James Ensor - svět masek

James Ensor se narodil r. 1860 v belgickém přístavním a lázeňském městě Ostende v mezinárodním svazku Angličana a vlámské ženy. On sám však kromě tříletého studia na Královské akademii krásných umění (Académie Royale des Beaux-Arts) v Bruselu z rodného města takřka nevytáhl paty a také zde r. 1949 zemřel. Výjimkou byly jen tři krátké výlety do Francie, dva do Holandska a cestovatelským vrcholem byly čtyři dny v rodné zemi jeho otce.

Pasivní byl i vůči ženám, během dlouhého života se žádnou nežil ani nenavázal hlubší vztah, jen platonický či přátelský, přestože soudě podle autoportrétů z mladších let byl pohledným mužem.

Když mu zemřel otec a o jeho obrazy stále nebyl zájem, nijak se nesnažil pomoci ve složitější situaci rodiny a nechal se podporovat matkou, tetou a rozvedenou sestrou.

V námětech obrazů také nešel daleko, zpočátku maloval portréty členů rodiny a zátiší. Pokud není uvedeno jinak, obrazy jsou z Musee Fin-De-Siecle v Bruselu. 

Sem patří Portrét otce a Portrét matky v první koláži, v další pak Žena v modrém (1881) a Truchlící dáma (1881). Poslední z nich lze chápat jako symbol strachu ze smrti, který pozdějším dílem Ensora výrazně prostupuje.

Příklady zátiší jsou obrazy Mušle (1896) a Paprsek (1892) a Zátiší s červeným zelím (1890, Albertinum, Galerie Neue Meister, Drážďany).

Název Paprsek u zátiší s mořskými plody se zdá nejasný, Ensorovi byl inspirací obdobný a stejně pojmenovaný obraz s rejnokem od Jeana Siméona Chardina. Ensor však navíc do blízkosti tvrdého trnu rejnoka umístil rozevřenou mušli s karmínově zbarveným vnitřkem, a tím obrazu dodal erotický podtext.

Přes symbolismus některých raných obrazů je otázkou, zda by Ensor s nimi prorazil a nezůstal jen malířem lokálního významu.

To, že je dnes společně s Edvardem Munchem považován za nejvýznamnější předchůdce (někde i přímo představitele) expresionismu, mu zajistily až obrazy s maskami, které pak ovlivnily i surrealisty.

Také v tomto případě získal námět v nejbližším okolí. Jeho matka v lázeňském Ostende provozovala obchod se suvenýry a karnevalovými maskami.

Prvním z obrazů tohoto zaměření jsou Pohoršené masky z r. 1883, zatím ještě bez "mimiky" masek, scéna však působí ponurým dojmem jak z hororů Edgara Allana Poea.

Seznámení s obrazy Williama Turnera, předznamenávající impresionismus, během výletu do Londýna způsobilo projasnění malířovy palety, a to i v tematicky temných obrazech se smrtkou, kostrami a oběšenci. Pochmurné období ("somber period") vystřídalo světlé ("light period"). Ensor to vyjádřil příměry "nemám žádné dítě, ale světlo je moje dcera" a "světlo je malířův chleba" ("I have no child, but light is my daughter"; "light is the painter's bread").

Vliv Turnera, který často maloval námořní výjevy, je patrný na obraze Karneval na pláži (1887).

Masky na pozdějších obrazech jsou už většinou znetvořené šklebem, někdy je doplňují symboly smrti, a lze v nich spatřit vliv Hieronyma Bosche a Pietera Bruegela staršího s jejich zrůdami a mrzáky. Ensor místo toho, aby maskou skrýval pravou tvář, paradoxně odhaluje záporné rysy postav, jejich pokřivené charaktery, krutost a hloupost.

Využívá je ale také k výsměšnému karikování všech, kteří ho přehlíželi či znevažovali jeho dílo, a vybíjí si na nich své frustrace. A tam patřili umělečtí kritici, vystavovatelé a vyšší vrstvy, jež nejevily zájem o koupi jeho obrazů.

Francouzský název obrazu Kostry peroucí se o uzeného sledě (1891) je Squelettes se disputant un hareng-saur. Výslovnost spojení "hareng-saur" je podobná jako "art Ensor", a tedy uzenáč zde symbolizuje Ensorovo umění. Dvě kostry, trhající ho v zubech, jsou alegorií malířem nenáviděných kritiků umění. Jedna z koster má na hlavě policejní čepici, což ještě zdůrazňuje bezmocnost jejich "oběti".

Na obraze Zátiší v ateliéru (1889, Neue Pinakothek, Mnichov) malířské náčiní, panenky, lebky a masky vyjadřují alegorii umění pronásledovaného halucinacemi, mrtvé věci jako kdyby zde ožívaly. 

Zátiší s maskami (1896, Kunsthalle, Hamburk) vedle masek a tradičních předmětů zátiší paletou a štětci odkazuje na umělcův život.

A masky jsou častou rekvizitou v divadlech, jako je tomu na obraze Divadlo masek (1908, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid).

K divadlu se váže i obraz Kulisy pro balet La Gamme d'amour. Druhá scéna - tržiště (1912).

Jestliže karnevalové masky jsou většinou groteskním pozměněním podoby, pak v následujícím obraze Divné masky (1892) jim Ensor přidává výraz šílenosti. Protáhlé postavy, upřený pohled a čarodějnické boty vyvolávají pocit úzkosti. Zájemci o výstroj na svátek Halloween by si zde určitě vybrali.

Při pohledu na obraz Špatní lékaři (1892) s čekající smrtkou se mně vybavuje scénka z filmu U pokladny stál, kde Vlasta Burian v roli lékaře s rukou na lebce, která mu leží na stole, říká vyděšenému pacientovi před chirurgickým zákrokem "Toho jsem také operoval."

Ensor ve 20. století nakonec získal uznání uměleckých kruhů a r. 1929 (kdy měl bezmála 70 let) ho belgický král Albert I. jmenoval baronem, a povýšil tak do šlechtického stavu. Malíř se však už jen opakoval a často přímo kopíroval dřívější obrazy. Jeden čas pro něj byla důležitější hudba, jako samouk se naučil na klavír a věnoval mu pak téměř veškerý čas. Dokonce složil i balet.

P.S. Pokud není uvedeno jinak, prezentované obrazy jsou z Musee Fin-De-Siecle v Bruselu. Řadu dalších jsem mohl vyfotografovat v Koninklijk Museum voor Schone Kunsten (Královské muzeum krásných umění) v Antverpách, jenže muzeum je bohužel až do příštího roku v rekonstrukci a sbírky jsou rozpůjčeny po celém světě.

Ensorův asi nejslavnější obraz Příchod Krista do Bruselu v roce 1889 (z r. 1888), rozměrné plátno 2,5 x 4,3 m, se v 60. letech podařilo získat Američanům a od r. 1987 ho vlastní J. Paul Getty Museum v Los Angeles. Za celou dobu ho muzeum nezapůjčilo ani na světové výstavy. S mnoha dalšími díly je (pod názvem Christ's Entry into Brussels in 1889) k vidění např. na stránce WikiArt.