Balady a sóloví kytaristé

Podle "definice" z Wikipedie se baladou myslí "lyrický útvar mnohdy s ponurým, strašidelným dějem a většinou nešťastným, někdy až tragickým koncem." Typickým příkladem jsou básně z Erbenovy sbírky Kytice.
V hudbě se však za baladu podvědomě považuje snad každá pomalá píseň v mollové tónině a se smutným textem, stačí, když nás opustí milá (a ani se nemusíme věšet), a nakonec už ani tklivý text není podmínkou. Z fotografie obalu LP desky The Beatles Ballads a seznamu písní na druhé straně je vidět, jak volné vymezení balada může mít.

Zajímavé je ale také to, že mnohé baladické písně jsou proloženy skvostnými kytarovými sóly a ta, kterými v následujícím výběru Jimmy Page, David Gilmour, Randy Rhoads, Mark Knopfler a Steve Morse ozdobili skladby č. 5, 7, 9, 10 a 13, považuji v rockové hudbě za vrchol.
Ze slavných kytaristů zde chybí Jimi Hendrix a Eric Clapton, ne že by v repertoáru neměli žádnou baladu, ale nepatří mezi mé oblíbené. A také přeskočím Beatles, protože jejich skladby jsou většinou notoricky známé, navíc když si některou z uložených odkazů občas chci pustit, zpravidla se objeví zpráva, že "firma … video ve vaší zemi zablokovala z důvodu porušení autorských práv."

1. Rolling Stones - Lady Jane
Lady Jane u nás známe v podání Václava Neckáře. V originální skladbě však nezastupitelné místo má Brian Jones, multiinstrumentalista, který vedle kytary si osvojil i mnoho hudebních nástrojů národů z celého světa, např. indický sitár, japonské koto a mexickou marimbu. Zde hraje na apalačský cimbál (Appalachian dulcimer).
Bohužel propadnutí drogám ho přivedlo k tragickému konci, utopil se ve vlastním bazénu.
O tom, kdo měla být ona lady Jane, je řada dohadů. Vedle skutečných osob, které se líbily některému z hudebníků, podle autora skladby, zpěváka Micka Jaggera, mu byl inspirací skandální román Milenec lady Chatterleyové (Lady Chatterley's Lover) Davida Herberta Lawrence, který byl ve Velké Británii více než 30 let zakázán jako pornografické dílo. Lady Jane je v něm označení pro intimní místo ženy. A pak i slova "My sweet Lady Jane, when I see you again, your servant am I, and will humbly remain" nabývají trochu jiný význam.

2. Rolling Stones - Paint It Black
V Paint It Black je opět výraznou postavou Brian Jones, zde pro změnu hraje na sitár.
Píseň posloužila k mnoha dalším klipům a známé je její použití ve videu se záběry války ve Vietnamu. Temnou atmosféru válečné vřavy dokreslují závěrečná slova písně "I wanna see the sun blotted out from the sky. I wanna see it painted, painted, painted, painted black, yeah."

3. Black Sabbath - She's Gone
Kdybychom po setmění potkali v podchodu Ozzyho Osbourna s jeho dnešní vizáží, asi by se v nás krve nedořezal, ale tento drsný rocker umí také zazpívat lyrickou píseň.
She's Gone byla původně B stranou singlu, tedy jen jakýsi přívažek, aby tam něco bylo, ale u nás zaujala Marii Rottrovou, která ji pak s textem Jaromíra Nohavici nazpívala pod názvem Lásko, voníš deštěm. V jejím repertoáru (na rozdíl od originálu) se stala hitem. Nohavicův text je také mnohem bohatší než smutnění nad odchodem lásky ("My summer love has turned to rain, all the pain. The silent emptiness of one sided love, my life means nothing now you're gone, ooh my baby.").

4. Uriah Heep - July Morning
Skupina Uriah Heep byla na vrcholu v 70. letech, kombinovala hard rock s vícehlasým zpěvem. Jejími nejvýraznějšími tvářemi byli zpěvák David Byron a klávesista a zpěvák Ken Hensley, který složil většinu hitů. Byron však bohužel propadl alkoholu natolik, že jeho živá vystoupení měla velmi kolísavou úroveň a ostatní členové si raději našli nového zpěváka. Byron na svůj styl života doplatil a r. 1985 ve věku pouhých 38 let zemřel. Z alba Look at Yourself, které jsem si kdysi koupil na burze, mám vedle titulní písně velmi rád více než 10-minutovou skladbu July Morning.
Skupinu jsem před několika roky viděl na koncertu v Brně, ze zakládajících členů však v ní působí už jen kytarista Mick Box a Ken Hensley vystupuje sólově.

5. Led Zeppelin - Since I've Been Loving You
Kytarová sóla jsou kořením rockových písní a některé jsou slavné především kvůli nim, příkladem je závěrečné sólo Davida Gilmoura v Comfortably Numb nebo sóla Randyho Rhoadse v písni Mr. Crowley. Skladbu Since I've Been Loving You z alba Led Zeppelin III Jimmy Page kytarovými sóly proložil celou, ale to, které začíná v 3:39, patří v rockové hudbě do naprosté špičky. Za pozornost stojí také expresivní zpěv Roberta Planta.
V živém vystoupení je skladba mnohem delší, ale připadá mně, že zde je všeho až moc, studiová nahrávka se mně líbí víc.

6. Deep Purple - Soldier of Fortune
Píseň Soldier of Fortune vyšla na albu Stormbringer v r. 1974 a spadá do krátkého období 1973-76, kdy s Deep Purple zpíval David Coverdale, který ji také společně s kytaristou Ritchiem Blackmorem složil. I když nevyšla na singlu, všimla si ji řada dalších interpretů, kteří pak nahráli coververze. U nás ji s textem Zdeňka Svěráka pod názvem Šípková Růženka nazpíval Jiří Schelinger.
Původní text však s pohádkou nemá nic společného ("Now I feel I'm growing older and the songs that I have sung, echo in the distance like the sound of a windmill goin' 'round. I guess I'll always be a soldier of fortune.").

7. Pink Floyd - Comfortably Numb
Album The Wall skupiny Pink Floyd je charakteristické dominantním autorským podílem baskytaristy Rogera Waterse, z ostatních členů skupiny jen kytarista David Gilmour přispěl spoluautorstvím u dvou písní. Waters se pak o svých spoluhráčích vyjadřoval velmi neuctivě jako o neschopných a prohlubující se rozpory nakonec vyústily v jeho odchod.
Z alba je však paradoxně nejúspěšnější skladbou Comfortably Numb, u níž Waters napsal text na Gilmourovu melodii. Její ozdobou je skvostné závěrečné kytarové sólo (začíná v 5:05), které vedle sóla Jimmyho Page v Since I've Been Loving You mám v rockové hudbě nejradši.
Na koncertních vystoupeních David Gilmour skladbu volí do finále a sólo ještě notně prodlužuje, velkým zážitkem je záznam z charitativního koncertu Live Aid v r. 2005, kde se Pink Floyd mnoho let po rozpadu znovu sešli v kompletní sestavě. Už se to bohužel opakovat nebude, protože klávesista Richard Wright o 3 roky později zemřel. Gilmourovo slavné sólo zde začíná v 4:33.

8. Pink Floyd - Hey You
Píseň Hey You z alba The Wall je ve stínu Comfortably Numb a Another Brick in the Wall, k čemuž hodně přispělo i to, že nebyla zařazena do stejnojmenného filmu. Dodatečně jsem si ji ale velmi oblíbil a ze všech, které na tomto albu jsou, ji dnes poslouchám nejčastěji.
Působivá hudba a zpěv Rogera Waterse vrcholí poselstvím, které volně řečeno znamená ve vztazích nemít žádné zdi, protože společně vytrváme a rozděleni padneme.
"Don't tell me there's no hope at all, together we stand, divided we fall."

9. Ozzy Osbourne - Mr. Crowley
Začátkem 80. let už Ozzy Osbourne s mateřskou skupinou Black Sabbath nevystupoval, protože ho z ní vyhodili, zpěvák se tím ale nijak netrápil, dal se na sólovou dráhu a obklopil se snad ještě lepšími hudebníky. Skladba Mr. Crowley je věnována svérázné postavě Aleisteru Crowleymu, který se do historie zapsal jako okultista, spisovatel, filozof, jogín, špion, šachista, astrolog, malíř, hedonista, drogový experimentátor, pansexuál, sociální kritik a horolezec.
V doprovodné skupině dominoval kytarista Randy Rhoads, který však r. 1982 ve 26 letech tragicky zahynul při havárii sportovního letadla. Ve videu je poprvé vidět až po téměř 2 minutách, ale pak už skoro pořád, protože sóla, která zde hraje, patří do zlatého fondu kytarového umění.
Rhoadse pak nahradil neméně kvalitní kytarista Zakk Wylde a takto hraje v Mr. Crowleym on.

10. Dire Straits - Tunnel of Love
Mark Knopfler ze skupiny Dire Straits se od legendárních kytaristů, jako jsou Jimi Hendrix, Eric Clapton, Jimmy Page nebo David Gilmour, odlišuje tím, že hrává bez trsátka a jeho ornamentální styl se spoustou kudrlinek je v rocku velmi nezvyklý.
Vždy si při tom vzpomenu na výrok císaře k Mozartově hudbě: "Příliš mnoho not."
Živá nahrávka skladby Tunnel of Love z Wembley Areny v Londýně v r. 1985 má více než 16 minut, začíná dlouhou předehrou a vrcholí šestiminutovým kytarovým sólem.

11. Lionel Richie - Hello
Kdysi jsem s jednou slečnou byl v Divadle bratří Mrštíků na hře Rok na vsi, jejíž autory má divadlo v názvu. Představení nás vůbec nebavilo, já myslel víc na slečnu a ji evidentně vyhrocené citové paraboly a hyperboly z venkovského života také moc nebraly. O přestávce jsme se rychle domluvili, že už stačilo a půjdeme jinam. A skončili jsme nedaleko odtud ve vinárně Muzejka (ani nevím, jestli ještě existuje). Tam hrála barová skupina a s postupujícím večerem k náladě dávkovala jednu diskotékovou perlu za druhou a nejpůsobivější byl "ploužák" Hello Lionela Richieho.

12. Scorpions - Send Me an Angel
Od německých Scorpions je asi nejpopulárnější Still Loving You a White Dove, coververze skladby Gyöngyhajú lány maďarské skupiny Omega, u nás známé v podání Aleše Brichty jako Dívka s perlami ve vlasech.
Nejradši mám ale Send Me an Angel. Kromě pro Scorpions charakteristického vybrnkávání kytary a pěkné melodie se mně také velmi líbí klip od přírodního divu Monument Valley v americkém státě Utah. Zpěv Klause Meineho (pohyb úst) a hra všech členů skupiny tak souzní se zvukovou nahrávkou, až bych věřil tomu, že byla přímo zde nahrána.

13. Deep Purple - Sometimes I Feel Like Screaming
Existuje mnoho skladeb věnovaných sexu, často však sklouzávají k explicitnímu popisu sexuálních aktů, milostnému vzdychání nebo vulgaritám, nejhezčí jsou ty, které se vyjadřují poeticky v náznacích, slovy nesdělitelných krásných chvil s milovanou osobou.
Takovou skladbou je i Sometimes I Feel Like Screaming z alba Purpendicular od Deep Purple.
"Yet again I'm missing you, king size bed in a hotel someplace, I hear your name, I see your face."
Album bylo vydáno v r. 1996 a poprvé se na něm představil kytarista Steve Morse, který plnohodnotně nahradil Ritchieho Blackmora.
Deep Purple letos 2. července vystoupí v Brně, pro mě je to hudební událost roku. Z hudebníků ve videu už bohužel neuvidím jednoho z nejlepších klávesistů rockové historie Jona Lorda, který v r. 2012 podlehl těžké nemoci. Ale další členové klasické sestavy - zpěvák Ian Gillan, baskytarista Roger Glover, bubeník Ian Paice - chybět nebudou. A se Stevem Morsem je doplňuje ještě klávesista Don Airey, který do skupiny také výborně zapadl.

14. R.E.M. - Everybody Hurts
Na R.E.M. vždy obdivuji, že jejich živá vystoupení jsou ještě lepší než studiové nahrávky, většinou to bývá naopak. Skupina bohužel v r. 2011 po 31 letech hraní (snad z důvodu vyhoření) ukončila činnost a naděje vidět pohybové kreace zpěváka Michaela Stipa a jak na mandolínu v Losing My Religion hraje Peter Buck se rozplynula.
Večerní atmosféra na hudebním festivalu Glastonbury je působivá a i když každý občas smutní, Michael Stipe nás povzbuzuje tomu nepodléhat ("When you think you've had too much of this life, well hang on. Don't throw your hand, if you feel like you're alone, no, no, no, you are not alone.").

15. The Rasmus - No Fear
Finská skupina The Rasmus (zpočátku jen Rasmus) je předním reprezentantem skandinávského rocku, který pronikl do hudební sféry, ovládané téměř výhradně americkými a britskými soubory.
Skladba No Fear z alba Hide from the Sun z r. 2005 je současně i baladou v původním smyslu tragického příběhu.
"Girl, you lived your life like a sleeping swan, your time has come to go deeper.
Girl, your final journey's just begun, your destiny chose the reaper."
A působivý je i klip.
"Destination darkness."