Vize života z úlomků a kousků

Romare Bearden (1911-88) se víc než třicet let snažil stát významným umělcem a na začátku šedesátých let se jim skutečně stal. Malá výstava v Michael Rosenfeld Gallery, organizovaná loni k oslavě stého výročí jeho narození, to ukázala. Obsahovala pouze 21 koláží, všechny skvělé, v intimním kontextu a s důmyslně mixovanými prostředky, které jeho práce staví vysoko nad průměrnou koláž.

Zuzana

Práce vystavené v Rosenfeld Gallery jsou přibližně z let od r. 1964 až do roku 1983. Některé nepřesahují velikostí běžný formát kancelářského papíru, druhé měří na každé straně víc než metr. Kompozice zahrnují jak černobílé, tak barevné fotografie a sem tam kousky potištěné látky; téměř všechny zobrazují scénky ze života černochů, jak z minulosti, tak i (tehdejší) současnosti, či zobrazují to, co si představoval ve své fantazii. Zobrazují například jazzové muzikanty nakloněné nad svými nástroji, venkovské rodiny připravující večeři, švadlenu se svlečenou zákaznicí, která si převléká a zkouší různé šaty; ta nabízí ironické variace na téma umělec a model. Je tam taky zářivé, pohádkové ztvárnění "The Fall of Troy" s vojáky s černou pletí. A převažující, nádherné odlišná spletitost, v níž jsou momenty naprosté jednoduchosti, jako například "La Femme de Martinique", tj. ženy, která kráčí nakupovat s postojem egyptské královny.

Barvy v těchto kolážích jsou občas světlé a ploché ve stylu Matissových "papier-collés", které ho zcela evidentně inspirovaly. Občas vypadají opotřebovaně, někdy i zoufale a smutně, jak chtěl vyjádřit kondice chudých lidí, žijících ve městech, které Bearden často zobrazoval. Taky připomínají vybledlé italské fresky, které miloval. Například v opotřebeně působící a narůžovělé práci pojmenované "The Tenement World" (1969) vás zmíněné fresky, drolící se stavba i Matisse okamžitě napadnou. Na této historické výstavě cítíte, jak je vlastně pořád aktuální. Zaprvé improvizační techniky a prostředky, které Bearden používal ve svých kolážích, se teď používají zcela běžně a v podstatě už jsou normou; zadruhé papír pravděpodobně nikdy nebyl populárnější jako umělecký materiál pro práci ve dvou a třírozměrných pracích (malby a kresby, grafiky, sochy a objekty), než je právě nyní. Jeho druh práce a metod, např. zvětšené verze původní koláže, metoda skládání kusy dohromady a zabstrahované figury atd., se odráží v práci moderních umělců od Marka Bradforda přes Anya Kielar až k Matthew Monahan.

Bearden začal dělat koláže v pozdějších padesátých letech, po relativně málo plodném období, během něhož se věnoval většinou abstraktní malbě. Výlet se ženou do Francie a Itálie v r. 1961, kde viděl spoustu muzeí a kostelů, ho však natolik ovlivnil, že začal být v mnohem větším spojení s figurací. V r. 1963 pomohl s utvořením afro-americké skupiny umělců, zvanou Spiral, kteří se zajímali o nové způsoby zobrazování života černochů v Americe. V té době už bylo Beardenovi kolem padesátky a jak Rosenfeld show demonstruje, jeho koláže mají pitoreskní sofistikovanost, kulturní erudici a citovou moudrost, které je těžké si představit u mladšího umělce.

Práce jsou plně dochucené destilace kulturně bohatého života a obsahují jeho zkušenost s životem černochů na jihu a pak v Harlemu během jeho renesance. Ukazuje ponoření do jazzu a do afrických soch, odráží studie na the Art Student League s Georgem Groszem a jeho štaci coby politického karikaturisty v baltimorských novinách (během níž dělal extensivní výzkum historie karikatury). Zobrazuje přátelství s jak bílými, tak černými umělci, včetně Stuarta Davise, Jacoba Lawrence, Normana Lewise a Williama H. Johnsona a jeho obeznámenost s vývojem malby v "New York School painting" i jeho kubistické kořeny. Také odráží více než třicetiletou zkušenost s pozorováním městského života zblízka, kdy pracoval jako sociální pracovník v New York City. Beardenova plátna ze čtyřicátých let, které obratně žonglovaly mezi aspekty sociálního realismu, kubismu, lidového umění a renesančních maleb, jsou méně originální nácviky na jeho pozdější koláže. V jeho dřívějších pracích chyběla vizuální a sociální specifičnost, dodávaná obrázky, vystřiženými z magazínů a novin (kopírovaných i z knih o umělecké historii) a fyzická specifičnost jeho speciálního přístupu ke koláži.

Koláž umožňovala Beardenovi - svrchovaně syntetickému umělci - presentovat syntézy v surovém stavu, se zvláštními, nevšedními ingrediencemi. Zcela nesentimentální pojetí a užívání elementů, formujících celistvost bez dojetí, je vynikající metafora pro Ameriku v tom nejlepším smyslu. Varuje před sentimentalitou, jíž se Bearden celý život vyhýbal.

Výstava zaznamenala rapidní expansi Beadenovych prostředků k práci. Motivy "King and Queen of Diamonds" jsou vystřiženy z magazínů a novin, zrovna jako ty, použité v relativně úsporném "Illusionists at 4 PM" z r. 1967. Titul i otevřený architektonický prostor v této práci nejspíš vzdává hold Giacomettimu; figury jsou kombinacemi egyptských figur s tvářemi afrických masek a rukama, které jsou jak bílé, tak černé.

V pozdních šedesátých letech Bearden vystavoval svoje koláže různým mechanickým a rukodělným manipulacím. To zahrnuje kopírku, zvětšování koláží pro další použití, metody používané umělci - outsidery jako Henry Darger, nebo nadějnými "appropriationists" (umělci, kteří si vypůjčují nápady nebo techniky od jiných umělců) jako Richard Prince nebo Barbara Kruger, kteří ale začali až v polovině sedmdesátých let, tedy o dost později než Bearden. Koláž z roku 1969, s názvem "Watching the Good Trains Go By" se skupinou barevně oblečených figur, je ve skutečnosti koláž na koláži (překopírované z dřívější koláže). Když se podíváte zblízka, zdá se, že obrázky, které jsou poskládány dohromady, postrádají švy. Skupina hráčů na trubku z velké koláže "Savoy" z r. 1975 je podobně "bezešvá". Ostrohranné elementy, obzvláště oči - jsou přidány k jemnějším obličejům z dřívějších koláží a zbavují tváře dřívější snivosti. Přidány jsou i téměř magické elementy: šedé tóny z photostatu se jeví, jakoby byly rozmazané a pak znovu nastříkané barvou. Obraz vyvolává červeně ozářenou mlhu se stopami žluté a oranžové, které samy "vydávají" jakýsi měděný "zvuk".

V další práci Bearden dosáhl neodolatelného efektu jednoduše seškrabáním povrchu koláže, příkladně v málo vystavované The Family z r. 1969. Série vrstvících se bílých vrubů definuje záhyby černého obleku, který má na sobě muž, jenž stojí se svoji ženou s dítětem v náručí, jakoby před podomním fotografem.

Způsobem práce a přepracováním svých motivů extravagantním a zároveň ekonomickým způsobem Bearden syntetizoval nejenom svoje vlastní vizuální a životní zkušenosti, ale taky umění dvacátého století a druhu kultury, která umění inspirovala. Beardenovy koláže poukazují nejen k naší přítomnosti, ale i daleko přes ni.

Romare Bearden, The New York Times