Inteligence a znalosti (a 2 otázky na konec)

Podle jedné z definic inteligence je schopnost orientovat se v nových situacích na základě rozpoznání podstatných souvislostí a faktů. Kdybychom ji trochu rozvedli, jde o schopnost řešit problémy, jejichž řešení nebo postup, jak k němu přijít, není předem známo. Samozřejmě však při řešení využíváme své znalosti a zkušenosti z řešení analogických problémů, logické a abstraktní myšlení.

Často se inteligence ztotožňuje se vzděláním, kdo má VŠ vzdělání (a má titul) je téměř automaticky považován za inteligentního člověka. Ve smyslu definice to však zdaleka nemusí být pravda, protože k absolvování některých (a možná dokonce většiny) VŠ může stačit jen schopnost se naučit a zapamatovat určité množství informací a ty pak reprodukovat. Na druhé straně člověk, který VŠ (nebo dokonce ani SŠ) vzdělání nezískal, pravděpodobně bude mít menší objem znalostí, a tím i menší výbavu pro řešení budoucích problémů.

Dnes velmi oblíbeným argumentem školáků a studentů je, že nic není třeba se učit, protože vše se dá najít na Googlu, a neplatí to jen pro popisné disciplíny, zbytečná je třeba i matematika, násobilku a další elementární výpočty zvládne kalkulačka a složitější výpočty specializovaný software. Něco na tom bude, je však třeba vědět, co máme hledat, resp. co chceme počítat, a navíc nestačí jen najít údaje či získat výsledky, ale také je umět interpretovat a tam chybějící znalosti (vzdělání) mohou být značným omezením. Na vysokých školách se říká, že asistent musí vědět, co je v knihách, docent, kde jsou ty knihy, a profesorovi stačí vědět, kde je docent.

Inteligenci lze orientačně měřit IQ testy (IQ = intelligence quotient). Tyto testy mají část verbální a neverbální, např. je třeba doplňovat čísla do posloupnosti, jejíž předpis není znám, doplňovat slova, která jsou synonymem nebo antonymem k danému slovu, určit slova, které logicky nepatří do daného seznamu, případně mají podobný vztah jako předložený vzor, řada úloh testuje geometrickou a prostorovou představivost, schopnost rozluštit šifru atd. Je známo, že inteligenční kvocient 130 je považován za hranici, nad níž se vyskytuje jen asi 2 % vysoce nadprůměrných jedinců, a nad IQ 140 jde o geniální lidi. Podrobnější členění najdeme i v české Wikipedii.

Testy inteligence jsou dnes také součástí přijímacích řízení (v rámci testů studijních předpokladů) na SŠ a některé VŠ, implicitně se tedy předpokládá, že k vystudování příslušné školy asi inteligence (do určité míry) přece jen potřebná bude.

Na IQ testy se specializuje klub Mensa, členství v klubu je nabídnuto těm, kteří se výsledkem testu dostanou do horních 2 %. Před několika lety jsem viděl v TV pořad, kde vystupovali členové Mensy, a dojem z toho byl dost tristní. Reprezentanti klubu posuzovali lidi jen podle výše IQ a na "podprahové" jedince se dívali skrz prsty. Asi jako kdyby mezi kulturisty zavítal pivní atlet.

Pamatuji se, že v minulém století se někteří vědci ("vědci") pokoušeli určovat inteligenci podle fyziognomie zkoumaných osob, např. podle velikosti mozku. Výsledky z toho byly rozpačité, např. se zjistilo, že mozek ruského spisovatele Ivana Sergejeviče Turgeněva měl odhadem 2 kg a u francouzského spisovatele Anatola France jen 1 kg. Je zřejmé, že nezáleží jen na velikosti/kapacitě média, ale na množství záznamů na něm uložených a schopnosti v těchto datech najít nebo z nich odvodit potřebné informace a znalosti (v počítačové terminologii se mluví o data mining a knowledge discovery). Přesto však se i v běžném životě podvědomě soudí, že člověk s vysokým čelem (a velkým mozkem) bude inteligentní, kdo nosí brýle, asi hodně čte, a proto i hodně ví, naopak inteligenci příliš neočekáváme u blondýn s větším poprsím (spoléhají jen na svůj vzhled, nic nečtou, nic nevědí, a tudíž musí být hloupé).

Určité dispozice jsou dány geneticky či fyziologicky, s talentem, absolutním sluchem apod. se člověk rodí a dříve se věřilo, že i inteligence je dědičná. Jestliže však výše IQ má rozložení podle Gaussovy křivky a v intervalu 90 až 110 je asi 60 % populace, usuzovat na inteligenci podle předků nemá valný význam, klidně můžeme patřit mimo tuto většinu, nehledě na to, že mnohé je dáno prostředím, v němž se pohybujeme. Např. děti vyrůstající v romských rodinách jsou často hendikepovány tím, že jejich případné schopnosti nemají příležitost se rozvíjet, podle jednoho výzkumu dosahovaly v testech IQ o více než 20 bodů nižší IQ než děti z neromské populace. Na druhé straně i ti, kteří příležitost mají, potřebují také určitou vůli, aby své vlohy rozvinuli v dovednosti. Proto také i děti vzdělaných a dobře situovaných rodičů v porovnání s vrstevníky "z horších podmínek" nejsou tak úspěšné, chybí-li jim vůle a motivace, případně rodiče v exponovaných povoláním na ně nemají čas a k ničemu je nevedou. Inteligence není v čase konstantní, svou roli hraje i to, zda se člověk věnuje duševní práci a navíc takové, která není založena na rutině.

Když byla řeč o znalostech, i vzdělanci mají svůj klub, jmenuje se Učená společnost České republiky. Na rozdíl od Mensy, kde je více než 1000 členů, je Učená společnost ČR exkluzivním klubem, majícím jen kolem stovky členů, rekrutujících se většinou z Akademie věd ČR. Jednoho z nich trochu znám. Čirou náhodou jeden jeho kolega v knize herečky a dnes i spisovatelky Ivanky Deváté, která s ním chodila na střední školu v Brně a vídá jej na abiturientských srazech, našel o něm zmínku, kde na něj vzpomíná přibližně takto: "Chodila jsem do třídy s jedním podivínem… Dnes je to hřmotný a namyšlený chlap, který má tituly před i za jménem a jinak je to úplný vůl." Abych se jej zastal, vedle své odborné reputace (v oboru matematika) také zpívá ve sboru a napsal několik knih básní. Zajímavé ale bylo, že když mu to ten kolega (a byl s naším vědátorem téměř ve válečném stavu) v knize ukazoval, učenec se vůbec neurazil, psalo se o něm v knize a měl "citaci".

Až do 17. století se někteří význační učenci snažili obsáhnout veškeré vědění své doby, a to i na základě univerzálního popisu pojmů. Propagátorem "univerzálního" vzdělání byl i Jan Ámos Komenský (1592-1670), tento směr se nazýval pansofie a údajně posledním pansofilem byl německý matematik a filosof Gottfried Wilhelm Leibniz (1646-1716). Dnes je něco takového nemyslitelné, i v rámci jednoho oboru je nutné se specializovat (např. v medicíně). Přesto však fyzikové sní o nalezení univerzálního vzorce, který by vyjadřoval všechny fyzikální jevy, a dosud známé vzorce by byly pouze jeho speciálním případem. Z modelování systémů je také známo, že diferenciální rovnice popisující dynamické vlastnosti elektrických, mechanických, hydraulických, pneumatických a tepelných soustav mají velmi podobný tvar a je úzká analogie mezi příslušnými prvky těchto soustav. Jakýmsi pokusem obecným způsobem uchopit matematické struktury je teorie kategorií.

Ve výpočetní technice se efektivita výpočtů (= řešení úloh) zvýší při paralelním zpracování procesů. Schopností dělat více věcí naráz jsou nadány ženy, naopak muž se v daném okamžiku může věnovat pouze jedné činnosti. Muži to dobře vědí, třeba řidiči autobusu proto mají na viditelném místě vyvěšeno sdělení "Nebavte se za jízdy s řidičem." Je ovšem sporné, jestli ženská schopnost "multitaskingu" je vždy výhodou, ví se, že při intimním styku málokdy dosáhnou orgasmus, některé jej dokonce nepoznaly za celý život. Možná při tom řeší řadu dalších úloh, např. co budou vařit v neděli nebo zda by se ten nábytek, na který se dívají, nedal rozestavit nějak jinak.

1. V posloupnosti začínající čísly 1, -1, 2, -4, 7, -11 doplňte následující dvě čísla.

2. Co je na obrázku a kde se to nachází?

[Lze použít Google, není to tak ale snadné, na klíčová slova, která se přímo nabízí, jsem nic nenašel (a to ani při zadání v angličtině). Pokud někdo odpověď zná, protože tam byl, prosím, aby řešení hned neprozrazoval.]