Berlín (1) - vzpomínky na minulost

Co návštěvníka Berlína zaujme na první pohled, je, že ve městě panuje čilý stavební ruch. Ať zavítáme kamkoliv, téměř všude vidíme staveniště a les jeřábů. Historické budovy a události se tak prolínají s novými. Názorně to symbolizuje skleněná kupole na Reichstagu a Památník holocaustu s jeřáby na horizontu. Pamětní kostel císaře Viléma (Kaiser Wilhelm Gedächtniskirche), z něhož po bombardování zůstala menší věžička a narušená hlavní věž, které Berlíňané říkali Vykotlaný zub a ještě v r. 2007 jsem ho měl možnost vidět, také neušel zraku stavbařů a dnes je obestavěn budovou a vykukuje z něj už jen kříž na menší věži.

V ekonomii je rozmach stavební činnosti považován za příznak prosperity a asi není pochyb o tom, že Německo je z hospodářského hlediska v EU dominantním členem.

Samozřejmě však ne všem se daří skvěle a ve východní části bývalého NDR (DDR - Deutsche Demokratische Republik) je dost lidí, kteří nostalgicky vzpomínají na doby, kdy každý měl práci, nikdo nežil v bídě a všichni se měli zhruba stejně. A stesk (nostalgie) po sociálních jistotách východního (ost-) bloku obohatil jazyk o nové slovo - ostalgie.

Připomínek je zde opravdu dost, teoretik socialismu a komunismu Karel Marx má v Berlíně Karl Marx Allee, Karl Marx Strasse, Karl Marx Platz a v parku přes ulici naproti Berlínského dómu (Berliner Dom) narazíme na sousoší Marxe a Engelse. Sedícího Marxe mají rády i děti, ty po něm šplhají, proto se mu tak lesknou boty, kolena a předloktí. Ale není to jen záležitost Berlína, či dokonce jen jeho východní části, před 10 lety v celonárodní anketě, hledající největší osobnosti Německa, se Marx umístil na 3. místě.

Ani zakládající členové Komunistické strany Německa Karel Liebknecht a Rosa Luxemburgová nejsou zapomenuti, připomíná je významná třída Karl Liebknecht Strasse a po R. Luxemburgové je pojmenována ulice i náměstí.

V Berlíně je také DDR Museum. Mladší generace se na socialistickou éru, kterou nezažila na vlastní kůži, často dívá s humorem. Proto mohl mít tak velký úspěch film Good bye, Lenin!

U Braniborské brány (Brandenburger Tor) jsou památníčky obětí, které byly zastřeleny při pokusu překonat berlínskou zeď, když se však půjdeme podívat na 1300 m dlouhé torzo 3,5 m vysoké zdi (z původních 165 km délky) na Mühlenstrasse mezi mostem Oberbaumbrücke a nádražím Ostbanhhof, lidé si se zájmem prohlíží malby, které zde v r. 1990 vytvořili umělci z celého světa, a přitom se dobře baví. A přestože řada maleb má nesporné umělecké kvality a myslím, že by se za ně nemuseli stydět ani surrealisté Dalí, Magritte a Ernst, největší úspěch má "francouzský polibek" komunistických tajemníků SSSR a NDR Leonida Brežněva a Ericha Honeckera, vyskytuje se na dvou různých místech zdi a stále se před ním tísní lidé a všichni se chtějí s tímto výjevem vyfotografovat.

Na zdi nechybí ani Michail Gorbačov, sice ještě sedí za volantem ze srpu a kladiva, ale stavba už se hroutí.

Ze zájmu o upomínky na minulou dobu těží muž v uniformě (nejspíš pohraničníka od berlínské zdi), který sem přistavil proslulý lidový automobil trabant a prodává dobové relikvie a CD. Neodolal jsem a koupil si sadu skládající se z pohlednice, víza pro obyvatele západní části Berlína a Marxem vylepšené bankovky.

Zeď jako symbol, který rozděluje lidi i život a smrt, byla ztvárněna v literatuře (Jean Paul Sartre a jeho novela Zeď) i hudbě (album The Wall skupiny Pink Floyd). A právě pád berlínské zdi završil velký koncert, který v Berlíně r. 1990 zorganizoval baskytarista Pink Floyd a duchovní otec alba The Wall Roger Waters, na jeho konci byla zbořena 170 m dlouhá a 25 m vysoká zeď, tvořící kulisu koncertu.
Z tohoto alba se mně nejvíce líbí skladba Comfortably Numb, na níž se vedle Waterse autorsky podílel také kytarista David Gilmour. Pěkně zní i na koncertu více než čtvrt století po nahrání alba, kdy se znovu sešla kompletní sestava skupiny. V následujícím sestřihu z koncertu skladba začíná v čase 16:25.