K volbám prezidenta 2023

Volby prezidenta se blíží, novináři sledují každé slovo ve vyjádřeních kandidátů a zaujímají k nim „nezávislá“ stanoviska, sázkové kanceláře vyhlašují (a také mění) kurzy podle aktuálních náznaků z průzkumů a debat i vlastních strategií neprodělat a na mrazivý leden máme tak o zábavu postaráno. 

Já jsem za přímou volbu rád, protože při dnešním složení obou komor Parlamentu by si pětikoalice pohodlně zvolila svého člověka, nejspíš nějakého tragéda ze Senátu – Vystrčila, nebo Němcovou – a myslím, že něco tak ubohého si nezasloužíme.   

I když politické články na blogu píšu jen výjimečně, tentokrát si příležitost nenechám ujít, protože do dalších voleb je daleko. Začnu těmi, kteří jsou pro mě absolutně nepřijatelní, to jsou Středula a Fischer. 

Josef Středula – myslím, že dělnických prezidentů jsme měli už dost a takový Antonín Zápotocký alespoň uměl hrát na harmoniku, o Středulových schopnostech není známo vůbec nic. Tedy kromě toho, že v dělnické profesi se dlouho nezdržel a brzy si našel teplé místo v ústředí odborů, kde za ministerský plat se jednou za rok probudí a pronese, že by se měla zvýšit minimální mzda. I když naprostou neschopností něčím zaujmout z počátečních 7 % preferencí se propadl někam k 2 % a hození ručníku do ringu bylo asi poslední možností, jak se nepropadnout k nule, čerpání sponzorských darů mu šlo, i 5 milionů od jednoho miliardáře před několika dny dokázal zkonzumovat (mimo jiné půl milionu vydal za fotografie svého majestátu) tak, že na účtu zůstaly jen 3 tisíce. Doporučením, aby jeho levicoví sympatizanti volili místo něj pravicově se deklarující Nerudovou, profil vyžírky mdlého rozumu korunoval.  

Pavel Fischer – funguje jako kolovrátek na strašení Ruskem a Čínou a soustavnou kritiku odcházejícího prezidenta Miloše Zemana, pozitivní body se snaží nahnat připomínáním, že dělal podržtašku u Václava Havla. Také by se někdy mohl podívat do zrcadla, podle hlavy vypadá jako vyhazovač z nočního podniku, ale celkově bych velkou kondici nečekal, připadá mně jako moučný červ.

Marek Hilšer – politický podnikatel, založil si stranu Marek Hilšer na Hrad o jednom členu, kterým je sám, a zásluhou toho čerpá 900 tisíc ročně na její „provoz“, které stát stranám přiděluje za každý získaný mandát. Nikde jsem přitom neviděl žádný jeho plakát, hlasy sbírat nemusel, protože stačilo obejít své kolegy v Senátu, a tím zadarmo získat možnost se ukazovat v debatách. Z politiky si udělal výnosný podnik s minimálními náklady, společně s Fischerem očividně kandiduje jen proto, aby se udržel v povědomí a byl pak zvolen na dalších 6 let do Senátu. 

Jaroslav Bašta – jeden z prvních signatářů Charty 77, který byl za své názory dokonce i vězněn, v éře předsednictví ČSSD Miloše Zemana a jeho vlády poslanec, ministr, velvyslanec; po mnohaleté pauze znovu poslanec, tentokrát za Okamurovu SPD. Pozornost vzbudil programem odvolat Fialovu vládu. Jeho výklad „precedentu“ jmenování Rusnokovy vlády je zkreslený, protože předchozí vládu Petra Nečase Zeman svévolně neodvolal, ale Nečas nejdříve podal demisi. I když se jevil jako největší outsider, možná nakonec v 1. kole skončí čtvrtý, ale to je jeho maximum, myslím, že nedosáhne obvyklých volebních zisků SPD. Vypovídající je i to, že ani Miloš Zeman, který ho do politiky přivedl, na jeho podporu neztratil slovo. Ve svém věku by časem mohl působit jako reinkarnace stařičkého mocnáře Františka Josefa či „ospalého Joea“ Bidena.

Mně nejsympatičtější z celého pelotonu kandidátů jsou Karel Diviš a Tomáš Zima.

Karel Diviš – absolvent Matematicko-fyzikální fakulty a Fakulty sociálních věd na Univerzitě Karlově, úspěšný podnikatel, zakladatel softwarové firmy, autor informačního systému letenkového portálu Letuska.cz (Letuška), dnes s působností v mnoha zemích světa, navíc má také zkušenosti z médií jako sportovní redaktor v České televizi. Bohužel ministerstvo vnitro ho původním verdiktem o nesplnění požadovaného počtu hlasů připravilo o možnost se účastnit mnoha debat kandidátů a navzdory úspěšnému odvolání k volbám již zbývá velmi málo času, aby pronikl do širšího povědomí.    

Tomáš Zima – dvě období rektor Univerzity Karlovy, předtím ještě dvě období děkan 1. lékařské fakulty UK a na rozdíl od Nerudové renomovaný vědec. Nechápu, proč má v průzkumech tak mizivou podporu. V rozhovorech, které jsem s ním četl, vždy odpovídal jasně, stručně, logicky, kompetentně a inteligentně. Možná je potíž v tom, že nebudí emoce jako Babiš a Bašta. 

A nakonec trojice favoritů.    

Danuše Nerudová – na ni se hodí slova Václava Klause na adresu Topolánka: „absolutně prázdná a falešná“. Kromě nabiflovaných frází se od ní nic nedá čekat. Kopíruje Čaputovou, přitom neopomněla uvést, že má jiný životní příběh a je „něco víc“ než aktivistka Čaputová: „Já jsem ekonomka, řídila jsem univerzitu s rozpočtem 2 mld. a 1 500 zaměstnanci. Ona (Čaputová) je právnička, která zabránila skládce.“ Když však vyplavaly problémy s univerzitou (rychlotituly pro zájemce z Rakouska bez odpovídajících publikací a navíc často s plagiáty disertačních prací), kterou tak „skvěle“ řídila, tvářila se stylem „já nic, já muzikant“. Přitom o všem musela vědět, protože internacionalizace studia je jedním z velmi sledovaných parametrů univerzit, byla v kolegiu děkana inkriminované fakulty a školitelkou jedné ze studentek s rychlým získáním titulu, na upozornění zevnitř školy několik měsíců nereagovala a když už to bylo neúnosné, najednou přišla s legendou, že „byla hajný, který chytil pytláka.“  Stejně trapné bylo, jak se distancovala od zjištění, že její manžel právně zastupoval Agrofert Andreje Babiše, prý to byla „chyba jejího týmu, že ji na to neupozornil.“ Od jednoho prorektora z Mendelovy univerzity vím, že do druhého období rektorky nekandidovala proto, že spokojenost s ní byla velmi nízká a bylo jasné, že už nebude zvolena. Její ambice totiž mnohonásobně převyšují schopnosti.

Andrej Babiš – irituje salonní pravičáky a lidi z „pražské kavárny“, protože je úspěšným podnikatelem, stal se miliardářem, aniž by něco vytuneloval (jako např. Bakala), z nuly vybudoval 30% politickou stranu (hnutí), která se již etablovala i na komunální úrovni a je součástí většiny městských koalic, jako jeden z mála politiků je schopen vystoupit na náměstí či návsi a všude je o něj zájem, je autentický svým chaotickým vystupováním, sklonem k hysterii a „neučesaným“ slovním projevem, který je blízký i „dolním 10 miliónům“, přestože k nim nepatří, k rozčarování odpůrců a nepřátelských médií byl zproštěn viny v případu Čapí hnízdo. Jenže své názory často mění podle nálad z průzkumů, i když kritizuje „Brusel“, všechno tam odkýval, aby neohrozil dotace pro své firmy.    

Petr Pavel – byl školen na špiona v imperialistickém světě v boji proti „prohnilému“ kapitalistickému zřízení (místo aby uvědoměle usiloval třeba o vyslání do Mongolska), po r. 1989 pružně otočil kabát a dosáhl vysokých postů v naší armádě a NATO a také se účastnil nebezpečných vojenských misí. Imponující (alespoň pro mě) jsou i jeho postoje v některých situacích, např. jednoznačně prohlásil, že by nevyznamenal bratry Mašíny, protože podřezali spoutaného zajatce. Když rusofobové (militantní fanatička Černochová a s ní i Nerudová a Fischer) začali vykřikovat, že Rusové vypálili raketu na Polsko, naši spojeneckou zemi v NATO, a už byli nažhaveni podpořit vyhlášení 3. světové války, Pavel se vyjádřil zdrženlivě, že je nejdříve nutné vyšetřit, jak to bylo, a ukázalo se, že raketu vystřelili Ukrajinci. Líbí se mně i jeho fyzická zdatnost – v rámci své kampaně podnikl výlet z Ostravice (418 m n. m.) na nejvyšší vrchol Beskyd Lysou horu (1323). Tato túra s převýšením 905 m je v Beskydech nejnáročnější, absolvovali jsme ji kdysi také, jenže Pavel ji v pohodě zvládl po šedesátce a mladí redaktoři, kteří se jí s ním zúčastnili, měli problémy mu stačit. Jeho „dohoda“ o navrácení ukradené prezidentské standarty je však hanebná a vyjádřením, že "není spokojen s rozsudkem v kauze Čapí hnízdo," se také nevyznamenal. 

Kdybych to měl shrnout, v 1. kole bych se rozhodoval mezi Divišem a Zimou, ale budu tou dobou v Budapešti, k volbám nespíš nepůjdu ani v druhém kole. Pokud se potvrdí prognózy a postoupí do něj dva z trojice Babiš-Nerudová-Pavel, Nerudová je pro mě nevolitelná a u dvojice Babiš–Pavel nejsem ani v jednom případě takovým příznivcem, abych jim dal hlas, na druhé straně vítězství kteréhokoliv z nich mně vadit nebude. Oba se na mezinárodní scéně umějí pohybovat (Babiš má dobré kontakty, jak ukázalo i aktuální setkání s Macronem), znají cizí jazyky a na známkách (zvláště Pavel) také budou vypadat docela pěkně.