William Shakespeare - Richard III. (Shakespearovské slavnosti na Špilberku)

Když se Richardu Plantagenetovi, vévodovi z Yorku, r. 1452 narodil osmý syn, který po něm dostal jméno Richard, asi nikdo nepředpokládal, že by se novorozenec někdy mohl stát anglickým králem. Nepodařilo se to ani jeho otci, protože r. 1460 v bitvě u Wakefieldu, v jedné z mnoha bitev války růží (Wars of the Roses) s tehdy vládnoucími Lancastery padl, druhý nejstarší syn Edmund zde byl zajat a poté popraven. Úspěšnější byl nejstarší syn Richarda Plantageneta Eduard (Edward of York), který o rok později u Towtonu Lancastery porazil, krále Jindřicha VI. (Henry VI of England) nechal uvěznit v Londýně na hradu Tower (Tower of London) a sám se nechal korunovat jako Eduard IV. (Edward IV).
(Věznění a popravy byly jedny z funkcí, k nimž byl hrad Tower využíván, jako královské sídlo sloužil hrad Windsor 30 km od Londýna.)

I když další čtyři z bratrů mladého Richarda se nedožili dospělosti, možnost stát se králem se pro něj nijak nepřiblížila, protože Eduard IV. byl velmi schopný, vládl až do své smrti dlouhých 22 let (v letech 1461-1483) s výjimkou půl roku na přelomu 1470/71, kdy po oslabení své pozice musel opustit Anglii a na trůn se vrátil Jindřich VI., kterého však v dalších bitvách Eduard IV. porazil, Jindřicha VI. znovu uvěznil na Toweru a pro jistotu ho o měsíc později nechal zavraždit.

Další bratr, Jiří Plantagenet, vévoda z Clarence (George Plantagenet, 1st Duke of Clarence), byl obviněn ze spiknutí proti Eduardovi IV. a r. 1478 popraven. Podle jedné zvěsti byl utopen v sudu vína.
Z návštěvy Toweru si pamatuji sud v jedné z budov, byla v něm tekutina s rudým zabarvením jako od krve, v dřevěném poklopu byla proražena díra a v okamžiku, kdy to návštěvník vůbec nečekal, se z ní vynořila hlava. Jestli se přišel představit sám vévoda, nevím. Popravčí sekera a špalek také vypadají děsivě.

Richard se tak posunul v bratrské linii hned za Eduarda IV., jenže ten měl dva malé syny (Eduarda a Richarda) a potomci mají přednost před sourozenci. V době smrti Eduarda IV. měl starší ze synů Eduard teprve 12 let a jako král Eduard V. vydržel jen 2 měsíce. Jeho strýc Richard obě děti nechal převézt do Londýna na Tower, "aby zaručil jejich bezpečnost", poté je však už nikdo neviděl a jejich další osud je nejasný, všeobecně se však předpokládá, že byli zavražděni. Richard navíc přišel s prohlášením, že synové Eduarda IV. jsou nelegitimními potomky, narodili se totiž ženatému Eduardovi IV. v dalším, nelegitimně uzavřeném manželství, aniž by předchozí manželství rozvodem nebo ovdověním zaniklo.

Na Richarda tak konečně přišla řada a jako Richard III. byl r. 1483 korunován králem. Jeho vláda však byla nestabilní a také měla krátké trvání, o dva roky později byl v bitvě u Bosworthu poražen vojsky Jindřicha Tudora (Henry Tudor), a to hlavně zradou významné části vojska, která přešla na stranu nepřítele. Richard III. přes statečný boj, kdy se snažil prodrat k Jindřichu Tudorovi, byl v bitvě zabit. Vláda pak přešla do rukou Tudorovců, Jindřich Tudor jako Jindřich VII. (Henry VII of England) vládl až do své smrti v r. 1509. Za svého života ještě nechal popravit posledního mužského potomka Plantagenetů, syna vévody z Clarence.

Předchozí výklad historie rodů, které v 2. polovině 15. století v Anglii bojovaly o královskou korunu, je značně zjednodušený, chybí zde např. zmínky o ženách z královských rodů, kdo s kým a s jakého rodu se oženil, bitvy jsou uvedeny jen některé, i tak je ale zřejmé, že je hodně spletitá.

Williama Shakespeara (1564-1616) také zaujala a v ní především postava Richarda III. Ve stejnojmenné hře se Shakespeare nedrží historických faktů a Richarda III. zde podává jako padoucha, tělesně zmrzačeného a lidsky zbabělého.

Ve hře Jiří, vévoda z Clarence, byl obviněn z chystaného spiknutí na základě věštby, podle níž měl Eduarda IV zavraždit člověk z královského rodu s iniciálou jména J. (resp. G. - George). Richard mu slibuje, že ho z vězení osvobodí, ale ve skutečnosti najme vrahy, aby ho zabili. Po smrti Eduarda IV. zabije i jeho syny. Ožení se s lady Annou (Anne Neville), vdovou po Eduardovi z Westminsteru (Edward of Westminster, Prince of Wales), synu Jindřicha VI., který byl r. 1471 zabit několik dní před svým otcem, ale i tu Richard III. zabije (podle některých pramenů byla prý otrávena, všeobecně se však soudí, že zemřela na tuberkulózu r. 1485 na konci vlády Richarda III.) a stejně tak naloží s mnoha věrnými druhy královského dvora. Podle Shakespearovy nedoložené fabulace se Richard III. zvedající se povstání snažil utišit plánem oženit se s Alžbětou z Yorku (Elizabeth of York), dcerou z nelegitimního manželství Eduarda IV. a Alžběty (Elizabeth Woodville). Ta se však ve skutečnosti stane manželkou jeho přemožitele Jindřicha Tudora.
Přestože Richard III. v bitvě i podle svědectví jeho nepřátel si počínal statečně a bojoval až do posledního dechu, Shakespeare ho vylíčil jako zbabělce, který se snaží z boje utéct a slibuje zachránci i korunu, když mu dá koně. Volání "Koně! Království za koně!" je vymyšlené.

Hru Richard III. jsme měli možnost vidět v rámci Shakespearovských slavností na brněnském hradě Špilberk. V hlavní roli hrál Jiří Langmajer, nejvýraznější ženské herecké party režisér Martin Huba svěřil Kláře Issové (lady Anna, manželka Richarda III.) a Simoně Postlerové (královna Alžběta, manželka Eduarda IV.).

V roli Richarda III. v 70. a 80. letech exceloval Miloš Kopecký (1922-1996). V televizním dokumentu z cyklu Příběhy slavných, věnovanému jeho životu a složité osobnosti, se vzpomíná, že "3 hodiny neslezl z jeviště".
Představení na Špilberku mělo však jen něco málo přes 2 a půl hodiny i s větší přestávkou uprostřed. Zřejmě v aktuální režijní úpravě bylo poněkud zkráceno, což ovšem komplikuje pochopení děje a motivace jednání jednotlivých postav.
Z uvedených dat plyne, že Kopecký hrál Richarda III. ve zralém věku hodně po padesátce, navíc jako poněkud obstarožní seladon vypadal už ve 40. Richard III. byl však zabit v bitvě v pouhých 33 letech.

V tomto směru je Jiří Langmajer (1966) svou vizáží věčného mladíka mnohem lepší volbou. Skutečný Richard III. trpěl skoliózou, posunem obratlů páteře, které se projevuje špatným držením těla, herec však vedle toho kulhal a známky zchátralosti, které do projevu vkládal, nešly moc dohromady s jeho vypracovanými bicepsy, svědčícími spíš o tom, že dost času tráví ve fitness centru.
Langmajer roli chvílemi přehrával i do komična, což mohlo některé diváky příběhu hemžícího se mrtvolami popudit, na mě to však působilo sympaticky jako příjemné zpestření. Např. když dvě opozdilé ženy se nejméně 10 minut po zahájení druhé půle prodíraly na své místo, Langmajer přestal hrát a s lehkým úsměvem čekal, až se usadí.
Když za ním přišla "delegace" přesvědčovat ho, aby se stal králem, herec s pohledem do zaplněného nádvoří Špilberku zvolal: "Měšťané, proč jste se zde sešli v tak hojném počtu?"
K tomuto návrhu se stavěl zpočátku velmi upejpavě, že si takovou důvěru nezaslouží, když měšťané pochopili, že nepořídí a odcházeli pryč, Langmajer s výraznou gestikulací vyskočil na svého dvořana: "Nenech je odejít!," což by se dalo dobře uplatnit v komedii Charleyova teta.

Z 15. řady mě ještě zaujal herecký projev půvabné Kláry Issové s výrazně rudě nalíčenými rty, Simona Postlerová byla nepřehlédnutelná šílenou parukou s modrými vlasy (asi měly symbolizovat modrou krev :-)).

Fotografovat během představení bylo zakázáno, aby se pan Shakespeare nezlobil, řada snímků je ale k vidění na stránkách Shakespearovských slavností.

Vyfotil jsem jen prázdnou scénu před zahájením hry. Byla velmi jednoduchá. U stěny hradu stálo lešení s několika schodišti na 3 plošiny a před ním byl plot. Pokud někdo odjel anebo byl odvezen na Tower, vyběhl na některou z plošin a tam setrval. Např. synové Eduarda IV., které Richard III. na Toweru uschoval tak dobře, že už je nikdo nespatřil, tam seděli až do konce představení. Někteří herci to kombinovali se šplháním po plotu.