Když se řekne Las Vegas, první nás napadne město hazardu, které jeho architekti situovali do Nevadské poušti, aby tak pozvedli nehostinný kraj. Byli jsme tam v r. 2009 a dobře si vzpomínám, jak jsme jeli pouští a já jsem zrovna řídil, krajina byla bezútěšná a už se pomalu stmívalo, když se na obzoru objevilo světlo a jak jsme blížili, pochopili jsme, že nejde o aktivní vulkán, ale město, pro nějž nočním životem začíná den.
Pamětníci si asi vzpomenou na Karla Gotta a líčení nesmírného úspěchu jeho půlročního angažmá v jednom tamějším hotelu, jemuž se mohl rovnat snad jen Frank Sinatra. Ve skutečnosti však (alespoň podle Antonína Gondolána z jeho doprovodného orchestru) tam se spoluhráči plnili roli barové kapely, od níž se neočekává nic víc než zvuková kulisa pro návštěvníky a repertoár, který si museli nacvičit podle zadání zaměstnavatele.
Las Vegas je ale také známé snahou šokovat, i krásné budovy hotelů se po „omrzení“ zboří, aby je nahradilo něco nového a přitažlivějšího. Když stavěli vyhlídkové kolo (nazvané High Roller), muselo s průměrem 167,6 m samozřejmě překonat do té doby největší kolo Singapore Flyer, které má „jen“ 165 m.
Aby návštěvníkům z Evropy, Afriky i jiných částí Ameriky zde „nic“ nechybělo, rozmístili podél hlavní třídy Strip kopie řady slavných památek, nejvíce z Paříže, Benátek, Říma a New Yorku.
Ne ale v malém „zahradním“ provedení, jako je Mini-Europe v Bruselu, kde modely přibližně 300 evropských památek jsou v poměru 1:25 vůči skutečnosti, a u nás ve stejném poměru asi 70 českých památek v Parku Boheminium v Mariánských Lázních.
Např. kopie 300m Eiffelovy věže v Las Vegas je vysoká 165 m a měla dokonce mít originální velikost, ale kvůli blízkosti letiště se od toho upustilo. Před ní stojí napodobenina budovy pařížské Opery.
A z Paříže samozřejmě nemůže chybět ani Vítězný oblouk (L'Arc de Triomphe). A to i se sousošími Vítězství (Le Triomphe, originál je od Jeana-Pierra Cortota z r. 1810) a Odpor (La Résistance, Antoine Étex, 1814).
Přidám ještě skutečnou podobu z Paříže, protože detaily na předchozí fotografii jsou nečitelné. A zde je vidět, že oblouk v Las Vegas se originálu drží jen částečně, na něm napravo od Vítězství je Odchod dobrovolníků v roce 1792 (Départ des Volontaires de 1792, známý také jako La Marseillaise, jehož autorem je François Rude, který jej vytvořil v r. 1836). Zařazený Odpor od Antoina Étexe je v Paříži na druhé straně oblouku.
K Paříži patří také Disneyland a Fontána řek (Fontaine des Fleuves) z náměstí Svornosti (Place de la Concorde), které přes mírumilovný název za Velké francouzské revoluce bylo místem veřejných poprav a gilotinou zde byli sťati i král Ludvík XVI. a jeho manželka Marie Antoinetta. Sochy jsou však z bílého mramoru a v Paříži černé s tmavě zelenými závoji.
Z New Yorku do malého prostoru naskládali sochu Svobody, vpravo od ní Empire State Building (v originále vysoký 381 m), několik méně známých mrakodrapů a úplně vpravo Chrysler Building se špicí ve stylu art deco (319 m). Oslněná budova uprostřed je hotel a kasino.
Ještě jednou za denního světla, kde je vidět, že mezi budovami se proplétá horská dráha.
Řím reprezentuje fontána di Trevi.
A také trochu odbyté Koloseum, které mám navíc na rozmazané fotografii.
Více si vyhráli s Benátkami. Je zde Ponte di Rialto a z náměstí sv. Marka věž Campanilla a Dóžecí palác.
Most se však neklene nad Velkým kanálem (Canal Grande), ale přes ulici. Přesto i menší kanál zde najdeme, a to i s gondolami.
Krásně modrá obloha je umělá, laguna je zastřešená.
V jednom z paláců jsou na stropě fresky.
I Egypt má své zastoupení.
Ve výklencích před vchodem do resortu a kasina Monte Carlo jsou kopie řeckých soch, z nichž alespoň jednu v detailu. Fontána v popředí je v přítmí bohužel nezřetelná.
Nakonec ještě několik zdejších hotelů a obchodní dům, ty jsou snad originální.
Na úplný závěr ještě náhled do světa hazardu.
Děkuji mnohokrát za toto představení. Když prachy návštěvníků a hráčů z celého světa, tak také světové stavby. Prostě luxus na každém kroku. Drž se.
OdpovědětVymazatPřesně tak, je to jak ve skleněném zámku pro společnost odtrženou od přízemních starostí.
VymazatZajímavý článek i fotografie. Je to takové město - jeden velký kýč. Na fotky se podívám ráda, ale jet tam...nic pro nás. Děkuji za hezké nahlédnutí do města světel a hazardu. Přeji krásné dny.
OdpovědětVymazatKýč je výstižné označení, kdyby mě napadlo, mohlo být v názvu :).
VymazatAhoj, Miloši, se zájmem jsem si vše přečetla a prohlédla fotky, ale popravdě by tohle pro mne nebylo, Já si vystačím s Evropou a jelikož jsme začínali s cestováním až ve vyšším věku, holt mi nic jiného nezbývá.Každému přeji, aby se podíval, kam ho srdce táhne. Já bych brala N.Zéland a Island, kdych jo chtěla někam dál a měla bych na to. Jiřina z N.
OdpovědětVymazatMně se také nejvíc líbí v Evropě, co mě vůbec neláká je Afrika a arabský svět, sice i tam jsem byl, ale už nikdy víc.
VymazatNový Zéland je jistě krásný, nádherná příroda a není tam dravá zvěř ani jedovatí hadi. Není divu, že tam natáčeli Pána prstenů, ale je na druhém konci světa. O Islandu jsme také uvažovali, ale zrovna ten se moc nehodí ve vlastní režii a zájezdy s CK jsou velmi drahé, už někdy před 15 lety stál týdenní asi 50 tisíc.
Kam bych se ještě znovu chtěl dostat, je New York, který má parametry evropského města, např. je tam metro, parky, je možné chodit městem pěšky, protože jsou tam i chodníky, což v USA není žádná samozřejmost, a Petrohrad. Do Ruska to už je asi nemožné a USA je také trochu z ruky.
Ale kam se dá vždy jezdit znovu a stále něco objevovat a přitom to není letecky tak daleko, je Paříž a Londýn.
Teda, to jsem ani netušila, že to tam je až tak velká směska. Mě u toho ve výsledku napadá slovo - megalomanie.
OdpovědětVymazatMoc zajímavý článek.