Eugène Ionesco - Král umírá v Divadle U stolu

Když Eugène Ionesco (1909-1994) v r. 1962 napsal hru Král umírá (ve francouzském originále Le Roi se meurt, v anglickém překladu Exit the King) o posledních chvílích života krále Bérengera I., který byl přesvědčen o své nesmrtelnosti, objevila se řada interpretací, např. že autor paroduje francouzského krále Ludvíka XIV., Krále Slunce, nebo že se vysmívá v té době módnímu existencialismu (kdo nečetl A. Camuse a J.-P. Sartra, by se mezi intelektuály znemožnil) a napsal absurdní grotesku o kdysi mocném panovníkovi, neschopném strávit pád z výšin zpupné důležitosti k bezvýznamnosti slábnoucího člověka, který už zcela ztratil respekt, a jeho okolí jen sleduje a vyčkává, kdy vydechne naposled.
Ionesco však poskytl velmi prosté vysvětlení, v té době byl vážně nemocný a bál se, že zemře.

Značně se liší i jevištní provedení hry - následující snímek, převzatý ze stránky The Court Theatre v Addingtonu na Novém Zélandu, ukazuje honosnou výpravu, skvostný plášť krále a róby královen, bohatě zdobené koruny, rytířskou zbroj strážce, frak a cylindr lékaře, koberec.

Inscenace v brněnském Divadle U stolu je pravým opakem. Hlavní hrdina je polonahý a bosý, korunu má sice zlatou, ale (nejspíš) z papíru, místo trůnu železnou postel nastojato a invalidní vozík, královniným křeslem je omšelá barová stolička, oblečení ostatních členů "dvora" je všední, strážce vypadá jako pobuda a depresivní téma blížící se smrti umocňuje ponurý sklep Divadla Husa na provázku, kde Divadlo U stolu vystupuje.

Ionescova předsmrtná etuda se odehrává ve skromném obsazení šesti osob: král Bérenger I., první králova manželka Markéta (už starší), její inovace druhá manželka Marie (mladá a nyní první v srdci), lékař (vedle lékařského povolání a chirurgických zákroků se zabývá astrologií a je využíván i jako kat, s praxí chirurga k tomu má nejblíž), strážce, hospodyně a ošetřovatelka Julinka.

Zhrzená první královna je nedočkavá králi sdělit lékařovo zjištění o jeho brzkém úmrtí, své sokyni s jízlivostí oznamuje, že ještě bude potřebná při pohřebním obřadu, a se zadostiučiněním jí předhazuje, kam to s ní dovedl - palác je v troskách, pole samý úhor, nepřátelé obsadili většinu území a král jen pořádal plesy a bavil se.

Král si stěžuje, že se cítí špatně, jako kdyby mu zdřevěněly údy, bolí ho v kříži.

Královna Markéta: Zemřeš za půldruhé hodiny, zemřeš na konci tohoto představení. (Hraje se bez přestávky hodinu a půl.)
Král: To je špatný vtip.
Lékař: Ano, Sire, zemřete. Zítra ráno už nebudete snídat. Ani dnes večeřet.
Král: Ano, umřu. Za 40, za 50, za 300 let. Později. Až budu chtít, až na to budu mít čas, až se rozhodnu.

Poznává, že síly ho opouští, neudrží se na nohou, spadne na zem. Ještě si však namlouvá, že je to jen přechodná slabost. Vstal jsem. Sám jsem vstal.
Lékař mu ale nedává naději.

Král prosí o pomoc, aby ho nenechali umřít, vzlyká. Ať se čas vrátí nazpátek!
Markéta se na to dívá s opovržením: To už není král, řve jako podříznutý vepř. Je trapný. Doufala jsem, že bude hovořit vznešeně. (K lékaři) Uděláte zápis do kroniky. Vložíme mu do úst krásné výroky jiných králů. Bude-li třeba, nějaké vymyslíme.

Král: Lide, pomoz mi! Kdo mi dá svůj život, kdo chce dát život králi, svému dobrému králi? (Nikdo se nehlásí.)
Proč jsem se narodil, když nemůžu žít věčně? (Seneca: Celý lidský život není nic jiného než cesta k smrti.)

Když mu Markéta vyčte, že nechal zavraždit její rodiče i své příbuzné a přátele, opraví ji, že nevraždil, ale popravoval. Vyžadoval to zájem státu.
Lékař a kat v jedné osobě to potvrzuje a sám si myje ruce, že to bral jako akt milosrdenství, Jeho Veličenstvo říkalo, že by stejně jednou zemřeli.

Markéta: Však ty taky umíráš, protože to žádá zájem státu.
Král: Ale stát jsem já. (Známý výrok Ludvíka XIV.)

Pro lékaře je král odepsaným případem, zajímají ho jen nové zprávy, např. že Mars se srazil se Saturnem, a jeho praxe: Přicházím z nemocnice, kde jsem musel provést několik chirurgických zákroků, pro vědu nesmírně důležitých.
Pro ostatní a zvláště mladou královnu Marii, která doufá, že se dá ještě něco dělat, glosuje příznaky: Vidíte, Veličenstvo, nemůže se pohnout, nemůže mluvit, zkameněl. Už vás neposlouchá. To je charakteristický symptom, z lékařského hlediska úplně jasný.
Je prolezlý revmatismem. Dusí se. Měkne mu mozek, zdětinštěl.

Zlobí ho, že se král se smrtí opožďuje. Kdyby měl pořádný infarkt, neměli bychom tolik práce. Ledviny už nefungují, ale krev obíhá, jakž takž. A teď začíná delirium.

Nakonec nevydrží čekat na králův skon a omluví se, že má práci, a krále opustí.

Lékaři sekunduje strážce, od běžných ohlášení, že přichází Jeho Veličenstvo, se postupně osměluje k vyslovení názorů, hodnocení situace a opakování výroků lékaře: Radiátory nehřejí a ani Slunce neposlouchá, i když král dal rozkaz, aby vyšlo. Jeho Veličenstvo vyje! Král kráčí. Ať žije král! Král padá. Král umírá. Král vstává. Ať žije král! Král už nechápe jméno Marie. Jeho Veličenstvo osleplo. Král je v deliriu.

Jedinými, kdo soucítí s králem, jsou nová královna a věrná služebná.
Markétu "průtahy" stejně jako lékaře rozčilují: Ta jeho tiráda nebere konce. A ty dvě plačky se mu lepí na paty a připoutávají ho k životu, zdržují ho.
Krále naoko "utěšuje": Měj trochu strpení. Za chvíli se otevřou všechny brány dokořán.
Král se vyděsí ještě víc: Brány … brány … jaké brány?

Z hry mrazí, jak sebevědomí vládce, nevěřícího že nejde o zlý žert, se s příznaky vypovídajícího těla zlomí v záchvaty vzteku a sebelítosti, snahu chytat se stébla, a s poznáním marných nadějí v odevzdanost a osamělost při příchodu smrti.

V hlavní roli exceloval Viktor Skála z Městského divadla v Brně, přesvědčivě vyjádřil zvraty v psychice krále a jejich odraz v pohybu od velkých gest po ochablost, pády a nakonec bezvládnost.
Výrazné role bezcitných průvodců krále k bráně smrti - první královny Markéty a lékaře - ztvárnili Helena Čermáková z Městského divadla Zlín a Jan Mazák ze stejného divadla jako Viktor Skála.
Milující druhou královnou Marií byla Lucie Schneiderová z Národního divadla v Brně, Marie Durnová z Mahenova divadla hrála hospodyni Julinku a Cyril Drozda z HaDivadla strážce.

Nevím, jestli Petr Ulrych Ionescovu hru Král umírá znal, ale v r. 1968 složil stejnojmennou píseň. I když v představení nezazněla, textem by se sem hodila a zkreslující tón boosteru sólového kytaristy doprovázející skupiny Atlantis mrazivou atmosféru podtrhuje.