Roman Dragoun (1) - Progress 2, Futurum

V mladém věku byli mou nejoblíbenější skupinou "brněnští Beach Boys" Synkopy 61. Na konci 60. let v Brně působily tři vynikající soubory - Hana a Petr Ulrychovi se skupinami Vulkán a Atlantis, zmíněné Synkopy 61 a později ještě Progress Organization, jehož základem byli bývalý kytarista Pavel Váně ze Synkop a bubeník Zdeněk Kluka z Atlantisu. Na koncertu Progressu jsem byl jen jednou a jako zapálený fanoušek Synkop jsem ho pak ignoroval. Velmi mě zlobilo, že Progress měl podle mě protekci u gramofonových firem, snad rok nebo dva od začátku své existence už vydal LP, v 2. polovině 70. let další (Mauglí a Dialog s vesmírem) a v r. 1981 dokonce dvojalbum Třetí kniha džunglí. Synkopy na sklonku 60. let a skoro celá 70. léta vydávaly jen malé desky a až po návratu Oldřicha Veselého z 5-letého působení v Blue Effectu Radima Hladíka se konečně dočkaly vydání svých komponovaných programů Sluneční hodiny a Křídlení na LP. Na desce Progressu 2 (číslovka vyjadřovala změny ve složení skupiny) Třetí kniha džunglí se už nepodílel Pavel Váně a místo něj se objevil klávesista Roman Dragoun. O tom jsem však jen četl, desku jsem si nekoupil, nikdy jsem kvůli tvrdohlavé jednostrannosti na koncert Progress 2 nešel a sledoval jen Synkopy, přestože Dragounova skladba Muž, který se podobá odvrácené straně Měsíce byla rockovým hitem a v jedné anketě byla vyhlášena nejlepší rockovou skladbou r. 1982.

Proto jsem také přišel o kultovní audiovizuální představení Dialogu s vesmírem a Třetí knihy džunglí, které byly prvními rockovými operami u nás. Synkopy kolem r. 1984 vydaly ještě nepříliš povedené album Zrcadla a pak se úplně vytratily, naposled jsem je slyšel v r. 1986 při vzpomínkových koncertech k 25 letům existence. V r. 1983 Roman Dragoun a kytarista Miloš Morávek z Progressu společně s dalším kytaristou Emilem Kopřivou ze Synkop a bubeníkem Janem Seidlem založili novou skupinu Futurum. V televizním programu Studio B jsem viděl jejich první skladbu Juliet (v následujícím videu od 6:40).

Velmi se mně líbila a když jsem později slyšel další - Vyplouvám, kde se Dragounův hlas klene nad majestátním zvukem varhan, přestal jsem konečně vnímat jen Synkopy a vydal se na koncert Futura. V jejich prvním programu, který vyšel na LP jako Ostrov Země, se mně však už toho moc víc než tyto dvě skladby nelíbilo. Přece jen jsem ale začal navštěvovat i koncerty konkurentů Synkop 61 a viděl tak alespoň zbývající koncertní komponované programy Progressu Mozek a Změna. V r. 1985 nebo 1986 jsem se šel poprvé podívat na celodenní červnové líšeňské slavnosti, co se tam slavilo, netuším, snad to, že se tam daly koupit banány, na mnoha podiích vystupovali zpěváci a skupiny nejrůznějšího zaměření, mě však zajímalo jen rockové podium a tam jsem podruhé v životě měl možnost vidět Futurum. Skupina připravila nový program (jmenoval se Jedinečná šance) a koncert mě doslova nadchl. Od té doby je Roman Dragoun mým nejoblíbenějším hudebníkem a zpěvákem. Pak už jsem chodil na všechny koncerty Futura v Brně a získal pro to i manželku. Z nich se mně nejvíce líbily skladby Filmy dnů, Skříň (na desce Futura nikdy nevyšla a objevila se až téměř po 20 letech na desce skupiny T4, další z mnoha skupin, v níž Dragoun působí), Klaun (tato nahrávka je z r. 2008, kdy se skupina sešla k několika koncertům k výročí 25 let od svého založení), Voda a Zdroj. U skladby Zdroj Dragoun za doprovodu kláves hraje v první části skladby úplně sám a až postupně se přidávají další hráči. Poslouchat tuto skladbu v setmělém sále nebo při zavřených očích je úchvatné. Krásný text písně napsal Romanův otec František Dragoun, který však texty psal pouze příležitostně, byl totiž akademickým malířem.

V r. 1988 Michal Pavlíček zlanařil do skupiny Stromboli bubeníka Futura Jana Seidla místo Klaudia Kryšpína, který emigroval, později do Stromboli přestoupil i Dragoun a Futurum se rozpadlo. Byla to velká škoda, protože Futurum hrálo už mnoho nových skladeb a po Ostrovu Země a Jedinečné šanci se začala připravovat 3. deska, k jejíž realizaci už však nedošlo. Některé nahrávky z té doby se později objevily jako bonusy v reedicích desek Futura, na YouTube je k nalezení např. píseň Svět kouře z koncertu v r. 1994 (bohužel ve špatné technické kvalitě), kdy se Futurum na chvíli nadechlo k životu (až na Seidla v novém složení s neznámými hudebníky), tato etapa ale měla jepičí život.

Dragoun pak působil v muzikálu Jesus Christ Superstar a poté přestoupil na sólovou dráhu. To je však již jiná kapitola.