29. srpna 2012

Vize života z úlomků a kousků

Romare Bearden (1911-88) se víc než třicet let snažil stát významným umělcem a na začátku šedesátých let se jim skutečně stal. Malá výstava v Michael Rosenfeld Gallery, organizovaná loni k oslavě stého výročí jeho narození, to ukázala. Obsahovala pouze 21 koláží, všechny skvělé, v intimním kontextu a s důmyslně mixovanými prostředky, které jeho práce staví vysoko nad průměrnou koláž.
Zuzana

Práce vystavené v Rosenfeld Gallery jsou přibližně z let od r. 1964 až do roku 1983. Některé nepřesahují velikostí běžný formát kancelářského papíru, druhé měří na každé straně víc než metr. Kompozice zahrnují jak černobílé, tak barevné fotografie a sem tam kousky potištěné látky; téměř všechny zobrazují scénky ze života černochů, jak z minulosti, tak i (tehdejší) současnosti, či zobrazují to, co si představoval ve své fantazii. Zobrazují například jazzové muzikanty nakloněné nad svými nástroji, venkovské rodiny připravující večeři, švadlenu se svlečenou zákaznicí, která si převléká a zkouší různé šaty; ta nabízí ironické variace na téma umělec a model. Je tam taky zářivé, pohádkové ztvárnění "The Fall of Troy" s vojáky s černou pletí. A převažující, nádherné odlišná spletitost, v níž jsou momenty naprosté jednoduchosti, jako například "La Femme de Martinique", tj. ženy, která kráčí nakupovat s postojem egyptské královny.

Barvy v těchto kolážích jsou občas světlé a ploché ve stylu Matissových "papier-collés", které ho zcela evidentně inspirovaly. Občas vypadají opotřebovaně, někdy i zoufale a smutně, jak chtěl vyjádřit kondice chudých lidí, žijících ve městech, které Bearden často zobrazoval. Taky připomínají vybledlé italské fresky, které miloval. Například v opotřebeně působící a narůžovělé práci pojmenované "The Tenement World" (1969) vás zmíněné fresky, drolící se stavba i Matisse okamžitě napadnou. Na této historické výstavě cítíte, jak je vlastně pořád aktuální. Zaprvé improvizační techniky a prostředky, které Bearden používal ve svých kolážích, se teď používají zcela běžně a v podstatě už jsou normou; zadruhé papír pravděpodobně nikdy nebyl populárnější jako umělecký materiál pro práci ve dvou a třírozměrných pracích (malby a kresby, grafiky, sochy a objekty), než je právě nyní. Jeho druh práce a metod, např. zvětšené verze původní koláže, metoda skládání kusy dohromady a zabstrahované figury atd., se odráží v práci moderních umělců od Marka Bradforda přes Anya Kielar až k Matthew Monahan.

Bearden začal dělat koláže v pozdějších padesátých letech, po relativně málo plodném období, během něhož se věnoval většinou abstraktní malbě. Výlet se ženou do Francie a Itálie v r. 1961, kde viděl spoustu muzeí a kostelů, ho však natolik ovlivnil, že začal být v mnohem větším spojení s figurací. V r. 1963 pomohl s utvořením afro-americké skupiny umělců, zvanou Spiral, kteří se zajímali o nové způsoby zobrazování života černochů v Americe. V té době už bylo Beardenovi kolem padesátky a jak Rosenfeld show demonstruje, jeho koláže mají pitoreskní sofistikovanost, kulturní erudici a citovou moudrost, které je těžké si představit u mladšího umělce.

Práce jsou plně dochucené destilace kulturně bohatého života a obsahují jeho zkušenost s životem černochů na jihu a pak v Harlemu během jeho renesance. Ukazuje ponoření do jazzu a do afrických soch, odráží studie na the Art Student League s Georgem Groszem a jeho štaci coby politického karikaturisty v baltimorských novinách (během níž dělal extensivní výzkum historie karikatury). Zobrazuje přátelství s jak bílými, tak černými umělci, včetně Stuarta Davise, Jacoba Lawrence, Normana Lewise a Williama H. Johnsona a jeho obeznámenost s vývojem malby v "New York School painting" i jeho kubistické kořeny. Také odráží více než třicetiletou zkušenost s pozorováním městského života zblízka, kdy pracoval jako sociální pracovník v New York City. Beardenova plátna ze čtyřicátých let, které obratně žonglovaly mezi aspekty sociálního realismu, kubismu, lidového umění a renesančních maleb, jsou méně originální nácviky na jeho pozdější koláže. V jeho dřívějších pracích chyběla vizuální a sociální specifičnost, dodávaná obrázky, vystřiženými z magazínů a novin (kopírovaných i z knih o umělecké historii) a fyzická specifičnost jeho speciálního přístupu ke koláži.
Koláž umožňovala Beardenovi - svrchovaně syntetickému umělci - presentovat syntézy v surovém stavu, se zvláštními, nevšedními ingrediencemi. Zcela nesentimentální pojetí a užívání elementů, formujících celistvost bez dojetí, je vynikající metafora pro Ameriku v tom nejlepším smyslu. Varuje před sentimentalitou, jíž se Bearden celý život vyhýbal.

Výstava zaznamenala rapidní expansi Beadenovych prostředků k práci. Motivy "King and Queen of Diamonds" jsou vystřiženy z magazínů a novin, zrovna jako ty, použité v relativně úsporném "Illusionists at 4 PM" z r. 1967. Titul i otevřený architektonický prostor v této práci nejspíš vzdává hold Giacomettimu; figury jsou kombinacemi egyptských figur s tvářemi afrických masek a rukama, které jsou jak bílé, tak černé.

V pozdních šedesátých letech Bearden vystavoval svoje koláže různým mechanickým a rukodělným manipulacím. To zahrnuje kopírku, zvětšování koláží pro další použití, metody používané umělci - outsidery jako Henry Darger, nebo nadějnými "appropriationists" (umělci, kteří si vypůjčují nápady nebo techniky od jiných umělců) jako Richard Prince nebo Barbara Kruger, kteří ale začali až v polovině sedmdesátých let, tedy o dost později než Bearden. Koláž z roku 1969, s názvem "Watching the Good Trains Go By" se skupinou barevně oblečených figur, je ve skutečnosti koláž na koláži (překopírované z dřívější koláže). Když se podíváte zblízka, zdá se, že obrázky, které jsou poskládány dohromady, postrádají švy. Skupina hráčů na trubku z velké koláže "Savoy" z r. 1975 je podobně "bezešvá". Ostrohranné elementy, obzvláště oči - jsou přidány k jemnějším obličejům z dřívějších koláží a zbavují tváře dřívější snivosti. Přidány jsou i téměř magické elementy: šedé tóny z photostatu se jeví, jakoby byly rozmazané a pak znovu nastříkané barvou. Obraz vyvolává červeně ozářenou mlhu se stopami žluté a oranžové, které samy "vydávají" jakýsi měděný "zvuk".

V další práci Bearden dosáhl neodolatelného efektu jednoduše seškrabáním povrchu koláže, příkladně v málo vystavované The Family z r. 1969. Série vrstvících se bílých vrubů definuje záhyby černého obleku, který má na sobě muž, jenž stojí se svoji ženou s dítětem v náručí, jakoby před podomním fotografem.

Způsobem práce a přepracováním svých motivů extravagantním a zároveň ekonomickým způsobem Bearden syntetizoval nejenom svoje vlastní vizuální a životní zkušenosti, ale taky umění dvacátého století a druhu kultury, která umění inspirovala. Beardenovy koláže poukazují nejen k naší přítomnosti, ale i daleko přes ni.

12 komentářů:

  1. Podobnost s Matissem by mě asi také napadla, protože jeho obrazů jsem viděl velmi mnoho, např. v Matissově muzeu v Nice a nedávno v Kodani v Statens Museum for Kunst, kde měli výstavu z jeho díla. Přes hodně zjednodušenou formu jsou jeho obrazy svou barevností a absencí perspektivy snadno rozpoznatelné.
    Tyto obrazy, resp. koláže, jsou však přece jen bohatší.

    OdpovědětVymazat
  2. Odborník nejsem, ale jsou zajímavé a líbí se mi

    OdpovědětVymazat
  3. Pamatuji si, že jsem jednou ve škole psala slohovou práci na  popis obrazu H. Matisse. Už přesně nevím, jak se jmenoval. Buďto Zátiší s rybičkami nebo Rybičky v akváriu.

    OdpovědětVymazat
  4. [3]: Ten obraz znám také, pokud si vzpomínám, mají ho v Puškinově muzeu v Moskvě. Tam jsem sice nebyl, ale mám o něm koupenou knihu.

    OdpovědětVymazat
  5. Ach, nejsem znalkyně výtvarného umění. Koláže ale nemám v oblibě. Já spíš impressionisty...

    OdpovědětVymazat
  6. [5]: Impresionisty a surrealisty mám ve výtvarném umění nejradši, ale koláže se mně také celkem líbí, protože je na nich zajímavé to skloubení jednotlivých částí ve výsledné vyznění.
    Třeba náš Jiří Kolář si v tom získal světové uznání, informace o něm jsou např. zde http://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Kol%C3%A1%C5%99  
    a obrázky z Googlu tady https://www.google.cz/search?num=10&hl=cs&site=imghp&tbm=isch&source=hp&biw=1083&bih=907&q=ji%C5%99%C3%AD+kol%C3%A1%C5%99+v%C3%BDtvarn%C3%ADk&oq=Ji%C5%99%C3%AD+Kol%C3%A1%C5%99&gs_l=img.1.7.0l2j0i24l8.2162.4491.0.7585.10.9.0.1.1.0.65.554.9.9.0...0.0...1ac.wsA6hFetahc

    OdpovědětVymazat
  7. Koláže beru jako hodně zajímavá dílka, ty od pana Koláře mám moc rád, ale zajímavé je podle mě i to, že tvorbě koláží se velmi vážně a dlouhodobě zabýval můj oblíbený pan Horníček. Přiznávám ale, že jméno Romare Beardena mi dodneška nic neříkalo. Díky za rozšíření obzorů.

    OdpovědětVymazat
  8. Jméno umělce ani jeho práci jsem doposud neznala, ale vypadá zajímavě, i když tomuto druhu umění zrovna moc nefandím.

    OdpovědětVymazat
  9. [7]: Petře, dík za zajímavou informaci. O Horníčkovi vím jen to, že začínal jako herec, ale v jednom rozhovoru se zmínil, že když se uviděl na plátně, zhrozil se a už nikdy hrát nechtěl. Známé jsou jeho forbíny s Werichem,  schopnost improvizace a inteligentní humor, psal i daivadelní hry a knihy, matně si pamatuji Dobře utajené housle, a konečně měl vřelý vztah k Francii, konkrétně k Provence, kam často jezdil a psal o ní i cestopisné knihy. O jeho kolážích jsem ale ještě neslyšel.

    OdpovědětVymazat
  10. [6]:Díky za odkazy. Nastudováno, rozšířeny obzory. To víš, že se najdou i takové, které se mi líbí...

    OdpovědětVymazat
  11. [9]: Byl jsem kdysi dávno i na jedné jeho samostatné výstavě koláží. Kdoví, kde teď všechny obrazy jsou.

    OdpovědětVymazat
  12. [7]:Koláže mě baví. Tohle je zajímavé, kolážové obrazy jsou krásné. Navíc, na kolážích se dá dobře vyřádit, je to vděčné téma i třeba pro malé děti.

    OdpovědětVymazat

Aktuální článek

Henri Matisse - fauvismus

Henri Matisse (1869-1954) se k malířství dostal úplnou náhodou, pocházel z rodiny obchodníků a dostalo se mu vzdělání, vystudoval práva a p...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)