Giorgione - tajuplný mistr benátské renesance

Benátky jsou dnes hlavně turistickou atrakcí, přitahující projížďkou po Canal Grande, procházkou po náměstí sv. Marka s Dóžecím palácem, věží Campanilla, bazilikou sv. Marka a adrenalinem, když náhle začne stoupat hladina vody a zaměstnanci z budov na náměstí bleskově rozloží lavice, po nichž se můžeme pohybovat, aniž bychom se vykoupali. Zajímavé jsou i výlety na ostrovy, např. Lido, v minulosti však město bylo centrem významné Benátské republiky, která v době největší slávy ovládala Istrii, Dalmácii (s Dubrovníkem), část Albánie zahrnující město Durrës (Drač), část řeckého pobřeží, ostrovy Krétu, Kypr i místa na pobřeží Černého moře. 

Benátky také významně promluvily do dějin umění, zejména v období renesance. Benátská renesance má však velmi málo společného s vrcholnou renesancí Říma a Florencie, reprezentovanou Leonardem da Vinci, Michelangelem Buonarrotim a Raffaelem Santi. Benátští mistři na rozdíl od nich místo biblických příběhů a portrétů madon dávali přednost řecké mytologii, případně obrazům, které se k náboženským a mytologickým příběhům vůbec nevztahovaly a zobrazovaly krajinu a běžné výjevy ze života. Dalším rozdílem byly výraznější barvy než u zmíněných klasiků renesance.  

Nejvýznamnějšími malíři benátské renesance jsou Giorgione, Tizian, Veronese a Tintoretto. Giorgione, vlastním jménem Giorgio Barbarelli da Castelfranco, se narodil r. 1477 nebo 1478 a zemřel r. 1510 na mor, tedy ve velmi mladém věku 32 nebo 33 let. O jeho životě je známo velmi málo, před r. 1500 prakticky nic, podle pozdějších svědectví byl romantickou osobností a milovníkem krásných žen, který se vedle malování věnoval i hudbě. Umělecké jméno Giorgione vyjadřuje označení „velký Giorgio“, a to ve smyslu fyzického vzrůstu i velikosti díla. 

Mnoho nejasností panuje také u obrazů s ním spojovaných. Malíř totiž obrazy nesignoval, některé ani nedokončil a u řady z nich je záhadou, co jimi chtěl říct. Ze 40 dochovaných obrazů je jeho autorství (více či méně) věrohodně doloženo jen u 12 a na 100 % to lze říci jen o souboru pěti obrazů, které si od něj koupil benátský sběratel umění Marcantonio Michiel. Jsou jimi obrazy Spící Venuše, Bouře, Tři filosofové, Chlapec se šípem a Pastýř s flétnou. 

Spící Venuše (1510, Gemäldegalerie, Drážďany) inspirovala řadu dalších umělců, Tizian namaloval Urbinskou Venuši, ve stejné poloze leží i Goyova Nahá Maja a Manetova Olympia, ale Giorgioneho akt je považován za nejkrásnější. Je z roku malířova úmrtí a dokončil jej Tizian, který do obrazu domaloval Amorka (ten byl ale později při restauraci odstraněn) a (částečně i) krajinu v pozadí.    

I obraz Koncert v přírodě (kolem 1509, Muséé du Louvre, Paříž) inspiroval Édouarda Maneta, namaloval podle něj Snídani v trávě (1863), kterou jsem už dříve zařadil do článku o Museé d’Orsay v Paříži. Znázornění nahé a polonahé ženy ve společnosti vážných pánů v oblecích na Manetově obrazu vyvolalo skandál a stejné by to asi bylo i v naší „superkorektní“ době, v 16. století to však přes tehdy silný vliv církve nikomu nevadilo. Zobrazuje dva muže a nahou ženu, kteří se věnují hudbě, a další nahá žena nalévá vodu z mramorového umyvadla. Jedna z interpretací obrazu tvrdí, že smyslem bylo vyjádřit, že vrcholnou uměleckou tvorbu představuje malířství a sochařství. 

O Koncertu v přírodě se vedly diskuse, zda jde o Giorgioneho dílo, v 6. díle Pijoanových Dějin umění, v 3. díle Dějin umění od Michaila Alpatova i v Encyklopedii světového malířství Bohumila Mráze a Marcely Mrázové se uvádí, že obraz prokazatelně namaloval Giorgione, k mému překvapení však při loňské návštěvě Louvru jsem u něj viděl vizitku s autorstvím Tiziana. Pochybnosti prý spočívají v poněkud rubensovských tvarech žen, které neodpovídají Giorgionově stylu. Pro mě však obraz bude navždy spojen s Giorgionem. 

Nejzáhadnějším Giorgionovým obrazem je Bouře (1508-1509, Galleria dell'Accademia, Benátky). Bohužel moje fotografie je velmi nekvalitní s odrazem okna (?), proto ještě přidávám odkaz na fotografii na stránce anglické Wikipedie.

V pozadí obrazu blesk protíná oblohu s bouřkovými mraky, mladá žena v kulisách antického města však nevzrušeně kojí dítě a mladý muž s kopím oddělený potokem ji při tom pozoruje. Smysl obrazu odolává staletím, jednou z interpretací je inspirace dobovým romantickým literárním příběhem, další hledají vysvětlení v biblických příbězích (např. útěk Panny Marie a Josefa s Ježíšem do Egypta) i příbězích z řecké mytologie (např. o pastýři Paridovi a nymfě Oinóné), domněnce, že muž je pastýřem, ale odporuje honosný plášť. Zničené sloupy za mužem jsou údajně výrazem blízké smrti (ze zásahu bleskem?), další se snaží dílo zasadit podle znázorněné architektury, nikomu se však dosud nepodařilo jej uspokojivě vysvětlit.  

Na obraze Tři filosofové (1508-1509, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) vidíme tři muže – starce (pravděpodobně řeckého filosofa, snad Platóna nebo Aristotela), muže středního věku v turbanu (předpokládá se, že jde o arabského filosofa Avicennu) a mladíka. Tradiční interpretací obrazu je předávání vědomostí zkušenějších mladým. V širším výkladu se chápe jako předávání děl řeckých filosofů z období antiky prostřednictvím arabských překladů, které znovu získaly na významu v období italské renesance. O obraze se soudí, že jej dokončil Giorgionův žák Sebastiano del Piombo.   

Chlapec se šípem (kolem 1505, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) je v následující koláži s údajným Autoportrétem umělce (1508-1510, Szépművészeti Múzeum, Budapešť).

Protikladná dvojice portrétů žen – Laura (1506, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) a Stařena (kolem 1506, Galleria dell'Accademia, Benátky) – znázorňuje neodvratný proces stárnutí a ztráty mladistvého půvabu. U obrazu Laury s odhaleným ňadrem se předpokládá, že je portrétem benátské kurtizány.

V poslední koláži je Portrét mladého muže (1510, Gemäldegalerie, Berlin) a Portrét válečníka (1505-1510, Kunsthistorisches Museum, Vídeň).  

K nezpochybnitelným Giorgionovým obrazům se dnes počítá i Judita (1504, Ermitáž, Petrohrad), která vedle oltářních obrazů je jedním z nemnoha jeho děl odkazujících se na biblický příběh. Podle něj Judita se nechala zajmout velitelem vojska Holofernem, který na příkaz babylonského krále Nabukadnésara dobýval nepoddajné město Betulii s cílem jej zničit, Judita ho však oklamala a usekla mu hlavu, vojsko pak bez svého velitele odtáhlo a město bylo zachráněno.

Klanění králů (1506-1507, National Gallery, Londýn) je druhou náboženskou výjimkou, zobrazuje Pannu Marii s narozeným Ježíšem, ukazující jej Třem králům, mudrcům z Východu, kteří mu přišli vzdát hold dary – zlatem, kadidlem a myrhou. Svatý Josef přijímá obětní dar od jednoho z králů, akt, kterým manželé Panna Marie a Josef uznávají zasvěcení dítěte Bohu. 

Interpretace obrazu Západ slunce (1506-1510, National Gallery, Londýn) je opět nejasná. Obraz byl navíc ve 20. století jedním z restaurátorů pozměněn tak, že z kořenů stromů se stal drak a přibyl motiv sv. Jiřího, který s drakem bojuje.   

A na závěr ještě obraz Uctívání pastýřů (kolem 1510, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) s velmi nejistým Giorgionovým autorstvím, nejspíše jde o neúplnou kopii obrazu, jehož originál je vystaven v National Gallery of Art ve Washingtonu. V krajině leží malý Kristus, obklopený rodiči a pastýři, sledující ho s pokorou a úctou.