Zuzana a starci - voyerství a nezvladatelný chtíč

V malířství 16. a 17. století jsou silně zastoupeny obrazy s náboženskou tématikou a vyskytují se v nich snad všichni svatí, protože malíři často malovali na zakázky katolické církve.

V renesanci, která se vrátila k antice, bychom očekávali oslavu krásných těl, u Leonarda je takový jen jeden, Leda s labutí, který ale známe jen z kopie, na Michelangelových freskách v Sixtinské kapli je sice plno nahých postav, ve velké většině svalnatých mužů (u obou umělců se předpokládá, že byli homosexuálové), Raffael maloval převážně madony a vzácnou výjimkou je Botticelliho obraz Zrození Venuše (1485), který však pobouřil fanatického florentského kazatele Savonarolu a údajně několik ještě odvážnějších Botticelliho maleb spolu s dalšími „oplzlými“ díly ve Florencii nechal zničit. 

Svobodnější atmosféra panovala v Benátkách a tamější čtveřice slavných malířů – Giorgione, Tizian, Tintoretto i Veronese – většinou na náměty z řecké mytologie namalovala řadu obrazů s půvabnými akty žen. Na ty se odkazovali také někteří barokní umělci (např. Rubens a Rembrandt), jiní se od náboženských témat odklonili k žánrovým obrazům (Vermeer) a zátiším. A další holandští a vlámští umělci (P. Bruegel st., Jordaens, Steen) si našli vlastní styl v obrazech přeplněných desítkami postav ve venkovských a hospodských scénách.

Co však i těm nejbigotnějším umělcům umožnilo uniknout od výjevů svatých k sexuální tématice, byly dva biblické příběhy: Lot a jeho dcery (incest) a Zuzana a starci (voyerství a chtíč vilných gerontů). A k tomu druhému představím několik obrazů, z nichž dva (první a šestý) se již objevily v dřívějších článcích.              

V starozákonním příběhu o ctnostné a manželu věrné Zuzaně ji v lázni šmírovali dva staří chlípníci a když jejich sexuální návrhy odmítla, ze msty ji obvinili z cizoložství. Díky proroku Danielovi byli však usvědčeni ze lži, v jejich líčení, kde mělo dojít k cizoložství, totiž byly rozpory. Za trest pak byli ukamenováni.

Celý příběh na obraze Zuzana v lázni a dva starci (1526, Alte Pinakothek, Mnichov) zachytil německý renesanční malíř Albrecht Altdorfer (1480-1538). Dominantní částí obrazu je pohádkový palác židovského krále Joachima, již oblečenou Zuzanu v popředí obrazu obklopují služebné, jedna jí češe vlasy a další myje nohy, starci jsou skryti v křoví vlevo. Ukamenování starců v pravé části obrazu sledují lidé na terase a v oknech paláce.

Tintoretto, vlastním jménem Jacopo Robusti (1518-1594), se na obraze Zuzana v lázni (1555-1556, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) zaměřil na bělostné tělo Zuzany při nic netušícím pohledu do zrcadla, zatímco starci na ni zírají z přítmí zahrady. 

Veronese, vlastním jménem Paolo Caliari (1528-1588), zpodobnil zaskočenou polonahou Zuzanu, jíž se jeden ze starců snaží šmátrat na poprsí a druhý to zatím jen pozoruje (1580, Musée du Louvre, Paříž).

Italský barokní malíř Annibale Carracci (1560-1609) vedle oltářních náboženských obrazů a fresek se věnoval i portrétní tvorbě a krajinomalbě. V jeho pojetí (1572, Galleria Doria Pamphilj, Řím) jeden ze starců stahuje Zuzanin závoj a druhou rukou naznačuje, aby o sexuálních návrzích (a nejlépe i dokonaném činu) pomlčela. 

Vlámský malíř Anthonis van Dyck (1599-1641) posledních 9 let poměrně krátkého života strávil v Londýně jako dvorní malíř krále Karla I. Anglického (Charles I of England), jeho rodiny i dalších osob královského dvora a tamější šlechty. I když v jeho díle převažují portréty a stal se také zakladatelem slavné anglické portrétní školy, ani on si nenechal ujít námět Zuzany a starců (1622-1623, Alte Pinakothek, Mnichov). Ta se snaží zakrýt nahé tělo, ale jeden ze starců jí už dotekem naznačuje své touhy a druhý se snaží závoj stáhnout.

Další vlámský malíř Peter Paul Rubens (1577-1640) ve svém zpracování (1636-1638, Alte Pinakothek, Mnichov) znázornil Zuzanu strachy se krčící před sápajícími se nadrženými starci.  

Holandský malíř Rembrandt Harmenszoon van Rijn (1606-1669) na obraze (1647, Gemäldegalerie, Berlín) rovněž zachytil, jak se jeden ze starců snaží ze Zuzany stáhnout osušku, zatímco druhý za ním sleduje, jak to dopadne, aby se pak mohl přidat.

Italská manýristická malířka Artemisia Gentileschi (1593-1653) je v dějinách umění jedinečnou osobností. V té době bylo nepředstavitelné, aby se žena mohla uplatnit ve výlučně mužském povolání, a další malířky – Berthe Morisotovou, Mary Cassattovou, Suzanne Valadonovou, naši Toyen, …  –  známe až z 19. a 20. století. Do malířství ji zasvětil otec Orazio Gentileschi (1563-1639), s nímž zpočátku malovala společně a prvním takovým obrazem z jejích 17 let byla právě Zuzana a starci (je součástí sbírky na zámku Weissenstein v bavorské obci Pommersfelden nedaleko Bambergu). Téma obrazu jako by předznamenalo její osud. Malíř, kterého jí otec našel na doučování, ji znásilnil a Artemisia při vyšetřování musela podstoupit gynekologické prohlídky a trýznivé mučení, aby se zjistilo, zda si to nevymyslela. V posledních letech života se k tématu vrátila a druhá verze z r.  1649 (na následující fotografii) je ve sbírkách Moravské galerie v Brně. Zhruba před rokem a půl byla ve skladu paláce Hampton Court objevena ve velmi špatném stavu ještě jedna verze, která je po restauraci nyní vystavena na britském královském hradě Windsor. 

Obzvlášť slizká individua, natahující své nenechavé ruce, zvěčnil vlámský malíř Jacob Jordaens (1593-1678) na obraze z r. 1663, vystaveném ve Statens Museum for Kunst v Kodani.