Arnošt Goldflam - Doma u Hitlerů aneb Historky z Hitlerovic kuchyně v HaDivadle

Hitler je zajímavý nejen pro historiky, psychology (jak "génius průměrnosti" mohl strhnout masy), ale dnes i komerčně. Dlouho se diskutovalo, zda je možné znovu vydat jeho literární výtvor Mein Kampf, obchodní zájem nakonec zvítězil a kniha se v elektronické podobě stala bestsellerem velkoobchodu Amazon. Byla však prolomena i další tabu: v r. 2010 v Berlíně byla vystavována jeho malířská díla, některá se dostala na aukce a našla si také kupce (v částkách odpovídajících statisícům Kč).

Orlí hnízdo (Adlerhorst/Eagle's Nest) na vrcholu hory Kehlstein (1834 m n. m.), které podle nápadu vůdcova tajemníka M. Bormanna Hitler dostal jako dar k 50. narozeninám, se stalo přitažlivým turistickým cílem, i když sám Hitler se tam objevil jen několikrát, protože ho považoval za snadný cíl pro nepřátelský letecký útok a údajně se bál i uvíznutí ve výtahu, v šachtě vyvrtané v nitru hory.
Asi tam straší Hitlerův duch, protože jezero Königsee pod horou ani okolní štíty Berchtesgadenských Alp, z nichž nejvyšší je Watzmann (2713), jsme neviděli, válely se tam mlhy a jen na okamžik vykoukla hlavní budova hotelu Kehlsteinhaus.

Netradičně se na Hitlera podíval Arnošt Goldflam, dramatik, režisér a také herec a pedagog JAMU, který pro HaDivadlo v Brně napsal o Führerovi černou komedii. Z filmových dokumentů jsou známy Hitlerovy fanatické projevy s prudkými gesty a žhnoucími pohledy směrem do nebes, značně předimenzovanou silou hlasu, vlastně řevem, i když řada sdělení byla banální a v psané podobě by nevzbudila pozornost. Goldflam však Hitlera vedle extatických poloh ukazuje také jako směšného strejdu, který sedí doma v plstěných papučích a županu a kličkuje před návrhy své partnerky Evy Braunové, toužící po troše fyzické lásky a dítěti.

Hru tvoří 6 příběhů a do prvního Goldflam přidává i ironické postřehy k brněnským reáliím.

1. Hitler se potkává se Stalinem na vlakovém nádraží v Brně
Hitler tam přestupuje při cestě do Vídně na přijímací zkoušky na Akademii výtvarných umění a medituje: Brno, Brünn. Město, kde hodinu čekáte na přestup. Město, kde se všichni tak trochu nudí. Nuda, nuda v Brně (narážka na film Vladimíra Michálka).
Potká Stalina, který má pro změnu namířeno do Curychu (za Leninem).
Stalin: Kdeže to vlastně jsme?
Hitler: Brno. Brünn. Ale to je jedno, jednou to zmizí, tato městečka na vlakových zastávkách. Víte, co by mě zajímalo, jestlipak tady mají nějaký kulturní stánek? Já chci být architektem (nebo malířem). Já bych jim tu něco postavil, něco monumentálního.
Stalin: Pane, nejste náhodou žid?
Hitler: Ne, já ne, … dědeček, babička.
Stalin: Já jsem sice světoobčan, dokonce bych se nebál říct vesmířan, ale cosi jako vnitřní hlas mně říká: "Měj se před těmi židáky na pozoru."
Hitler: Já přistupuji k lidem naprosto nezaujatě, absolutně bez předsudků, jsem totiž pacifista.
Ale jestli jsem nucen jistou skupinu lidí izolovat, je to pouze jejich vina. Nevykazují dostatek vlastností lidských.

Ale je to zajímavý námět, to s těmi židy.
Stalin: To jsem rád, že máte o čem přemýšlet.
Hitler: To mám, neustále. Všiml jste si například, že světu chybí řád. Stačí se porozhlédnout tady na tom nádraží, v tomhle špinavém městě. Má takový člověk, kterému o nic nejde, vůbec právo cestovat? Ať se tihle podřadní tvorové shromáždí v nějakém stejně špinavém městě.
Sevřel bych je v pěsti a přenesl dál za město (věčný problém, zda z centra Brna odstěhovat vlakové nádraží). Tisíci a miliony tun betonu bych všechno vydláždil, celé bych to pokryl tvrdými kamennými kvádry (přesně to se stalo na nám. Svobody, není tam ani špetka zeleně), na kterých by duněly kroky mužů.
Stalin: I my máme své plány. A jestli se to povede, Rusko vstane z popele jako Fénix. Ale to nové Rusko! Lidé si budou říkat: "Bratře, sestro." Všechno bude všech. Představte si, vy přijedete do obchodu a tam vám normálně vydají to, co potřebujete k životu. Až svět bude propojen rovností a společným vlastnictvím, já nepochybuji ani na okamžik, že nám postavíte divadlo pro 10 tisíc lidí. A soudruzi přijdou a celé dny a celé noci bude vyhrávat veselá dechová hudba, a v práci se budou smát, protože budou vědět, že to, co dělají, dělají pro dobro budoucích generací. A nikdo nebude mít hlad.
Hitler: Máte to moc pěkně vymyšlené.
Stalin: Snad se jednoho krásného dne setkáme jako dva staří šťastní mužové, které bude lid ctít a milovat.
Hitler: Jako své dobrodince. A vůdce, kteří je převedli suchou nohou přes rozbouřené vody těžkých časů. Jako ten, … s tím frňákem … Mojžíš. Ti s frňáčky (= židé) možná už ani nebudou.
Stalin: Ano, možná nezvládnou hektické tempo doby a zmizí v propadlišti dějin.
Hitler: A zapomene se na ně.

2. Hitler s Evou Braunovou u rodinného krbu
Eva si zapálí cigaretu a snaží se vytvořit domácí pohodu, zapaluje svíčky. Přichází Hitler a kárá Evu, že kouří, je to nezdravé a navíc pak smrdí.

Braunová: Heydrich nám poslal desku.
Hitler: Ježíšmarjá, jakou zas desku?
Braunová: Nahrál houslové koncerty. To jsou věci, viď. Heydrich hraje na housle, Göring sbírá obrazy, Goebbels píše, ty nádherně maluješ, Ádo, Himmler se zajímá o historii, Speer je architekt. To je jeden velký umělec vedle druhého.
A já jsem tvoje múza.
Hitler: Máme takový úspěch, protože naše říše je jednotná a stojí na duchovních základech. Stalin buduje Rusko na konfliktu. To je blbost, národ se musí sjednotit.
Braunová: Adolfe, proč mě někam s sebou nevezmeš, když někam jedeš? Třeba do té Březinky (Brzezinka, místo koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau).
Hitler: Prosím tě, do jaké Březinky?
Braunová: Nemáš tam přece nějaký tábor, lázně, nebo co? Tam musí být tak krásně, příroda, březový háj.
Hitler: Ale tam by se ti nelíbilo. Někdy tě vezmu, ale tam ne. Třeba do Paříže.
Braunová: To by šlo, zvlášť když je teď Paříž naše.
Eva Hitlerovi servíruje bábovku: Adolfovi, Evičce.
Hitler: No, to je moc dobrá bábovka. Proč ty taky někdy něco neupečeš?
Braunová: Ráda bych, ale netrefím do obchodu. A taky nemáme pec. Pec nám spadla.
Hitler: Teď je všude kolem tolik pecí, ale kovářovic kobyla chodí bosa.
…
Braunová: Adolfe, proč my se milujeme vždy potmě, nelíbím se ti? Vždyť se u toho můžeme dívat, jak do mě vstupuješ.
Hitler: Evo! Nech si ty přisprostlé řeči, já to nemám rád. Já nejsem žádný žid.
Uražená Eva se dá do pletení čepice: Vlnu z tatranských ovcí, nejlepší kvality, měkounkou a hebounkou, poslaly ženy ze Slovenského štátu. Až ji budeš nosit, bude to, jako kdybych tě hladila.
Hitler: Je to krásné cítit kolem sebe tolik lásky.
Eva: Já bych ti tu lásku někdy chtěla sama dát, abys konečně pořádně …
Hitler: Asi opravdu máme takový úspěch, protože naše říše je jednotná a stojí na duchovních základech. Abych ti to přiblížil, národ je jako čistý vývar a pak je celkem logické, že i představitelé tohoto národa musí být ušlechtilí lidé s duchovními zájmy, a proto, abych se k tomu ještě jednou vrátil, já odsuzuji to přízemní pojetí života jako konfrontaci dvou pohlaví. To není splynutí těl a duší, to upocené zápolení v denním světle, to je obyčejné mr- drbání.
Eva Braunová: Proč nemůžeme mít spolu dítě, Ádo?
Hitler: Možná ti tu radost taky jednou dopřeju, hned jak skončí válka.

3. Poslední měsíce války ve vůdcově bunkru
Hitler diktuje sekretářce, že oblíbeného psa Blondiho jmenuje svým nástupcem.
Göring si brousil zuby, ale ty má Blondi ostřejší. To je vtipné.
Říká se, že jsem laskavý, ale že snad nemám smysl pro humor. Tak to je blbost. Vždyť každý jiný by se v mé nynější, možná poněkud svízelné situaci dávno složil, zatímco já vtipkuji jako rozený komik. Ve všem, na co sáhnu, jsem špička.
Jak šly po sobě ty styly?
Sekretářka: Secese.
Hitler: Baroko, recese, biedermeier. Vida, jak mi to všechno naskakuje. Biedermeier? Nebyl to nakonec nějaký žid? Ale ne, to byl jen vtip. Ein Witz. To pochází od slova Auschwitz, tam lidi umírali smíchy, cha cha cha. Budete ty moje vtipy zapisovat, třeba je někdy vydám v nějaké knížečce: Mein Witz - Můj vtip (parafráze na Mein Kampf - Můj boj).
Vtip č. 1: Blondi má ostřejší zuby než Göring, ale psi jsou to oba.
Vtip č. 2: Sejdou se tři židi. Kohn, Roubíček a Biedermeier.
Vtip č. 3: Každý správný vtip má mít hlavu, patu a koleno, jinak mu nepřijdete na kloub.
Hitler je svými vtipy nadšený, sekretářka obdivně komentuje: Velmi vtipné, super, mein Führer, super a nuceně se směje.

Přijde voják SS se zprávou: Dorazila skupina českých plemenných děvčat. (Uvědomělé soudružky přinesly panenství na oltář říše a s vůdcem chtějí zplodit dokonalé árijce.)
Hitler: Výborně, včera slovenská, dnes už i česká. No, nedá se nic dělat, musíme tedy distribuovat vůdcovské sémě dál.

Hitler hledí do vojenské mapy, posunuje makety tanků. Eva mu pustí Sag mir, wo die Blumen sind (Řekni mi, kde ty kytky jsou) s Marlene Dietrichovou.

No tak, Wagner to není, to je fakt, ale i tyto obyčejné písně mají v sobě hodně pravdy.
To musíš pořád tak pracovat, Ádo?
Hitler: Nikdo za mě nic neudělá, ale proto jsem taky vůdce, že toho zastanu nejvíc. Znáš přece tu moji říkánku?
Eva: Vůdce všechno vymyslí, Goebbels mele nesmysly, Himmler půlku prodělá, Göring se jen holedbá. Bormann je jak blbeček, chybí mu holt mozeček. Hess se zblázní dočista.

Mně se líbíš jenom ty. Napsala jsem o našem krásném vztahu ještě krásnější říkánku, poslouchej. Naše láska kvete velmi, celá SS smeká helmy.

4. Přituhuje, kolem dopadají bomby
Eva chce svému milému Adolfovi připravit večeři a zjišťuje, že ji chybí cibule. Navštíví proto paní Goebbelsovou a přitom proberou své mužíčky. Eva si stěžuje, že kvůli Hilterovu vegetariánství nemůže vařit maso.
Goebbelsová: Já už se s tím nepářu jako dřív, přinesla jsem ze sklepa prádelní koš a vyvařila jsem koně.
Braunová: A ten váš je asi při chuti pořád, viďte.
Goebbelsová: Jako zamlada, jako zamlada. A váš?
Braunová: Není to, co to bývalo, bohužel.
Goebbelsová: Bože, to je mně vás líto. A čím si myslíte, že to jako může bejt? Že by tou stravou?
Braunová: To taky, ale chudák Adolf si myslí, že ho všichni podvádí, že mu nikdo neřekne pravdu a že si musí všechno udělat sám. Pořád leží v papírech, nejí, nespí, rozčiluje se, jak to má potom vypadat. A teď, teď se taky stydí, že se mu klepe ruka.
Goebbelsová: Jsem si všimla, jako shaker. Jako kdyby pořád míchal nějaké koktejly.
Pochodoval po chodbách kancléřství, ruku za zády jako obvykle, příšerně se mu klepala a vojáci prej hned: "Bacha, barman jde."
Braunová jedovatě: Váš manžel je štramák, ale s tou nohou by taky měl něco udělat.

Hitler podezírá Evu, kde byla. Ta má strach o jeho zdraví.

Hitler se ji snaží upokojit: Večer si spolu zahrajeme Člověče, nezlob se! Uděláme si hezký večer.

5. Konec nespolehlivých nacistických pohlavárů

Útoky na Hitlerův bunkr se stupňují. Na Hitlerovo pozvání se scházejí Göring, Himmler a Goebbels. Ti se dohadují, jak se zachovat, když je jasné, že válka je prohraná. Göring se naparuje v bílé uniformě, rád by přeběhl ke spojencům.
Přichází Hitler: Hoši, hoši, spolu jsme bojovali, spolu také zemřeme. Najdou nás tady v jednom šiku, jako zamlada.
Dává jim pastilky, aby si pro případ bezvýchodné situace nanečisto vyzkoušeli polknutí cyankali. Těm se do toho moc nechce, ale Hitler je ujistí, že jde o lentilky, výborné české bonbóny, sladké na povrchu a uvnitř s čokoládou.
Lentilky Čechů, bohužel. Chtěl jsem je vystěhovat na Madagaskar. Co už taky s nimi. Tak snad příště.

Konečně se do bonbónů dají, chválí jejich chuť, ale cyankali je pravé a všichni rychle umírají.
Hitler: Apríl. Na všechno naletí, buzny.

6. Jižní Amerika
Hra končí monologem starého Hitlera, který si pochvaluje život v Jižní Americe.
Dobře jsem udělal, že jsem se přestěhoval, je to tady příjemnější, počasí teplejší, moře paráda, ruka se mně přestala klepat. A hlavně: mí Jihoameričané mi rozumějí. V tom roce, co odešla Eva, uspořádali výstavu mých akvarelů. Přírodou naší vlasti se to jmenovalo. Celá se prodala do Severní Ameriky. Židi to koupili. Moc hodní a moc bohatí lidi, dobře zaplatili.
Teď už se jmenuju jinak: Adolfo Esperanza Muňoz, malíř Jižní Ameriky. Škoda, že mě před lety ta politika tolik vtáhla. No jo, mládí. Člověk je idealista. Kdybych tehdy mohl malovat tolik jako dnes, ušetřil bych si spoustu nepříjemností. To bylo o nervy. Nikomu bych to nepřál. Ale teď žiju v klidu. Služebné mi vaří. Jím jídlo Jižní Ameriky - hovězí maso, kouřím doutníky a dělá mi to moc dobře. Žiju v klidu a uměním. To člověka osvobozuje. Kunst macht frei. A taky láska mi jde k duhu. Mám tam jednu takovou míšenku. Každý den řádíme jako dva chrti. Já jsem hotový divoch, úplné zvíře. Život je krásný. Das Leben ist schön.

Zvláštností HaDivadla je jeho scéna. Divadlo působí v brněnské Pasáži Alfa, v prostorách bývalého kina Praha. Nemá vyvýšené pódium a vše se odehrává hned za vstupními dveřmi do sálu. Kdyby si některý z diváků chtěl odskočit, musel by projít mezi herci, protože se hrálo bez přestávky. Při průběžném přestavování kulis se z amplionu ozývalo Arbeit macht frei (Práce osvobozuje - heslo na vstupní bráně koncentračních táborů).

V hlavních rolích hráli (a výborně) Petr Jeništa a Erika Stárková.