Ladislav Smoček - Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho na nádvoří Staré radnice v Brně

V létě mají divadla prázdniny stejně jako školy, aby však umění chtiví diváci nestrádali, chytré hlavy vymyslely Shakespearovské slavnosti. Letos jsme je ale vynechali, převažovaly komedie a jejich humor je spíš k pláči, např. v Zkrocení zlé ženy, které jsme viděli loni, je strašně "vtipné" to, že jedna z žen neposlouchá na slovo manžela a projevuje vlastní rozum (v dnešním vyjádření je emancipovaná), tragédie zastupovalo trápení pubertálních milenců (z toho jsme už dávno vyrostli) a příběh žárlivého černocha (ke škrcení jsme ještě nedorostli), Richarda III. jsme navštívili předloni, další známé hry Hamlet, Král Lear, Macbeth na programu chyběly, a proto jsme byli moc rádi, že Bolek Polívka přišel s konkurenční nabídkou her spřátelených divadelních souborů z Prahy a Bratislavy, které místo prken Divadla Bolka Polívky situoval na nádvoří Staré radnice v Brně. Štěstím bylo, že do našich volných dnů se strefil s hrou Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, v níž už čtvrtstoletí baví v Činoherním klubu v Praze, a že jsme získali lístky.

Hru napsal Ladislav Smoček v r. 1965 a v prvním nastudování jako režisér hlavní roli svěřil tehdy mladému a z filmů populárnímu Vladimíru Pucholtovi. Moc si ho nedovedu představit, protože doktor Zvonek Burke má být postarší podivín, vědec-amatér (podle vlastních slov něco jako Goethe), lidumil a panic, který více než 20 let bydlí v jednom pokoji v podnájmu a je zvyklý na svůj zaběhnutý jednotvárný styl života. Na stěnách má pověšeny podobizny Alexandera Dumase staršího a Ladislava Čelakovského a v jeho rozmáchlých gestech a patetickém vyjadřování je také patrný vliv romantismu a knižního jazyka obrozenců.

Když jeho host, mladší kolega Tichý (podobný exot, hraje ho Pavel Liška), nadaný filatelista, se má k odchodu, Burke pronese: "Všichni jednou půjdeme na cestu dalekou, předalekou, ať už nemocí nebo zločinu."
Své bydlení popisuje takto: "Klidný, tichý, neposkvrněný časem, stojí tu nehnutě tento dům na povrchu Země."

Burke ve svém lidumilství pojme nápad učinit šťastnou nevzhlednou dceru Svatavu (v podání Šárky Vaculíkové) jeho bytné a kolegu Tichého ji dohodit jako ženicha, protože Svatava "nepije, nekouří, nekrade a ačkoliv jí bylo víc než 40, dosud není vdaná. Zdalipak to není zajímavý přírodní úkaz?"
Tichý se tomu také diví.
Burke: Já konstatuji, že jsme se probrali k jádru věci.
Tichý: Cožpak se nenajde nikdo, kdo je osamocený?
Burke: Trčí uschlý strom a pastýř v dáli troubí na šalmaj.
Tichý: … Dělejme něco. … Jsme slepí, nevidíme bolest kolem nás, jenom se domníváme, že vidíme.
Burke: Je třeba vidět, vidět semknuté zástupy, jak pochodují pod tlakem mravní síly k oltáři obětnímu.
…
Je nasnadě vzkřiknout, že tady ta dívka bude s vámi šťastná.
Tichý: Ale, mistře.
Burke: Kolego, vykupiteli!

Bytná (vousatý Radim Fiala, analogie Jiří Pechy v Babičce Boženy Němcové) vede řeč s Burkem, kde se mu snaží naznačit, že jeho podnájem brzy skončí, ten však nechápe, lékaři mu přece říkali, že je zcela zdráv a bude tu ještě mnoho let. Uklidňuje ho, že nejde o něj, ale dceru. Svatava si udělala známost. Nápadníkem je 50-letý vdovec z Chodska. Ale manželé potřebují byt, "alespoň jeden svůj pokoj, kde by se mohli vydovádět, … a já jsem si hned říkala, že pan Burke, ten dobrák, co má Svatavu tak rád a přeje jí a vodí sem na ni se dívat kamarády, ten to jistě pochopí, ten ví, co je oběť. Děkujeme mockrát. Kamarádi jsou už, zaplať pánbůh, zbyteční, už neplaťte činži, zeťák říkal, že vám všechny ty vaše krámy zadarmo odveze, kam budete chtít."

Burke: Ještě okny dopadaly paprsky slunce do komnaty, když jedovatý sen přicválal do hradu na černém koni.
…
Chladně jste vytáhli dýku a rezavou ji vrazili starci sem, do tohoto chřadnoucího srdce. Dějiny, víte, komu jste ji tam vrazily? Víte komu? Jestli víte, tak řešte! Zajeďte hlouběji, vrahové svatého Václava.

V okamžiku, kdy se Burkemu hroutí jeho jistoty, lidumilství ho hned opustilo a snaží se zchladit nadšení Svatavy a od sňatku ji odradit.

Svatava: Já mu věřím.
Burke: Kde si nejsme jisti, nastupuje víra. Člověk by pro víru udával, vraždil.
Svatava: Po hlavě bych pro něj do kanálu skočila.
Burke: Jenže muži jsou nestálí, chtějí stále novou krásu, touží stále po nových vílách, neboť žlázy jsou všemocné a podivné, nepostižitelné je uspořádání lidského nitra, holčičko, a slepá láska dívky na to vždycky doplatí, neboť co je to člověk? Je to nebohý domýšlivý tvor, podléhající legendám a mýtům a dá se tak snadno poštvat a napálit. Nevěřte nikomu, maličká, nikomu na světě, nikomu.

Svatava: Proč jsem tak ošklivá, co jsem komu udělala?
…
Burke: Tajné úmysly člověka jsou temné, jednoho teplého večera bude se plížit ten zločinec darebný, číhavě s nožem, nebo s kyselinou, vrah ukrývá Svatavu bez jediné stopy v zinkové kádi. Jako sen, jako dech, stanete se novinovým výstřižkem. Svět zrůdných činů plný, divadlo, televize, kino. Vyhnout se propastím, nekoupat se s ním na osamocených místech, jaké je to ovšem potom manželství? Kopněte ho, vykašlete se na takovou svini. Je lepší, abyste zůstala svobodná.

Svatava se zhroutila a je bez hnutí.
Burke: Asi omdlela, anebo se ze žalu opila. V jejích rukou najde lahvičku čikuli. Čistič skvrn (Svatava si chtěla vyčistit matčin svatební závoj, zakrvácený z rvačky na svatbě, při níž byl zabit otec Svatavy), obsahuje jedovaté páry, Pane Bože, jed, jed je smrt, to jsem nechtěl, na to je šibenice, za to se, hergot, visí, cos mi to udělala, ty děvko, slyšíš? Bože, jak je to možné, nikdy jsem nikoho neuhodil, nikdy jsem se nepral, kdo mi uvěří, že jsem ji záměrně neotrávil prudce jedovatou žíravinou? Kam s tebou, prokletá nevěsto? Do kufru? Do skříně.

Přesun do skříně je Bolkovou etudou, vypomůže si deštníkem a stařeckou holí. Zrovna v tu chvíli ale klepe na dveře bytná s plechem buchet.

Bytná: Kde je Svatava? Kam se to holka, pro Krista Pána, poděla, přece nevyskočila, proboha, vždyť je tak šťastná. Není ve skříni?
Burke: Co by dělala ve skříni?

… Vyhání bytnou, ta si s hrůzou ve dveřích všimne zabodnutý nůž, který tam Burke předtím ve vzteku zabodl. Buďte ráda, že je ve dveřích a ne ve vás, babo.

Někdo zvoní. No, co čumíš, nekoukej a maž otevřít.

Přichází kolega Tichý s kyticí růží. Rozmyslel si to a chce si Svatavu vzít. Burkeho to rozčílí, že přišel provokovat, drží ho pod krkem a lomcuje s ním. Tichý padne na zem a nehýbá se.
Burke je zaskočen: "Ve škole jsem seděl jenom v první lavici, nikdy jsem neměl dvojku z mravů, nikdy jsem nebyl na vojně, neměl jsem ještě ani jednu ženskou, vždycky jsem poslouchal své hodné, poctivé, snaživé rodiče, na Vánoce strojil jesličky, sbíral brouky, motýly, zkoumal vesmír. Já tomu nerozumím. Pět duhových kuliček jsem měl."

Ale je třeba se dát do práce a odklidit další mrtvolu. Burke ji s pomocí smetáku dostrká do skříně.

Znovu se objeví bytná s dalším plechem buchet. Burkeho popadne vztek, buchet má plné šuplíky, kamna, skříň, otevře ji, bytná spatří zkroucená těla. "Co je to tam?," vyděsí se a nakonec omdlí ve stoje.
I zde se hodí smeták.

Všemu není konec a vstupu do bytu se nekonečným zvoněním domáhá další návštěvník - ženich Václav (Petr Halberstadt). Kromě Burkeho sice nikoho nezastihl, ale k odchodu se nemá, přišel totiž na večeři a přinesl s sebou paličku na maso. Burke ho chce vyhodit, že u něj večeři nedostane. To však na zemitého chasníka nezabere: "Nemáte nic proti tomu, když tu na ně počkám, že ne? Aspoň si drobet popovídáme."
Burke: Ale já nemám čas, pane, já mám vědeckou práci.
Václav: S časem je to holt špatný, viďte. Utíká to všechno, utíká. Nevadí vám, že si tady drobet sednu, že ne?
…
Už jsem tady jako doma. Když přijde čas, rodina holt musí bejt pohromadě. Burke se podívá na skříň.
…
Copak, že je tu takový ticho? Jako po vymření.
…
Poslyšte, viděl jsem, jak sem jde ten chlap s kyticí. Není v tom nějaký veselý šelmovství? Nejsou někde schovaný? Aby ty baby sakramentský Vaška vypekly, co? Nevadí vám, že používám humor, že ne?

Promluvy Václava nemají konce a když se snaží dostat do skříně, Burke ho klepne paličkou. Z lidumila-amatéra se tak stal sériový vrah.

Burke: Je to všechno hrozné, ale není to nudné.

Hlučné bušení, Burke se domnívá, že si pro něj jde policie, ale otevře se skříň a z ní vypadne Tichý, přeběhne pokoj a chce utéct, ale Burke má zavřeno a klíč předtím spolkl.
Václav těžce vstává ze země.

Burke: Havrani krákají nad bitevním polem, vůkol se povalují mrtví v krvi.

Bytná s dcerou také vylezou ze skříně. Ve všeobecném zmatku Svatava chce jít pryč, Tichému se chce na záchod a nemůže vydržet (povzbuzuje se, že Tycho de Brahe vydržel), ale pokoj je zavřený, Václav se slovy Já nejsem primitiv se rozbíhá a chce vyrazit dveře. Ty nakonec vypadnou. Tichý se pomočí a s hanbou mizí, Burke za ním volá: "Tichý, potřebuji chirurga, portréty jsou mé a kufry."

Zůstává bytná se Svatavou a Václavem. Podstrojuje Václavovi jídlo a kmitá kolem něj, aby také neodešel. "Kdyby to viděl nebožtík táta, jakou ten by měl radost, děti zlatý."

Na závěr absurdní grotesky zazní lásko, bože, lásko, kde ťa ľudia berú (úryvek z písně Amnestia na neveru od skupiny Elán).

Povedená hra (byla už přeložena do 13 jazyků), pěkné herecké výkony, Bolkův přímo skvělý, potlesk dlouhotrvající, příchodů a návratů na jeviště nepočítaně. Krásný večer (4. srpna 2016).