Pevnost Masada, oáza Ejn Gedi a Mrtvé moře

Letos jsme využili prvomájového svátku a od 1.5. do 5.5. (od čtvrtka do pondělí) jsme byli v Izraeli. Jenže od pátečního do sobotního západu slunce židé drží šabat (sabat/šábes, v angličtině sabbath), kdy až na arabské části celá země zmrtví, nejezdí vlaky a městská doprava, obchody jsou zavřeny a židé dokonce mají zakázánu celou řadu činností, např. nesmí manipulovat s elektřinou (dokonce ani vypínačem přepínat světla či pustit počítač) a ohněm (nemohou proto ani vařit). Nakonec i my známe rčení „máme šábes“, a tedy nebudeme nic dělat. Jak jsme pak na místě zjistili, židé si tento čas ještě rozšířili a již v pátek po třetí hodině ve venkovních restauracích sklízejí stolky a zavírají, stejně tak obchody, protože na šabat je nutné se duševně připravit :).

Doma jsme přemýšleli, jak tento hluchý čas překleneme, a při hledání na internetu jsme našli nabídku jedné arabské cestovky na sobotní celodenní výlet s odjezdem z Jeruzaléma, kde jsme byli ubytováni. A ten teď můžu přiblížit.

Prvním cílem cesty byla pevnost Masada (Masada fortress). Leží na jižním okraji Judské pouště na 600 m dlouhé a 300 m široké skalní plošině ve výšce přibližně 450 m nad hladinou Mrtvého moře. Mezi roky 37 až 4 př. n. l. ji nechal postavit král Herodes. Po zničení Jeruzaléma Římany v r. 70 se zde opevnila asi tisícovka židovských povstalců a Římanům trvalo 2 roky, než pevnost dobyli. Ti ale, aby unikli odvlečení do otroctví, se nechali zabít rukou svých bližních a poslední spáchal sebevraždu.

Římané pevnost využívali jen 40 let, v 5. století poustevníci zde založili křesťanský klášter, muslimové jej však v 7. století dobyli a mnichy vyhnali a od té doby Masada byla opuštěná a chátrala. Až v r. 1963 byla zrestaurována a od r. 2001 je na seznamu UNESCO. Dostat se nahoru je možné zdlouhavou cestou jako kdysi Římané (zabralo by to asi 2 hodiny), strmou Hadí stezkou, anebo projít vstupní halou a (za aktuálně 91 šekelů, 1 šekel = 6,495 Kč) využít lanovku.  

Shora je dobře vidět Mrtvé moře.

A v jiném směru pak jen poušť a uprostřed dole i jedna ze stezek pro pěší.

Ve vyprahlé krajině se zdá být zásadní problém s vodou. Přesto však zde bylo vody dost, Herodes na vrcholovém a severozápadním svahu nechal vybudovat systém cisteren (8 v horní řadě a 4 v nižší poloze), do nichž stékala dešťová voda. Odtud se shromažďovala v systému přehrad a akvadukty rozváděla do obytných prostor. Kapacita celého systému byla 40 tisíc metrů krychlových. Voda sem navíc byla dopravována tažnými zvířaty i zespodu. Proto bylo možné, aby v pevnosti byly koupelny i plavecký bazén. 

Model akvaduktů je na následujícím snímku.

Za krále Heroda součástí pevnosti byl královský palác a tři menší paláce pro královy hosty. Dnes však jsou zde jen torza zdí a sloupoví.

A také fragmenty mozaik a nástěnných maleb. 

***

Další zastávkou výletu byla oáza Ejn Gedi (Ein Gedi/En Gedi oasis), která byla popsána už v Bibli jako místo, kam se David (přemožitel Goliáše) ukryl před zlobou krále Saula, žárlícího na oblibu Davida mezi obyvatelstvem a nepřejícího lásce Davida k Saulově dceři Míkol tak, že dal svým vojákům příkaz Davida zabít. Nakonec se Saul s Davidem usmířil, když poznal, že naopak David nevyužil možnost jej zabít, a Davida pak označil za svého nástupce.  

Ejn Gedi je od r. 1972 národním parkem, jeho rozloha je 25 km čtverečních. 

Podle předchozího snímku se zdá, že přírodní rezervace je až na řídkou vegetaci pouští, překvapivě zde však protékají dva potoky a nachází se několik vodopádů.

V serpentinách stoupáme stále výš.

Přicházíme k druhému vodopádu.

I odtud se pokračuje vzhůru.

Davidův vodopád je nejvyšší. 

A teď už se konečně okružní trasa stáčí dolů a na obzoru je přitom vidět hladina Mrtvého moře.

*** 

Mrtvé moře (Dead Sea) bylo závěrečným a nejvíce očekávaným cílem výletu. Leží ve vnitrozemí (jde tedy o jezero) na hranici s Jordánskem, 440 metrů pod úrovní hladiny Středozemního moře, v nejnižším místě na Zemi, a koncentraci soli má 10krát vyšší než v oceánech, což neumožňuje žádný život a odtud také plyne jeho název. Od severu k jihu má 50 km a v nejširším místě od západu na východ 15 km.

Návštěvníci se mohou pokrýt také bahnem, které je v prohlubních na břehu a na dně jezera. 

Na první pohled mě zklamalo ohraničení vstupu do vody žlutým lanem velmi blízko od břehu, takže plavecké výkony na takovém „plivátku“ se nedaly čekat.

Avšak záhy jsem zjistil, že ve vodě se plavat vůbec nedá, pokud nechceme riskovat napití se soli. Když se položíme na záda, voda nám nadzvedává nohy a není možné se postavit. Zkusil jsem „pádlovat“ na zádech k lanu, že tam se postavím a pak dojdu na břeh, ale voda zde již byla příliš hluboká a nešlo to. Musel jsem proto „dopádlovat“ na zádech až ke břehu.     

Vegetaci v okolí se daří velmi dobře.

A zřejmě i podnikateli s velbloudem, který zaujal strategickou pozici na parkovišti, kde se vždy někdo nechal nalákat na projížďku. Velbloud prošel okruh kolem aut a určitě déle než minutu to netrvalo.