Bukurešť (1) - vzhlížení k Paříži

Rumunsko bylo zemí, která mě nikdy nelákala, poprvé jsem ji navštívil až v r. 2008. Shodou náhod jsem ji pak měl možnost na dalších cestách poznat trochu více a celkové dojmy mám smíšené. Krásná jsou města na úpatí hor, např. Sinaia s nádherným zámkem Peles, o jehož navrácení usiluje více než 90-letý rumunský král Michal, a turistický přitažlivý je i pár desítek kilometrů od něj se nacházející "Drákulův hrad" Bran, i když na něm není téměř nic k vidění. Přímořské středisko Mamaia je velmi chudým příbuzným bulharského Slunečného pobřeží a převažují tam hotely panelákového typu a metropole Bukurešť také nepůsobí nijak oslnivě.

Přestože Rumunsko bylo součástí socialistického bloku a jeho prezident a tajemník komunistické strany Nicolae Ceauşescu vládl od r. 1967 až do r. 1989 (tj. dlouhých 22 let), kdy se blok rozpadl jak domek z karet, Ceauşescu jen slepě neodezíral ze rtů ruských představitelů, co si má myslet a dělat, a několikrát se projevil "samostatně", např. odmítl účast Rumunska na "bratrské pomoci" Československu v r. 1968, stejně odsoudil invazi SSSR do Afgánistánu a v r. 1984, kdy pod tlakem SSSR byly země východního bloku donuceny odvolat svou účast na letních olympijských hrách v Los Angeles (je třeba ale říci, že to byla odveta za obdobný bojkot olympiády v Moskvě západními zeměmi o 4 roky předtím), Rumunsko tomuto tlaku nepodlehlo (a jistě byl i ekonomický přes dodávky ropy) a rumunští sportovci v Los Angeles soutěžili. V hospodářské oblasti se Ceauşescu zasadil o to, aby země neměla žádné dluhy, v důsledku to však přineslo velké zaostávání a chudobu. Nespokojený lid mu to pak spočítal, po převratu s ním vojenský (!?) soud učinil krátký proces, kde i jeho obhájce ho obviňoval z těžkých zločinů, a hned druhý den byl i s manželkou popraven. Jako jeho památník v metropoli po něm zůstala obrovská budova bývalého sídla strany, které se říká "Ceauşescův palác" (je na 1. snímku), a dnes se tam chodí na turistické prohlídky jako na hrady a zámky. Podle průvodce "palácem" je plochou půdorysu druhou největší administrativní budovou na světě po Pentagonu.

Rumuni mají značnou slabost pro Francii, dokonce tvrdí, že jejich jazyk je podobný francouzštině (upřímně řečeno nevím, jak na to přišli), jejich automobilka Dacia byla prodána Renaultu a ve svém hlavním městě se v mnoha ohledech snaží napodobovat Paříž.

Tak třeba zde mají Vítězný oblouk, o slavných vítězstvích Rumunů mně však není nic známo, kdysi dávno byli v područí Říma, který Rumunsko využíval jako kolonii, kam se posílali trestanci, v obou světových válkách byli na straně Německa, i když v té první přeběhli i na druhou stranu. Bukurešťský Vítězný oblouk má ale hodně daleko k pařížskému, nezdobí jej žádné sochy, Rumuni o něj však pečují, jeden rok byl celý v lešení a další zazářil novotou, byť dost nevýraznou.

Z Ceauşescova stranického hradu je přímá vyhlídka na široký bulvár, před převratem se jmenoval Vítězství socialismu, možná to také oslavuje Vítězný oblouk, a tento bulvár je údajně ještě širší než Champs-Élysées v Paříži, nemá však ty pařížské téměř 2 km délky. Končí rozlehlým rušným náměstím Unirii s fontánami a velkými obchodními domy.

A kdopak si tady vykračuje v nadživotní velikosti? Ta vojenská uniforma, že by to byl on? No ano, je to on - Charles de Gaulle, účastník bojů v obou světových válkách a pozdější francouzský prezident. V Paříži mají po něm pojmenováno náměstí (právě to s Vítězným obloukem) a velké letiště, byl jsem tam dosud 3-krát, pokaždé téměř na týden, a nikde jsem na jeho sochu nenarazil, Rumuni jsou prostě lepší.

Městem protéká řeka Dâmboviţa, která se se Seinou moc srovnávat nedá, je zde však velké jezero, kde to vypadá skoro jak u moře.

P.S. 26. května 2013. V textu jsem tvrdil, že v Paříži sochu de Gaulla nemají, ale moje oblíbená blogerka Andie mě ve svém komentáři [21] vyvedla z omylu, najdete tam od ní i odkaz na obrázek sochy.

Andie, díky za opravu.