Henri de Toulouse-Lautrec - postimpresionista v pařížských kabaretech, tančírnách a nevěstincích

Malíř, kreslíř, grafik a litograf Henri de Toulouse-Lautrec (1964-1901) pocházel z významného šlechtického rodu, jeho neštěstím však bylo, že otec se oženil se sestřenicí a příbuzenský svazek se podepsal na jeho zdraví, mezi 13. a 14. rokem života si zlomil obě nohy a degenerativní onemocnění kostí způsobilo, že nohy mu zakrněly, v dospělosti měřil jen 150 cm a při chůzi se neobešel bez hole. Otec se za jeho zmrzačení styděl a když si Henri prosadil školení u malířů, aby se mohl vydat na vlastní dráhu, otec ho nutil, aby si zvolil pseudonym a rodině „nedělal ostudu“. Láskyplný vztah k němu však měla matka, která ho všemožně podporovala, řešila s ním jeho zdravotní problémy, závislost na alkoholu a po jeho smrti prosadila, aby v Henriho rodném městě Albi na jihu Francie (asi 50 km od Toulouse) bylo zřízeno Musée Toulouse-Lautrec s podstatnou částí jeho díla, malíř totiž vzhledem k materiálnímu zajištění nebyl nucen obrazy prodávat a pokud je přece jen dal z ruky, získali je většinou jeho přátelé. Řada z nich se později dostala do významných amerických galerií, např. v Chicagu, Bostonu, Filadelfii a Los Angeles. Bohužel v žádném z těchto muzeí jsem nebyl, a proto v zde prezentovaném souboru kreseb a obrazů mnoho stěžejních děl chybí.    

Tělesné postižení ztěžovalo navázání bližších vztahů se ženami, podle malíře Édouarda Vuillarda jedinou ženskou společností, která Lautrecovi byla dostupná, byly modelky a prostitutky. 20letou modelku Suzanne Valadon(ovou) a pozdější úspěšnou malířku si delší čas vydržoval. Návštěvy nevěstinců, kde pobýval jak doma a také zde pořizoval skici, se mu rovněž staly osudným, brzy se nakazil syfilidou a zemřel v nedožitých 37 letech. 

Portrét malířky Susanne Valadon(ové) (1885, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň) je v první ukázce.

Lautrecovým malířským vzorem byl Edgar Degas. V jeho a Degasově pojetí byl však velký rozdíl. Degas měl k baletkám a tanečnicím odstup, byly pro něj anonymními objekty pro zobrazení látek a pohybu, akty maloval tak, jako kdyby modelky o přítomnosti malíře nevěděly a on je pozoroval klíčovou dírkou, prostitutky, přestože jako svobodný muž také navštěvoval nevěstince, využíval konzumním způsobem a nemaloval vůbec, zatímco Lautrec cítil duševní souznění i s osobami na dně společnosti a často se snažil zachytit jejich rozpoložení a povahu s taktem a diskrétně. Dokonce si je cenil víc než modelky: „Modelky vždycky vypadají, jako by byly vycpané. Tyto ženy jsou živé. Neodvážil bych se platit jim za to, že mi sedí, ale přisámbůh zasloužily by si to. Dovedou se natáhnout na pohovku jako zvířátka … naprosto nic nepředstírají.“      

Příkladem jsou obrazy Světlovlasá prostitutka (Studie pro lékařskou prohlídku) (1894) a Žena si natahuje punčochu (1893-1894), oba z Musée d'Orsay v Paříži.

V roce 1896 Lautrec vydal album jedenácti barevných litografií Ony z prostředí nevěstinců. Sama (Musée d'Orsay, Paříž) je jednou z nich.

Malíř byl často napadán, že ženy maluje jako ošklivé. Jeho odpovědí bylo: „Ve své tvorbě neusiluji o dokonalost, ale o upřímnost a autentičnost.“ a „Maluji věci tak, jak jsou. Nesnažím se je interpretovat, jen pozoruji.“

V obraze V soukromém pokoji U Mrtvé krysy (1899, Courtauld Institute of Art, Londýn) přiblížil známou kurtizánu Lucy Jourdanovou, bavící se v luxusní restauraci ve vykřičené ulici Pigalle.  

Decentním zobrazením intimní scény vyniká Žena při toaletě (nebo také Sedící rusovláska) (1898, Musée d'Orsay, Paříž). I tento obraz patří do cyklu Ony.

Náhledy do soukromé zóny jsou i na obrazech Česající se žena (1891), V posteli (1892), oba Musée d'Orsay v Paříži, a Divan (Dům v ulici des Moulins – Rolande) (1894, Musée Marmottan, Paříž). 

Lautrecovy obrazy většinou jsou nebo vypadají jako kresby, maloval totiž značně ředěnou barvou, proto se jeho díla charakterizují příměrem „kresba je zároveň malbou a malba kresbou“. Platí to i pro portréty Justine Dieulh(ová) (1891) a Žena s kožešinou (1892), oba z Musée d'Orsay v Paříži. Na prvním modelka nenuceně sedí v zahradě na skládací židli, ruce složené na klíně.

Stejně nenuceně působí ženy na obrazech Žena v rukavičkách (1890, Musée d'Orsay, Paříž), bohužel s odrazy Žena v okně (1889, Puškinovo muzeum, Moskva) a Žena sedící v zahradě (1891, National Gallery, Londýn). 

Na předchozím obrazu je tanečnice Gabriela a zahrada se nachází na Montmartru, bohémské čtvrti na severu Paříže. A tím se dostáváme tam, kde Lautrec vedle nevěstinců trávil nejvíce času – v kabaretech na Montmartru a tančírnách. Umělec to také vyjádřil slovy: „Jsem navždy zavázán ulicím Montmartru, které mi poskytly nekonečnou inspiraci.“

V kabaretech na Montmartru kralovala tanečnice La Goulue s „bezuzdným“ kankánem, při němž ji Lautrec zachytil v několika verzích plakátu pro kabaret Moulin Rouge, umělci ale než i lidsky vulgární La Goulue (= Žravá) byla mnohem bližší, z neradostných poměrů s tyranskou matkou pocházející Jane Avril(ová), kterou pro bledou tvář nazývali andělem či orchidejí. Její tanec v šatech harmonických barev byl charakteristický lehkostí a grácií. Přátelila se literáty, kteří oceňovali její inteligenci, a také s Lautrecem ji nakonec spojilo upřímné přátelství. Malíř ji zpodobnil mnohokrát, když ne přímo jako ústřední postavu, jako je tomu v dílech Tančící Jane Avril(ová) (1892, Musée d'Orsay, Paříž) a Jane Avril(ová) u vstupu do Moulin Rouge (1892, Courtauld Institute of Art, Londýn), tak alespoň v pozadí. 

Několikrát namaloval také zpěvačku z kabaretu Moulin Rouge Yvette Gilbert(ovou). Vzhledem k nekvalitě záběrů obrazy Yvette Gilbert(ová) zpívá “Zdrž se déle, Loo” (1894, Puškinovo muzeum, Moskva) a Yvette Gilbert(ová) (1893, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid) jsou v koláži. U prvního je zachycena její typická póza s dlouhými černými rukavicemi s karikaturně pojatými rysy obličeje. 

Maurský tanec (Les Almées) (1895, Musée d'Orsay, Paříž) (opět bohužel s odrazy) zobrazuje tančící La Goulue a ve skupinovém portrétu mužů vlevo mimo jiné i Lautreca a spisovatele Oscara Wilda. 

K Lautrecovým oblíbeným námětům patřily lesbické ženy. Dvě přítelkyně (1895, Albertinum, Galerie Neue Meister, Drážďany) znázorňují postelovou scénu, kde jedna žena je již nahá a druhá se svléká.

Z lesbických žen často maloval ženského klauna Cha-U-Kao, a to i samostatně jako např. na obrazech z r. 1895 (Musée d'Orsay, Paříž) a Sedící Cha-U-Kao (1896, Szépművészeti Múzeum, Budapešť).

Cha-U-Kao je také na obraze Dvě ženy tančící valčík (Moulin Rouge) (1892, Národní galerie, Praha). Odcházející žena v červené blůze je Jane Avril(ová) a mezi muži v pozadí sedí několik málo známých malířů. 

Profil ženy (Madam Lucy) (1896, Musée d'Orsay, Paříž) je sice skicovitý, ale tvář je vyvedena detailně.

Lautrec ale nemaloval pouze ženy a muže nejvýš jako doplněk v pozadí, věnoval jim i hlavní role. Klaun (1886-1887) je vystaven v Alte Nationalgalerie v Berlíně.

Portrét malíře Gustava Luciena Denneryho (1883, Musée du Louvre, Paříž) je plnohodnotnou malbou, a ne pouze kresbou.

K ceněným obrazům mužů patří portréty světáků v šatech podle poslední módy, kteří nemohli chybět v prostředí noční Paříže. K nim patří Portrét pana Delaporteho v Jardin de Paris (Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň), Portrét Paula Leclercqa (1897, Musée d'Orsay, Paříž) a Angličan (William Tom Warrener) v Moulin Rouge (1892, Metropolitan Museum of Art, New York). Leclerq byl spisovatelem a Warrener portrétistou.

A do stejné kategorie můžeme zařadit i Herce Henriho Samaryho (1889, Musée d'Orsay, Paříž).

Jen skicovitě načrtl Gastona Bonnefoye (1891, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid), svou představu člověka žijícího na bulvárech, a sportovního novináře a prodejce jízdních kol Louise Bouglého (1898, Musée d'Orsay, Paříž).

A na závěr dva obrazy z Lautrecova raného období: Bílý kůň „Gazela“ (1881, Albertina, Vídeň) a Žokejové (1882, Peggy Guggenheim Collection, Benátky), kdy měl 17-18 let a teprve hledal osobitý výraz. Oba jsou evidentně inspirovány romantickým malířem Théodorem Géricaultem a první z nich se také jednomu obrazu zařazenému do článku o Géricaultovi velmi podobá. 

Lautrecovo dílo mělo značný ohlas v dílech dalších malířů, za svůj vzor ho považovali Picasso v předkubistickém období, Braque, Roualt, Kirchner, Modigliani, z našich malířů zejména Luděk Marold.