Eat your art out

Člověk vnímá estetiku plného talíře jen pár vteřin, těch, kdy se pustí do jídla.

Zuzana

Ve skutečnosti docela obyčejně vyhlížející jídlo může být stejně uspokojující, jako nazdobená 'haute cuisine', pokud je to obyčejně vypadající jídlo dobře ochuceno. Nicméně v době kulinářského šílenství, kdy šéfkuchaři, jako je např. Heston Blumenthal, jenž vyrábí nazdobené, všelijak nakroucené a urovnané speciality s uměleckou zručností, není překvapivé, že si některá z nich našla cestu do galerie. Příkladem je výstava Cake Britain, kde byla zahrada plná exotických květin nejrůznějších barev, které měly na svých kořenech hlínu a hmyz, sametové květiny byly pokryté mouchami a brouky, všechno z cukrových polev, moučníků a marcipánu - kompletně jedlá a poživatelná exhibice. Výstava v London's Future Gallery byla - velmi vhodné ;) - sponzorovaná firmou Tate & Lyle Sugar a oslavila narození nové britské umělecké scény, která užívá želé, koláče a bonbóny atp., namísto malířských barev a pláten. Vše vymyslela skupina The Mad Artists Tea Party a kurátorem výstavy byla Lily Vanili (s odpovědností i za cukrovou zahradu). Veškeré produkty umělců a cukrářů byly zhltány během 72 hodin, kdy byla výstava otevřena.

Není to poprvé, kdy umělci slaví jídlo. Umělec Kadia Attia vyrobil model alžírského města z kuskusu, který byl zakoupen v Tate Modern letošního května. Attia je jeden z tvůrců, kteří začínají bourat hranici mezi uměním a stravováním. Sam Bompas a Harry Parr, zvaní the "Jellymongers" jsou proslavení sochami ze želé, zejména trasparentní kopií katedrály svatého Pavla, která zaujala jejího architekta Christophera Wrena. Inspirovalo je osmnácté století s tehdejším nápadem 'performance dining" - údajně s velmi originálními výsledky. Výše zmíněný pár Jellymongers měl taky výstavu zvanou Occult Jam v Barbican Gallery jako část výstavy Surreal House. Džemy a marmelády vyrobil z prazvláštních ingrediencí, např. ze dřeva z Nelsonovy lodi (Nelson's ship thé Victory) a slaninu z vlasů princezny Diany. Na výstavě Cake Britain zmíněné duo umělců naplánovalo obrovskou středovou koblihu s nápady digitálního umělce Jasona Freeny(ho).

Umělkyně Prudence Emma Staite z Gloucestershire, posedlá jídlem, která je tvůrkyní prvního čokoládového pokoje, rovněž vystavovala Cake Britain. Během voleb vyprodukovala precizní portréty vůdců politických stran z pizzového těsta, bazalky a mozzarelly. Na Cake Britain se zúčastnila se společnou kreací s George Morton-Clark, nazvanou 'marcipán a cukrová poleva'. Pár mužských polobotek z lékořice, vyrobených Andy Yoder(em), je v Saatchiho sbírce. A postel Antony Gormley(ho) udělaná z chleba byla vystavena v Tate Liverpool. Umělci používají jídlo, protože je to užitečný a žertovný prostředek k reprezentaci něčeho jiného. Nicméně konkrétně Yoder, Attia a Gormely by byli pravděpodobně otřeseni, kdyby nějaký návštěvník výstavy z jejich děl uždibnul či ukousnul. Existuje určitá dichotomie mezi umělci a konzumenty jídla.

Naopak Staite, například, by nebyla zrovna spokojena, kdyby lidí nejedli její práci, kterou vymýšlí a vytváří tak, aby vyvolávala v milovnících jídla až mučivé pocity. Prý opravdu ráda vidí, jak si lidí z jejího umění ukusují. Říká: "Často strávím měsíce vymýšlením těchto nápadů a pak je to vystaveno a sežvýkáno. Ujídání z Obamovy tváře vyrobené ze sýra (cheddar) je mnohem zajímavější, než jíst normální cheddar." Zkouší bojovat s tím, co sama nazývá 'kultura hotových jídel', vysíláním jistého vzkazu: lidi by měli svoje konzumentství opatrněji zvažovat. Dává do jídla magickou zpátečku. Vidí-li někdo čokoládovou pohovku v životní velikosti, většinou řekne, že je to ohromné a úžasné. Pak někde jí čokoládu a místo toho, aby ji zhltal a zahodil obal, uvažuje přece jen víc o tom, co jí.

Pohrávání si se smyslovými normami a přidávanou dimenzí chutí a vůni může prý poskytovat nekonečné možnosti. Vanili - zároveň s Alexandrem Turveyem odpovědná za poživatelnou zahradu v Cake Britain - si toto velmi dobře uvědomuje. Zahrada je s těmi všemi krásnými květinami pokrytými hmyzem a mouchami, které se dají jist, mírně morbidní. Je to hra s vnímáním, vytvářením věci, které vypadají odpudivě, ale skvěle chutnají: element představení a synaesthesie. Fakt, že pokud ty umělecké výtvory zůstanou nesnězeny, stane se z nich plesnivý humus, ztratí formu, přitáhnou skutečné mouchy a skončí jako páchnoucí masa ničeho, je součást jejich přitažlivosti. Nekompromisnost je vitální, protože jestli se návštěvník výstavy z jídla netěší a nejí ho, bude navždy ztraceno. Jezení uměleckých objektů je velmi uspokojivé, neboť přítomny jsou chuť, dotek, vůně i vizuální požitek. Královna šéfkuchařů z osmnáctého století (tuším Antoine Careme), pronesla tuto slavnou větu: "Existuje pět druhů umění - sochy, malby, poezie, hudba a architektura. Cukrář je jediný umělec, který zvládne naráz čtyři z nich."

Stačí pozorovat hordu žroutů, kteří sežvýkají a spolykají umělecké výtvory a opatříte si všechny ingredience potřebné pro 'food artist'. Možná šéfkuchař Blumenthal příště něco dodá do Tate Modern. ;-)