Suzanne Valadon(ová) a Maurice Utrillo - samouci v Pařížské škole

 Paříž v 19. a v první polovině 20. století byla centrem výtvarného umění a kdo nebyl v Paříži, zpravidla nedosáhl na slávu ve světovém měřítku. Pro umělce z prvních dekád 20. století se vžilo označení Pařížská škola, přestože nešlo o umělecký styl, malíři a sochaři byli svébytnými osobnostmi různorodých výrazových prostředků, patřili sem pozdní postimpresionisté, zrodil se zde symbolismus, expresionismus, fauvismus, kubismus, surrealismus, abstraktní umění, …  

Řadu z nich jsem už představil v dřívějších článcích, vzpomenu alespoň dva své oblíbence – Amedea Modiglianiho a Chaïma Soutina – a teď se podívejme na další dva, kteří v této společnosti byli úplnými outsidery, neměli žádné výtvarné vzdělání, k malířství se dostali jako samouci a rovněž zanechali nezanedbatelnou stopu v dějinách umění. 

Suzanne Valadon(ová) (1865-1938) pocházela z chudých poměrů, matka pracovala jako pradlena, otce neznala. Již v 11 letech odešla ze základní školy a začala se živit prací. Prošla vším možných, pracovala v mlynářské dílně, v továrně na výrobu pohřebních věnců, prodávala zeleninu, byla servírkou a od 15 let vystupovala v cirkuse jako akrobatka. Tuto kariéru ale ukončilo zranění zad po pádu z hrazdy. 

Do uměleckých kruhů se dostala jako modelka a mnoha malířů byla milenkou. Když se jí v 18 letech narodil syn Maurice, na otázku, kdo je jeho otcem, odpovídala, že nemá tušení. A právě z té doby pocházejí obrazy Tanec v Bougivalu a Tanec ve městě (oba 1883, Musée d'Orsay, Paříž), na nichž ji zvěčnil Pierre-Auguste Renoir (1841-1919).

Valadonová při pózování malířům pozorovala jejich práci a netrvalo dlouho a sama se osmělila kreslit. Asi dva roky si ji vydržoval Henri de Toulouse-Lautrec (1864-1901), který její kresby ukázal Edgaru Degasovi (1834-1917), toho natolik okouzlily, že podle něj byla jedinou ženou, která se mohla měřit s muži-malíři, přestože dobře znal impresionistické malířky Berthe Morisot(ovou) (1841-1895) a ve Francii delší dobu žijící Američanku Mary Cassatt(ovou) (1844-1926).

Toulouse-Lautrec ji zachytil ve věku 20 let na Portrétu malířky Suzanne Valadon (1885, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň). 

Valadonová dlouhou dobu „jen“ kreslila a k malbě se odhodlala až téměř ve 40 letech. Její styl byl osobitý, nikoho nenapodobovala, malovala obyčejné ženy často neforemných tvarů, portréty, akty a stejně tak zátiší s květinami a ovocem. Bohužel mám jen dvě fotografie jejích maleb, a to ještě ne z Paříže, kde je jich v galeriích nejvíc, zřejmě v oslnění slavnými díly impresionistů jsem jim nevěnoval pozornost. Jde o obrazy Dívka (1910, Kunstmuseum, Basilej) a Květiny před oknem (1930, Národní galerie, Praha).

Když se Suzanne Valadonové narodil syn Maurice a ukázala ho Renoirovi, malíř se na dítě podíval a řekl: „Nemůže být můj, ta barva je příšerná!“. A Degas, jemuž rovněž dělala modelku, reagoval: „Nemůže být můj, ta forma je hrozná!“. Z náklonnosti k půvabné Suzanne Maurice v jeho osmi letech adoptoval španělský malíř Miguel Utrillo, který se vyjádřil: „Rád bych své jméno připojil k dílu Renoira nebo Degase!“ 

Maurice Utrillo (1883-1955) v uvolněném životě své matky to neměl jednoduché, muži se v jejích vztazích střídali a jeho vychovávala hlavně babička. Maurice trpěl psychickými problémy a ještě v dětském věku se stal alkoholikem. Jejich existenční zajištění se sice výrazně zlepšilo, když se Valadonová provdala za bohatého bankéře a mohla se pak plně věnovat umění, jenže ani v tomto vztahu nevydržela a po 16 letech se jejím dalším manželem stal o 21 let mladší nevýznamný malíř, který jako otčím byl o 3 roky mladší než její syn.  

Samotářský, úzkostný a vznětlivý Maurice byl na matce závislý, pobyty v protialkoholických a psychiatrických léčebnách nepomáhaly, lékaři jí proto poradili přesvědčit Maurice, aby se také pokusil malovat a našel tím nějaký smysl života. Přes počáteční vzdor se nakonec poddal, začal s napodobováním pohlednic, ale záhy objevil vlastní styl, maloval ulice a omšelé domy na Montmartru. V jeho pojetí ulice byly většinou liduprázdné, i když ve skutečnosti (alespoň dnes) jimi proudí davy turistů, jak bylo vidět i v dřívějším článku Paříž (5) - Montmartre. 

Plně to platí pro obrazy Ulice Mont-Cenis (1914, Musée de l'Orangerie, Paříž), Ulice Mont-Cenis, Montmartre (1914-1919, Puškinovo muzeum, Moskva) a Berliozův dům (1914, Musée de l'Orangerie, Paříž).

Pokud se v Utrillových raných dílech objevily nějaké postavy, byly jen nezřetelně načrtnuty, protože na figurální tvorbu si malíř (na rozdíl od své matky) zřejmě netroufal. Nepodstatný prvek tak představují na obrazech pařížského předměstí Ulice v Sannois (1912, Courtauld Institute of Art, Londýn) a Ulice na předměstí (1916, Národní galerie, Praha).

Na obrazech Bílý dům (1911-1912, Puškinovo muzeum, Moskva), Radnice s vlajkou (1924) a Bernotův dům (1924) z Musée de l'Orangerie v Paříži postavy jsou sice v popředí, ale téměř výhradně zezadu a malíř se tak nemusel zabývat kresbou obličeje. 

Nakonec ještě dva obrazy s výraznější architekturou mimo Paříž: Zámek v Chastellux (1932) a Kostel v Pérouges (1935). Oba jsou k vidění ve Veletržním paláci Národní galerie v Praze, první je však zapůjčen ze soukromé sbírky. Castellux leží zhruba na polovině cesty mezi Paříží a Ženevou a Pérouges je malá obec v regionu Rhône-Alpes poblíž Lyonu. 

Maurice Utrillo začínal napodobováním pohlednic, dnes se jeho obrazy samy staly oblíbeným motivem pohlednic z Paříže.