20. ledna 2021

Cabo da Roca - nejzápadnější místo Evropy

Západ (a USA zvlášť) pro nás vždy symbolizoval svět neomezených možností a demokracie (s vývozem jejich „přebytků“, např. do arabských zemí, však dosahuje matných výsledků), ale vzdálený byl asi jako Mars. Jenže dnes již připomíná spíš parafrázi Cimrmanova Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem. Jen místo „Jdu na sever. A už jdu na jih!“ se vydává na Východ 50. let podle Orwellova románu 1984 (cenzura, udavačství, zastrašování, propouštění z či nepřijetí do práce za sympatie k „nevhodnému“ názoru či vztah k „nehodnému“ člověku, vylučování ze školy, profesní likvidace, …).

Ale raději se podívejme do přírody. Místo, které v Evropě leží nejzápadněji (přesněji na její pevnině, Island je západněji), najdeme v Portugalsku. Je jím mys Cabo da Roca, asi 40 km od Lisabonu. Dostat se sem dá autobusem z obcí Sintra (s pozoruhodným maurským hradem, o něm ale jindy) anebo z Cascais, obyvateli Lisabonu oblíbeného pro písečné pláže.  

Na mysu stojí památník, maják a několik přilehlých budov s informačním střediskem.




Na desce památníku jsou vytesány souřadnice mysu, 38°47' severní šířky a 9°30' západní délky, a v horní části citát portugalského básníka Luíse de Camoes (1524-1580), opěvující jej jako místo „kde končí země a začíná moře“ (v portugalštině „Onde a terra acaba e o mar começa“).    



Památník je hlavním magnetem, nemít odtud fotografii je nemyslitelné. 



Při pohledu z boční strany je zřejmé, že stojíme na vysokém útesu, hladina oceánu je o 140 m níže. 




Ještěže je tam zábradlí. Bezděky se mně v mlhavých obrysech vybavil srdceryvný romantický příběh, který jsem četl snad ještě v pubertálním věku. Dva věkově odlišní muži milují stejnou ženu a v dramatické scéně všichni stojí na útesu nad mořem. Starší muž se z neopětované lásky vrhne do hlubin, ale špatně si to vyložil, mladá žena ve skutečnosti miluje jej a s tragickým koncem své lásky se nedokáže vyrovnat a skočí za ním. Opuštěný mladý muž, pro něhož život ztratil smysl, pak udělá totéž. Tolik zbytečně zmařených životů! Kdyby si více naslouchali, dva mohli žít a vlastně ani přebývající mladý muž nemusel nikam skákat, vždyť také mohl zahořet nehynoucím citem k nějaké další slečně. 

Z jižního pohledu jsou ve skalách patrné otvory, které možná po staletích erozí a nárazy příbojových vln vytvoří jeskyně.





Severní strana mysu je charakteristická ostrým skalním hřebenem.




Některá místa pod útesem by se se snad dala považovat za pláž, nikdo se však jimi nenechal zlákat. 



Krkolomný sestup by navíc vyžadoval horolezeckou průpravu.



A zpěněná voda o kameny se tříštících vln Atlanticu a mořské proudy vzbuzovaly respekt. 



31 komentářů:

  1. Všechny tyhle útesy po celém světě mají magickou sílu. Věřím že kdybych tam byla, táhlo by mne to až k okraji. Jsou to krásná místa.... a překvapuje mne jak je to tam porostlé šruchou...myslela jsem na té druhé fotce, že to je vřes.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ten pocit, že to magicky přitahuje, i když nás současně svazuje strach, je opravdu silný. V jednom turistickém článku ze Slovenského ráje mám fotku, kde slečna sedí na okraji Tomášovského výhladu a pod ní propast.
      Úplný děs je Preikestolen v Norsku, ale ten znám jen z průvodce a internetu.
      V rostlinstvu se nevyznám, ani u vřesu si nebyl jistý :).

      Vymazat
  2. Existuje také nejjižnější, nejsevernější a nejvýchodnější místo v Evropě s nějakou dominantou - magnetem pro turisty?

    Rozesmál mne tvůj pragmatismus ohledně citů. Mě zase napadlo, že mohli žít šťastně a spokojeně v milostném trojúhelníku. Minimálně do doby, než by to minimálně jednoho přestalo bavit. Pak už by všichni měli takové zkušenosti a nadhled, že by je nikam skákat nenapadlo :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :-) Mně tvůj komentář připomněl knihu Jitky Vodňanské, kde popisuje svůj milostný vztah s pozdějším prezidentem Václavem Havlem a jak s ním přišla do jiného vztahu. Olga Havlová měla nápad, že by i s dítětem mohli všichni čtyři vytvořit jakousi Komunu. Jenže V. H. se to nezdálo, na dítě se necítil a J. V. přesvědčil, aby šla na potrat.

      Ten příběh, který v článku zmiňuju, jsem myslel, že je z libreta některé Verdiho či Pucciniho opery, listoval jsem kvůli tomu i v knize Anny Hostomské Průvodce operní tvorbou, ale nenašel jsem. A kdoví, jestli si to vůbec dobře pamatuju.

      Vymazat
  3. Moc děkuji za představení té nádhery. Skály a moře.....Těším se na maurský hrad.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Teď jsi mě zaskočila, většinou přeskakuju mezi tématy a nic souvisle nepopisuju, ale fakt je, že hrad a příroda jsou odlišná témata a mohl by tak přijít na řadu. A když nás situace drží doma, něco z archivu se vždy hodí.

      Vymazat
  4. Miloši, nádherné fotky z nejvýchodnějšího místa našeho starého kontinentu.👍👍 Při jejich prohlížení jsem se zasnila a zavzpomínala na naše putování. A když jsem se nadechla, cítila jsem ten vzduch prosycený mořskou vodou.
    Moc děkuji za ten krásný virtuální výlet. 💓🍀

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem zvědavý, jestli se těch "očkovacích průkazů" dočkáme (a dožijeme) a ještě nás někam pustí nasávat, myslím vzduch, ne alkohol :).

      Vymazat
    2. ... z nejzápadnějšího ...

      Vymazat
  5. Nevím, co lidé na tom skákání z útesů mají. Já mám k okrajům skal úctu a od okamžiku, co jsem na Lefkadě viděl, co s pobřežními útesy udělalo zemětřesení se na těchhle místech kochám jen nezbytně krátkou dobu :-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že přitažlivý může být pocit efektního zakončení života. Má to přece jen jinou "úroveň" než skočit pod vesnický vláček motoráček, nebo zemřít v LDN.

      Vymazat
  6. Miloši, nádherné fotky jsi pořídil :). Krásné místo. Ty útesy jsou úchvatné. Výšky nemusím, ale stejně bych tam vlezla ;).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Také mě to vždy neodolatelně láká překročit zábradlí :).

      Vymazat
  7. To je nádherné pobřeží, mám moc ráda takovou členitost a asi ani nepřekvapím tou fascinací kamenem, to je ale množství skvostného materiálu :) a to moře !!
    Atlantic bývá poměrně chladný, kdekoliv jsem ho zažila, koupali se jen velicí otužilci.
    Na Grand Canarii v srpnu byl tak studený, že se všichni cachtali včetně mě v bazénech. Jen na La Palmě byl jako kafíčko, za to hodně divoký, dokonalý pro surfaře.
    U nás v práci jsme se nějakým způsobem dostali k provedení sebevraždy ze všech možných důvodů a jednoznačně si všichni vybrali otravu léky. Nejméně atraktivní bylo podřezání žil a skok pod vlak, skálu nenavrhl nikdo :) Blbé téma, ale i o tom si lidé občas mají potřebu poklábosit.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. My jsme jednou na kanárských ostrovech také byli, na Tenerife, a koupání opravdu za moc nestálo, pláž byla tvořena černým prachem sopečného původu, má to "na svědomí" Pico de Teide, nejvyšší hora Španělska (3715 m n.m.), a člověk si tam připadá jako na povrchovém uhelném dole :). Byli jsem tam všeho všudy jednou a pak jsme raději chodili do komplexu bazénů u pobřeží, který tam jeden podnikatel prozřetelně vybudoval.
      Jinak tam ale bylo krásně a asi bych měl pro blog také někdy něco vybrat.

      Z mužského pohledu jsem slyšel, že by mohla být "pěkná" smrt při sexu, ale jak spáchat sebevraždu sexem, netuším :).

      Vymazat
    2. Jako bývalá sestra si dovedu představit srdeční kolaps po předávkování modrou pilulkou. Mnohokrát byla příčinou srdečního selhání či infarktu, takže ano, určitě to jde. :)))

      Ten černý písek je i na La Palmě, kde se mi osobně strašně líbilo, nad hotelem přistávala letadla, bylo to vždy vzrůšo, když jsi seděl u kávy a nad tebou rolovaly kola u letadla.
      Je to úžasný ostrov, kde se na moři prohánějí mladí i staří na surfech a kolem tebe pobíhají stovky ještěrek, no a to nemluvím o dokonalém jídelníčku, kdy jsme měli plnou penzi, na večeři šest chodů a vždy spárované s alkoholem, to ještě o párování menu s nápoji v Čechách nic netušili.

      Vymazat
  8. Při čtení o těch třech zamilovaných (kteří opravdu museli být snad trochu slabomyslní, že se nedokázali domluvit a rovnou skákali dolů :) ) jsem si hned vzpomněla na paní, která se nedávno kamsi zřítila a zabila se při pokusu vyfotit se až na samém kraji vyhlídky, kam je vstup zakázán a to před očima manžela a dětí. Musím říct, že jak fotím ráda a určitě bych chtěla něco takového zdokumentované, když už bych tam teda byla, tak za to zábradlí by mě nikdo nedostal ani párem volů, mám respekt před takovou výškou. Krásné místo, díky za výlet. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jestli skákali s prodlevou aspoň několika hodin po sobě, tak to lze při troše dobré vůle považovat za tragedii. Ovšem pokud se na útesu shromáždili všichni tři a následně si počínali jako lumíci, tak je to spíš tragikomedie.
      Miloši, promiň, to si tvůj článek nezaslouží. Ale začal jsi s tím sám :-)

      Vymazat
    2. Ta posedlost získat atraktivní selfie a dát to pak na Instagram, anebo blog :), je opravdovou drogou.

      Lumíci je krásný příklad :)
      Ale když vezmeme sebevraždy na otevřené scéně v italských operách, mají k tomu hodně blízko: probodnutí se (Turandot), totéž ve verzi harakiri (Madam(me) Butterfly), skok z Andělského hradu v Římě (Tosca), podstrčení sebe sama jako oběti vraždy, aby se jí nestal milovaný (Rigoletto), ...

      Vymazat
    3. No a nakonec i slavná Romeo a Julie.. I když v Capkove apokryfy se Julie pak vdala a měla kupu děti.. M

      Vymazat
    4. Je to tak, v knihách je vše dovoleno a k tomu musíme přihlížet, však o čem by ty příběhy taky pořád byly. To já jen tak na odlehčení v žertu. Ovšem ti lumíci mě fakt rozesmáli, to je skvělé přirovnání. :)

      Vymazat
  9. Na sever a na jih pobavilo. Na východ v souvislosti s Orwellem už méně a co se týče samotného úvodu, s tím bohužel souhlasím. Bohužel proto, že co se rýsuje, nevypadá vůbec hezky.
    Ale fotky jsou krásné, kamenité pobřeží a útesy dramaticky rozeklané a skočit bych tam opravdu nechtěla, i když je fakt, že během několika vteřin už bych nemusela vůbec nic řešit. Raději neskákat a kochat se výhledem.
    Tou trojkou jsi mi připomněl film Legenda o vášni, tam byli taky dva muži a jedna žena. Ale nevím, jestli skočili, tohle se asi u moře neodehrávalo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Opravdu jsem v šoku z toho, jaké hony na čarodějnice v USA se dnes konají, kdo u nás volil Zemana, anebo od něj dostal vyznamenání, je na odstřel, dovolit si jen vyjádření o kriminalitě černochů nebo Romů znamená přinejmenším osočení z rasismu, v horším případě odvolání z funkce a propuštění z práce, neustálé šmírování a udávání, kdo a kdy šel do restaurace atd.
      Už abychom se zase báli jako dřív gestapa nebo StB, co kdo na nás vytáhne.

      Vymazat
  10. Obdivuhodné a kouzelné místo, které ve mně vzbuzuje respekt.
    Já v pubertě četla Foglara :D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem v knihách měl radši dobrodružství z větších dálek, Indiány, lovce, zlatokopy, piráty (K. May, J. London, M. Twain, J. F. Cooper, R. L. Stevenson) anebo fantastiku Julese Vernea.
      A filmy s jugoslávskou "Amerikou" :).

      Vymazat
  11. Ty fotky, tak to je pro mė jedním slovem neskutečná nálož síly a energie, moje učitelka ruštiny, na vzdory době, mě naučila mít ráda ruskou literaturu. Dodnes si pamatuji její unesenost, když recitovala, teď nevim, jestli Lermontova nebo Puškina : nad morem burjá, v burje rejet burjak( tedy alespoň si to myslím), faktem je, že pro mě moře, vlny, skály, obzor... to ve mně vzbuzuje uvolňující pocit volnosti, štěstí a klidu na duši...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já mám ruskou literaturu také velmi rád, nejvíc Dostojevského, Čechova, Gogola, Bunina, Bulgakova. A mohl bych tam přidat i jednotlivá díla Turgeněva, Tolstého, Kuprina, Andrejeva, Pasternaka, Nabokova, Zoščenka, Ilfa a Petrova, jen k básním jsem nikdy velký vztah neměl, od Lermontova jsem četl jen prózu Hrdina naší doby, která také patří do (v ruské literatuře častého) tématu života "zbytečných lidí".
      A líbí se mně i ruští malíři, např. Repin, Ajvazovskij, Brjulov, Vrubel, ...

      Vymazat
  12. Pěkná ukázka onoho "konce světa"... Pěkně to tam mají udělané... Jinak Portugalsko moc do toho "vysněného Západu" nepatřilo... Jednak tam byla diktatura (zdejší StB si prý nazadsla s tou naší v 50.letech)do poloviny 70.let, pak se to málem "prekulilo" na druhou stranu... Dost chuda země, Salazar se bránil industriakizaci, prý se obával "morálního úpadku"...Na vyspělý stát je tu jako dědictví minulosti dost vysoká negramotnost, prý asi 9 procent.. Ale čas oponou trhnul a kde jsou dnes problémy minulosti.

    OdpovědětVymazat
  13. Salazarův režim v Portugalsku asi neměl daleko ke Francovu ve Španělsku. Že se diktátor bál "morálního úpadku", je k trpkému pousmání.
    Říká se, že v HDP jsme Portugalsko už překonali. Znám ho však jen povrchně z jedné dovolené v Lisabonu, odkud jsme podnikli několik výletů do okolí.
    Vím, že oblíbené je letovisko Algarve, ale moc se tam nedá koupat, protože Atlantic je proti Středozemnímu moři chladnější a také nebezpečnější velkými vlnami a mořskými proudy.

    OdpovědětVymazat
  14. Ten pohled z výšky budí respekt a nebýt tam to zábradlí, moc jistoty pro pohled dolu bych neměl. Dočetl jsem se, že tam jsou vyšlapané stezky, které lze použít na výlety skalisky podél pobřeží.

    OdpovědětVymazat
  15. Super skaliska.
    To by se mi líbilo, sedět tu a pozorovat tříštící se vlny...

    OdpovědětVymazat

Aktuální článek

Henri Matisse - fauvismus

Henri Matisse (1869-1954) se k malířství dostal úplnou náhodou, pocházel z rodiny obchodníků a dostalo se mu vzdělání, vystudoval práva a p...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)