Hans Christian Andersen - Malá mořská víla (a sochy v Kodani (4) a ve Varšavě (2))

Hans Christian Andersen (1805-1875) psal divadelní hry, romány, básně, ale nesmrtelný se stal tím, co sám považoval za druhořadou literaturu, a sice pohádkami. Jeho pohádky však mají daleko k idylkám, kdy prostý hoch a krásná princezna se do sebe zamilují na první pohled a přes drobné komplikace (např. další nápadníci z mocných království a představy princezniných rodičů o lepším původu ženicha) se šťastně vezmou. Naopak často končí nešťastně či dokonce tragicky, a kdyby v nich nevystupovaly pohádkové bytosti, šlo by spíš o povídky pro dospělé. Autor sám řekl, že prvotní myšlenkou je sdělit něco dospělým a vyprávět to tak, aby tomu rozuměly děti. Příkladem je satira Císařovy nové šaty nebo sociálně kritické ponaučení O dívce, která šlápla na chléb, aby si neumazala střevíce.

Z dětství si také pamatuji na výběr z Andersenova díla s výbornými ilustracemi Cyrila Boudy, který se příznačně jmenoval Povídky a pohádky. Nedávno jsem si ho koupil v novém vydání a k mé velké radosti s původními ilustracemi.

O Malé mořské víle a Ošklivém kachňátku, se kterým si nikdo nechtěl hrát, se soudí, že jsou částečně autobiografické. Autor vyrůstal v nuzných poměrech, trpěl komplexy (a krasavec vskutku nebyl, jak ukazují fotografie na webu a busta z dvorany kodaňské radnice) a v dospělosti i přes pozdější úspěchy a slávu nedokázal navázat plnohodnotný vztah.

Platonicky se zamiloval do několika mužů i žen, jeho city však nebyly opětovány. Podle orientace na děti někteří sexuologové Andersena dokonce podezřívají z utajeného sklonu k pedofilii.

V hlubinách moře se rozkládá království, v zámku s okny z jantaru žije mořský král se šesti dcerami, rostou tam stromy a krásné květiny. Ryby se nechávají krmit z dlaně a hladit. Princeznám, když dosáhnou 15 let, je povoleno vystoupit z moře (podobně jako u nás jít na dětem nepřístupný film) a podívat se do neznámých míst. Vždy pak vykládaly mladším, co viděly. Nejdychtivěji poslouchala nejmladší a nejkrásnější. Nemohla se dočkat, až uvidí velká města na břehu, západ Slunce, lidi, ryby na stromech, které zpívají (ptáky). Starší sestry tím byly zpočátku okouzleny, ale brzy jim to zevšednilo a nakonec zjistily, že doma v moři se jim líbí nejvíc.

Když konečně i nejmladší dosáhla 15 let, připlavala k okénku kajuty velké lodi a spatřila krásného prince, který tam slavil své 16. narozeniny. Přihnala se však silná bouře a loď se převrátila na bok a začala se potápět. Víla pomohla princi, který už ztrácel vědomí, držet hlavu nad vodou, aby se neutopil. Položila ho na břeh do písku, kde ho našla jeho dívka. Víla pak místo často navštěvovala, ale prince už neviděla. Trápila se tím, sestry ji ale pomohly najít palác, kde princ žil, a jehož mramorové schody vedly až k moři.

Víla připlouvala k paláci a prince pozorovala a on o ní nevěděl.

Od babičky se dozvěděla, že zatímco víly žijí 300 let a pak se promění v mořskou pěnu, lidé umírají mnohem dříve, ale mají nesmrtelnou duši, která se od těla odpojí. Tu by mohla získat jedině tehdy, kdyby se do ní nějaký člověk zamiloval. Ale to se nemůže stát, protože lidem se nelíbí rybí ocas.

Víla zašla za mořskou čarodějkou, aby ji poradila. Čarodějka ji slíbila namíchat lektvar, po jehož pozření rybí ocas se jí promění na podstavce, kterým lidé říkají nohy. Varovala ji ale, že už se nikdy nestane vílou, do moře se nevrátí a neuvidí své sestry a otce. Pokud si nezíská lásku prince, nezíská ani nesmrtelnou duši. Kdyby se oženil s jinou, pukne jí srdce a stane se mořskou pěnou.

Zamilovaná víla se přesto nenechala odradit a přistoupila i na cenu čarodějky, aby jí dala svůj krásný hlas, který si čarodějnice vzala vyříznutím jazyka víly.
Vypila nápoj čarodějnice, ucítila ostrou bolest, jako kdyby meč pronikal jejím tělem, omdlela, když se probrala, stál před ní princ. Všimla si, že teď má krásné nožky, ale byla němá. Nemohla mluvit ani zpívat. Princ ji vzal do paláce, kde všechny zastínila tancem, i zpěvem by to dokázala, kdyby svůj hlas nedala čarodějnici.

Princ si ji také oblíbil, připomínala mu dívku, která ho kdysi zachránila, jen tu by prý mohl milovat, netušil, že ji má před sebou.

Rodiče prince chtěli zasnoubit s dcerou krále ze sousední říše. Princ se tam měl vydat, i když věděl, že o ni nebude mít zájem. Princezna sousedního krále však byla krásná a princ si pomyslil, že to ona ho zachránila a se svým štěstím se svěřil víle. Víla věděla, že jeho svatba pro ni znamená smrt.

Její sestry se jí snažily zachránit, od čarodějnice jí přinesly ostrý nůž, když jím probodne srdce prince a krev potřísní její nohy, opět jí srostou v rybí ocas a může se pak vrátit do moře.
Víla však viděla šťastného prince, nůž odhodila do vln a proměnila se v mořskou pěnu (spáchala tak sebevraždu).

Malá mořská víla má i své české filmové zpracování. V r. 1976 ji na plátno převedl Karel Kachyňa s Miroslavou Šafránkovou (známou také jako Borůvkou z filmu Jak svět přichází o básníky) v hlavní roli, prince ztvárnil Petr Svojtka a jeho nevěstu Libuše Šafránková.

Tvůrcem sochy malé mořské víly, jejíž snímky prokládají text, je Edvard Eriksen a modelkou mu byla manželka. Socha na první pohled překvapí dětskou velikostí, ale je to i tím, že sochařova choť byla baletka, pro niž je éterická subtilnost základním předpokladem.
Socha byla odhalena r. 1913 zásluhou mecenáše umění Carla Jacobsena, jeho sbírky jsem už přiblížil dříve v článku o galerii Ny Carlsberg Glyptotek.

Bohužel socha se stala terčem mnoha vandalských útoků, sprejerské byly tím nejmenším, soše byla uříznuta hlava, ruka a dokonce byla sražena výbuchem dynamitu. Vždy však byla opravena a ročně milion návštěvníků Kodaně si ji nemůže nechat ujít.

Mohou ji vidět z břehu i z moře, kam je zavezou výletní lodě.

Svou sochu mořské panny má i Varšava, přesněji řečeno celkem tři verze. Tu nejznámější v r. 1854-1855 vytvořil sochař Konstanty Hegel a je umístěna na varšavském Staroměstském náměstí.

Panna už nemá vztah k Andersenově pohádce a také má daleko k něžnému éterickému stvoření, je totiž vyzbrojena štítem a mečem a takto je začleněna i do erbu Varšavy.