Hořící keř aneb Balada o smutnom Jánovi (a normalizaci)

16. leden 1969 do naší historie vstoupil činem Jana Palacha, studenta 2. ročníku Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, který na protest proti obsazení Československa sovětskými vojsky, zrušení všech náznaků demokracie spojených s Pražským jarem, dosazení loutek poslušných moskevského diktátu a schvalujících okupaci do vedoucích funkcí, a z rozčarování z nastupujícího období apatie většiny společnosti (novými vládci licoměrně nazývaným "normalizací" poměrů) se ve snaze společnost vyburcovat v horní části Václavského náměstí zapálil a na následky těžkých popálenin o tři dny později zemřel.

Za několik dnů má výročí, už čtyřicáté sedmé. Na rozdíl od období 50. let, zobrazeného např. ve filmech Všichni dobří rodáci a Ucho, a přes historický posun v parafrázi i v Kladivu na čarodějnice a Spalovači mrtvol, období normalizace žádnou hlubší stopu v umění nezanechalo. Filmy jako Báječná léta pod psa a Pelíšky se jí sice zabývají, ale ve stylu Švejkova zapojení do 1. světové války a jako komické figurky jsou často vykresleni i normalizátoři a jejich přisluhovači. Proto je asi dobře, když se na nás nezaujatě podívá někdo zvenku.
A to se povedlo v trojdílném televizním filmu Hořící keř, který v r. 2013 pro HBO podle scénáře Štěpána Hulíka (1984) natočila uznávaná polská režisérka Agnieszka Holland (1948), již 3krát nominovaná na Oscara v kategorii neanglicky mluvených filmů.

Palachovo upálení je zařazeno hned do úvodní scény po odeznění titulků, jimiž prolínají záběry s tanky v ulicích po srpnu 1968, a více než 3 a půl hodiny je pak věnováno následným událostem.
Protože Palach naznačil, že je členem organizované skupiny a vylosováním se stal pochodní číslo 1, pro policii bylo hlavní zjistit jeho "komplice", a to i přímo od něj (utrpení umírajícího bylo vedlejší), všechny je pochytat, aby nepodnítili další protesty a nevydráždili představitele "bratrské pomoci", aby byl "klid na práci", a navenek pak upálení znevážit jako čin nevyrovnaného, poblouzněného člověka, svedeného nepřátelskými silami. V tom se vyznamenal poslanec Vilém Nový, člen ÚV KSČ, který na stranickém mítinku v České Lípě prohlásil:
"Upálení Jana Palacha bylo akcí extremistických pravicových sil, s nimiž spolupracovalo také vedení Studentského svazu. Společně přesvědčili Jana Palacha, aby svolil k fingovanému upálení za použití tzv. studeného ohně. Tato látka používaná cirkusovými artisty byla však těsně před činem vyměněna za skutečný benzín. Tak došlo k upálení."

Zdrcená matka (výborně zahraná Jaroslavou Pokornou) přes žal pochopila: "Nový udělal z našeho Jendy blázna. On udělal to, co udělal, a my musíme věřit, že to mělo smysl."
Zajde pak za advokátkou Dagmar Burešovou (hraje ji půvabná Slovenka Tatiana Pauhofová), že chce Nového žalovat pro urážku na cti a byla by ráda, kdyby ji u soudu zastupovala. Ve filmu se ji pro zdramatizování Burešová nejdříve snaží odradit, že by to měla zvážit, i manžel Burešové, pracující jako lékař v pražské nemocnici, tomu není nakloněn. (Skutečná Burešová však zastupování přijala hned.)
Když se po pěti týdnech, přesně 25. února 1969, v den 21. výročí převzetí moci komunisty s Gottwaldem v čele, upálil Jan Zajíc, středoškolák ze Šumperku, Burešová zastupování Palachových (Janovy matky Libuše a bratra Jiřího) převezme.

Tím se celá mašinérie zastrašování a psychického nátlaku rozjede naplno. Palachově matce v noci neustále drnčí telefon, když ho zvedne, nikdo se neozývá, před domem v autě hlídkují příslušníci tajné policie. Na pultu stánku, kde paní Palachová prodává, si jeden zákazník zapomněl časopis, běží za ním a přitom z něj vypadnou fotografie popálením znetvořeného synova těla.
Soudkyně, která má žalobu prošetřovat, se pod tlakem nadřízených ani neodvažuje Novému doručit obsílku k soudu a má ji schovanou v šuplíku. Burešová po několika měsících, kdy jednání u soudu bylo pro Nového neúčast po čtvrté odročeno, se toho dovtípí a přijde za soudkyní, že si na ni bude stěžovat. Ta ji oznámení raději předá a Burešová ho Novému osobně donese.
Starší kolega na straně Burešové je přinucen podepsat spolupráci s StB, aby jeho dceru nevyloučili ze školy, když ji přistihli na protisovětské demonstraci při 1. výročí okupace, a jeho nevyhodili z práce.
Auto s tajnými už hlídkuje i před domem Burešové. Na manžela Burešové jedna uvědomělá soudružka podala smyšlenou stížnost, že ji hrubě urazil a odmítl vyšetřit jejího syna, protože prý "děti takových kolaborantských sviní by raději vůbec neléčil."
Předseda soudu ještě promluví do duše soudkyni: "Soudruh ministr si nepřeje zbytečnou publicitu, už toho s tím Palachem bylo dost."
Soudkyně: "Co mám dělat? Proces je veřejný."
Předseda: "Vy už si poradíte. Soudružko, važte si důvěry, kterou jste dostala. Pokud to nezvládnete, tak se můžete s Prahou rozloučit. Na severní Moravě je nedostatek soudců, určitě mi rozumíte."

Film graduje projednáváním před soudem. Při prvním obhájce (zvlášť slizký typ) prohlásí, že novináři si všechno vymysleli a jde o štvavou kampaň, "jejímž cílem mělo být skandalizování funkcionářů oddaně sloužících věci socialismu a spojenectví se Sovětským svazem a jejich odstranění z veřejného života."
Novináři, svědci obžaloby, k soudu nedorazí, jeden mezitím emigroval a druhý se zalekl následků, které by mu svědectví mohlo přinést.
V předsálí soudu se Nový (ve skvělém podání dalšího slovenského herce Martina Huby) s hranou účastí obrátí na Palachovu matku: "Celá tato situace je mně lidsky velice nepříjemná. Kdybyste se rozhodla žalovat ty takzvané novináře, kteří bez špetky studu překroutili smysl mých výroků o vašem synovi, můžete počítat s mou plnou pomocí."

Před dalším projednáváním se koncipientovi Burešové podařilo najít pracovníka rozhlasu, který na stranickém shromáždění nahrál zvukový záznam. Vystoupení Nového pak Burešová nechá přehrát jako důkaz. Konsternovaná soudkyně hned poté vyhlásí přestávku. Její nadřízení, kteří vše chtějí smést pod stůl, jí předávají předem připravené soudní rozhodnutí.
Burešová na chodbě osloví Nového: "Proč to děláte? O co vám jde?"
Nový: "O pravdu."
Burešová: "Vy přece víte, že všechno je lež."
Nový: "Paní doktorko, vy tomu absolutně nerozumíte. Já jsem politik a pro politika je pravda to, co je prospěšné pro něj."

Soudkyně vše korunuje přednesením rozsudku:
"Žaloba, podle které je žalovaný povinen se do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku žalobcům omluvit, a to současně osobním dopisem a veřejnou omluvou v tisku, se zamítá.
Odůvodnění: Žalovaný Vilém Nový vyslovil své názory nikoliv jako soukromá osoba, ale jako poslanec v rámci oficiálního předvolebního mítinku Národní fronty. Učinil tak navíc ve chvíli, kdy socialismus v Československu byl v stálém ohrožení. Za této situace měl žalovaný nejen právo, ale z titulu své funkce i přímo povinnost zaujmout stanovisko, které zaujal."
Navíc podle rozsudku žalobci musí uhradit náklady soudního řízení (ve výši odpovídající zhruba čtyřnásobku tehdejšího průměrného měsíčního platu).

Bratr Jana Palacha dostal předvolání z hřbitovní správy, že v Praze "u hrobu Jana Palacha dochází k protistátním provokacím" a měl by si bratra převézt do Všetat, kde Palachovi bydlí. Když s tím nesouhlasí, potajmu rakev nechají spálit v krematoriu a náhrobní desku odstraní.
MUDr. Bureš musel opustit místo v pražské nemocnici, jeho nadřízený mu alespoň zajistil místo obvoďáka v Berouně.

Dovětkem filmu je vzpomínková akce na Palacha o 20 let později, která přerostla v týden trvající demonstrace na Václavském náměstí, a zhroucení režimu v listopadu 1989.
V závěrečných titulcích se ještě píše:
"Tento film je věnován Janu Palachovi, Janu Zajícovi, Evženu Plockovi, Ryszardu Siwiecovi a všem těm, kteří obětovali své životy v boji za pravdu a svobodu."

59-letý Polák Ryszard Siwiec byl první živou pochodní, protestující proti okupaci Československa, upálil se ve Varšavě v září 1968. U nás se o sebevraždu upálením pokusilo celkem 29 osob, z toho 4 ženy, 10 jich zemřelo. Ještě před Janem Zajícem se upálil Josef Hlavatý v Plzni a pokusil se o to Miroslav Malinka v Brně. Podle analýzy informací z policejních spisů a svědectví od příbuzných obětí psychiatr Milan Černý dospěl k závěru, že vedle Jana Palacha a Jana Zajíce už jen Evžen Plocek měl nadosobní motivaci a ostatní byli psychopati, alkoholici, … a řešili své problémy. Plocek se od ostatních, vesměs mladých lidí (mezi nimi byl i 16-letý učeň), lišil, bez několika měsíců měl 40, byl ve vedoucí funkci, měl rodinu a byl členem KSČ, který věřil demokratizačnímu procesu v r. 1968, deziluze ho však přivedla k zoufalému činu, upálil se v Jihlavě v dubnu 1969. Kromě Palacha a Zajíce se všechny další případy podařilo utajit, sdělovací prostředky měly zakázáno o nich informovat.

Film Hořící keř ovládl České lvy za rok 2013, ze 14 nominací získal 11 cen a podle očekávání ji dostala režisérka a scenárista. Myslím, že je škoda, že místo kladného policisty Ivana Trojana nebyl za vedlejší roli nominován Martin Huba. Jeho podání bohorovného aparátníka, který si je jistý, že jemu se nemůže nic stát, bylo dokonalé.

Pavol Hammel, Boris Filan, Prúdy, Zvoňte, zvonky a Balada o smutnom Jánovi
Jedním z nejlepších hudebních alb celé historie československé rockové hudby jsou Zvoňte, zvonky slovenské skupiny Prúdy.
Vyšlo v březnu 1969 a rychle bylo rozebráno, ale k reedici už nedošlo. Několik textů totiž napsal Rudolf Skukálek, který emigroval a přešel do mnichovského Rádia Svobodná Evropa.
Cenzorům vadilo i vyznění některých textů, v titulní písni Zvoňte, zvonky Mariana Vargy na Skukálkův text se zpívá "zvonky, zvoňte, prizvoňte nám krásný sen, nech vládzeme prežiť tento den," což bylo chápáno jako podněcování k revoltě.
Ještě více ale vadila Balada o smutnom Jánovi. Píseň o Jánovi, který vybíral mezi pravdou a lží a pak zemřel, byla jasnou narážkou na Palacha. Ve skutečnosti skladba je starší, Boris Filan napsal text 3 roky před Palachovým činem, Pavol Hammel ho zhudebnil a s Prúdy nazpíval také dřív, ve skladbě hrají i hudebníci, kteří už v době vydání alba v Prúdech nepůsobili. Podle Hammela se tehdy album nenahrávalo najednou, ale písničky se postupně objevovaly v rozhlase a až jich bylo dost, vyšlo album. Těžko odhadovat, zda Palach skladbu znal, a už vůbec ne, zda ho mohla ovlivnit.

(Plastika na památku Jana Palacha vedle textu Balady o smutnom Jánovi, převzatého i s akordy ze stránky supermusic.cz, se nachází u auly VUT FSI v Brně. Byla tam odhalena r. 1990.)

Na albu je ale zajímavé také to, že hudbu k 9 skladbám z 12 složil klávesista Marian Varga, kterému pak v Prúdech bylo těsno, s baskytaristou Fedorem Frešem ze skupiny odešel, založil Collegium Musicum a s ním už se věnuje výhradně instrumentální tvorbě. Z pozdější sestavy Prúdů ještě zlanařil výborného kytaristu Františka Grigláka. Frešo zase na čas zběhl do Blue Effectu, kde v 2. polovině 70. let hrál s Radimem Hladíkem, Oldřichem Veselým a Leškem Semelkou.
Z Vargových písní jsou vedle titulní písně na YouTube dostupné ještě Poď so mnou, S rukami vo vreckách a Čierna ruža s krásnou flétnou a klávesovými předěly.
Můžeme jen želet, že Varga u písňové tvorby nezůstal.

P.S. V lednu 1989 jsem byl právě v Palachově týdnu v Praze na programátorském kurzu. Lekce trvaly zhruba do 16 hod a pak jsem chodíval do centra, na Václavské náměstí. A tam jsem si užil slzný plyn, sprchu z vodních děl, překotné útěky Jindřišskou ulicí, ještě než se policii podařilo náměstí zátarasy uzavřít, v Opletalově ulici u nádraží viděl nachystanou těžkou techniku.
Když v horní části náměstí začali vyvolávat "Ať žije Havel!," myslím, že jsem tehdy ani nevěděl, o koho jde. Ale bylo jasné, že režim už mele z posledního, touha vyskočit ze svěrací kazajky, mít možnost volby a životní úroveň Západu sílila každým dnem. A katalogy Neckermann tomu hodně napomohly.
Takto jsme zde žili.