plány do pryč.
Už jsem to někde zmiňoval, v naší partě kolegů z partnerských institucí se scházíme na chatách v Javorníkách a Vysokých Tatrách a tam s kytarou a flétničkami zpíváme všechno možné a už vlastně zlidovělé písně Olympicu tvoří významnou část "našeho repertoáru". Dej mi víc své lásky tam samozřejmě patří na prvním místě, k tomu Želva, Snad jsem to zavinil já, Okno mé lásky, Jasná zpráva, Slzy tvý mámy zatím ne, protože jsme se ještě nepřinutili naučit ten dlouhý text, ale myslím, že i na něj dojde :).
VymazatI když jsem v době jejich největších hitů ještě nebyla na světě a nebo byla mrně, spoustu písniček mám z dětství naposlouchaných. Díky za skvělý článek :).
OdpovědětVymazatAni já nejsem dítě téhle doby, přesto si myslím, že tahle kapela je jedna z mála opravdu dobrých, které naše scéna nabízí. Moc ráda jsem si článek přečetla i poslechla, děkuji. 🙂
OdpovědětVymazat