Budapešť (5) - lázně Rudas a Margaretin ostrov

V dřívějším článku Budapešť (1) - metropole na horkých pramenech jsem zmiňoval bohatství termálních pramenů v maďarské metropoli, které turistům nabízejí celoroční koupání v teplé vodě, aniž by museli cestovat do exotických krajin. Ze zhruba 30 lázní jsem se dotkl dvou, lázní v hotelu Gellért s hlavním bazénem v hale se sloupovím jak v starořeckém chrámu, a novobarokních Széchenyiho lázní. Ty druhé jsme navštívili i teď, zajímaly nás však i takové, kde jsme předtím nebyli. 

O tureckých lázních jsem slýchával, že v nich návštěvníci musí být nazí, vylezou-li z vody, zabalí se do prostěradel a v nich se pohybují, než vlezou do dalšího bazénu. Na nudistické pláži jsem nikdy nebyl, co jsem slyšel, silně tam převažují muži, pro mě nic zajímavého, ale v městských lázních by mohla být skladba návštěvníků odlišná, při troše štěstí by třeba mohl přijet autobus se studentkami zdravotní školy.  

V Budapešti jsme našli dvoje turecké lázně. Na dveřích poněkud omšelých lázní Király byla vývěska, že od března 2020 jsou kvůli covidu uzavřeny, a i když v červenci 2021 v Budapešti už žádná omezení ani povinnost nosit respirátory neplatila, chyběla informace, kdy se otevřou, vypadalo to, jako kdyby zkrachovaly.       

Lázně Rudas se nacházejí na pobřeží Dunaje, mezi Alžbětiným mostem (Erzsébet híd) a mostem Svobody (Szabadság híd), popsaném v článku o Eiffelovi a Feketeházym. Na to, jak malá budova lázní je, návštěvníky překvapí vysoká cena za vstup, v přepočtu asi 600 Kč za osobu, což bylo o dost víc než v rozsáhlém termálním komplexu na Margaretině ostrově i historických Széchenyiho lázních. Zvláštností také je, že některé dny v týdnu jsou vyhrazeny jen pro muže, jeden den zase jen pro ženy a o víkendu jsou otevřeny všem existujícím pohlavím. Ten jsme si vybrali, o nahotě nebyla řeč, všichni měli plavky. 

Lázně mají dvě diametrálně odlišné části, turecký styl si zachovala starší část s bazénem obklopeným sloupovím a několika menšími bazénky, nově doplněná stropními barevnými světly.

Nová část lázní obsahuje i plavecký bazén, kde je povinností mít koupací čepici. S tím zřejmě málokdo počítal, protože byl téměř prázdný.

Všechny ostatní bazény jsou mnohem menší, za to s teplou vodou na prohřátí kostí a masáží proudem vody z trysek nad hladinou i vířením pod vodou. 

Nejteplejší bazének má 42 °C a jsou zde i sauny.  

Nejzajímavější částí lázní Rudas je ale střecha s větší vířivkou, lehátky a občerstvením. 

Odtud jsou pěkné výhledy na Dunaj, oba mosty a v pozadí za bílým Alžbětiným mostem je patrná budova Parlamentu.

Na dalším snímku je pohled na lázně shora (budova vlevo k nim nepatří), když jsme sestupovali k Dunaji od sochy Svobody na vrchu Gellért. Obruče vířivky jsou nezřetelně vidět zcela vpravo. 

Margaretin ostrov (Margit-sziget/Margaret Island, v češtině také Markétin ostrov) na Dunaji, přístupný z Margaretina mostu (Margit híd) na opačnou stranu, než leží Parlament, má na délku 2,5 km a v nejširším místě 500 m. Je tak mnohem větší než Střelecký ostrov na Vltavě v Praze (s rozměry 480 m a 85 m) a dostat se na něj dá i autobusem, který navíc celým ostrovem projíždí a zastavuje např. u fontány a termálního koupaliště.  

Památník sjednocení na dalším snímku vpravo byl odhalen r. 1973 při stoletém výročí založení Budapešti spojením do té doby samostatných měst Pešť a Budín, ležících na opačných březích Dunaje.

Hudební fontána společně s vodárenskou věží (tu bohužel na fotografii nemám, i s popisem je např. zde) je zapsána na seznam UNESCO. Jak vyjadřuje její název, proměňující se gejzíry vody podkresluje hudba a večer ještě barevná světla (podobně jako u katedrály v Košicích a u nás v Mariánských Lázních).      

Na ostrově nás však nejvíce zajímal bazénový komplex s termální vodou. 

Na své si přijdou všichni, i kondiční plavci a rodiny s malými dětmi.

Na okraji areálu bylo něco pro odvážnější – tři tobogány a skluzavka. 

Fialový se širokou rourou byl určen pro jízdu na nafukovacím člunu, mohl jsem proto vyzkoušet jen zbývající tři atrakce. Začal jsem žlutou skluzavkou, shora se zdála téměř jako kolmá stěna, výhodou ale je, že jsme za vteřinu dole a není, nad čím přemýšlet. Druhou volbou byl modrý tobogán. Ten má sice mírný sklon, ale je dlouhý, sjezd se tak stále zrychluje, změny směru a působení odstředivé síly byly dost nepříjemné.

Zbýval ještě oranžový z nejvyššího podlaží. Zatímco na plošinu s nástupem na modrý tobogán přicházelo poměrně hodně zájemců, o „patro“ výše ke skluzavce mnohem méně, nahoře kromě plavčíka nebyl nikdo. 

Když jsem tam vylezl, strachem jsem ztuhl. Stál jsem tam snad 10 minut a přemítal, že bude lepší sejít po schodech. Za tu dobu se ale přece jen dva odvážlivci objevili, což mě zviklalo, a nakonec jsem sjel také. Už by mě tam nikdo nedostal.  

Později jsem zjistil, že mám odřený pravý loket a teče mně z něj krev. Možná jsem zavadil o bok nakloněné roviny, u níž oranžový tobogán vyúsťuje.