Boka Kotorská - krásná příroda i místo, kudy kráčela historie

Boka Kotorská, česky také Kotorský záliv (v srbštině Бока Которска, v angličtině Bay of Kotor), je záliv Jaderského moře na území Černé Hory, pojmenovaný podle starobylého města Kotor. Záliv obklopují vysoké hory a tvoří tak přírodní bránu do nitra země se strategickým významem. Od středověku byl centrem obchodu, na pobřeží i v terasách skalnatých kopců vyrostla města s pozoruhodnou architekturou – paláci, kláštery a také vojenským opevněním v Kotoru. Díky harmonii přírody a citlivě začleněné zástavby byla celá lokalita již v r. 1979 jako první z Černé Hory zapsána na seznam přírodního a kulturního dědictví UNESCO.  

Město Kotor nechám na jiný článek, zde se omezím na zátoku. Poprvé jsme ji viděli shora při cestě z Budvy do Cetinje, někdejšího hlavního města Černé Hory, a obce Njeguši s lidovou architekturou a gastronomickými specialitami (např. sušenou šunkou pršut, sýry a včelími produkty), odkud jsme posléze z výšky téměř 1000 m nad mořem s tajícím se dechem úzkými serpentinami nad prudkými srázy sjížděli dolů do Kotoru. Několikrát se stalo, že jiný autobus jel v protisměru a při vyhýbání (často i za cenu couvání) jsme se loučili se životem. Ani s autem bych se tam neodvážil.  

Boka Kotorská je 28 km dlouhá a v zátokách u měst Herceg Novi, Tivat, Risan a Kotor má místní názvy.

Protože však Kotor je z nich největší a současně je významným přístavem, dal jméno i celému zálivu. Jej také shora vidíme jako první.

V Kotoru jsme při druhé návštěvě Černé Hory byli ještě jednou, tentokrát bez přejezdu hor, ale zato s projížďkou výletní lodí po Boce Kotorské. Nejrůznějších konstrukcí, včetně se stěžni s plachtami, je zde nepočítaně.

Vedle procházek městy, plavby lodí a koupání si na své přijdou i horolezci. 

Pestrá je také přehlídka kostelů. 

V zálivu leží 9 ostrovů. Nejzajímavější jsou dva ostrůvky s kostely. 

Ostrov sv. Jiří (Sveti Dordje/Island of St. George) s cypřišovým hájem je pojmenován podle benediktýnského kláštera sv. Jiřího z 9. století. Ten však byl dobyvateli ostrova poničen a zkázu dokonalo zemětřesení v 17. století. Nový kostel byl postaven během nadvlády Benátské republiky. Ostrov je pohřebištěm významných důstojníků z námořní akademie v blízkém Perastu, proto je uváděn i jako Ostrov mrtvých (Island of the Dead) a je zakázáno na něj vstupovat. Cypřišový háj a hřbitov inspiroval Arnolda Böcklina k namalování jeho nejslavnějšího obrazu Ostrov mrtvých. Scenérie obrazu se však až na cypřiše liší, protože podle jiné informace, zmíněné v článku o Böcklinovi, malíř na obraze zachytil skály u ostrova Capri.  

Ostrov Panny Marie ve skalách (Gospa od Škrpjela/Our Lady of the Rocks) s dvěma věžemi s modrými kupolemi je na rozdíl od předchozího uměle vytvořený v mělké části zálivu.   

U něj jsme zakotvili a kostel si prohlédli i zevnitř. Byl dokončen r. 1630 pro věřící katolického vyznání a nahradil dřívější pravoslavný kostel z 15. století.  

Interiér překvapuje bohatou výzdobou, připadáme si zde jak v galerii. Barokní mistr Tripo Kokolja (1661-1713) kostel vyzdobil 68 obrazy i s celým stropem. 

V následující koláži vlevo nahoře znázornil Seslání Ducha svatého.

Ikona Panny Marie ve skalách na mramorovém oltáři je z r. 1452 a jejím autorem je Lovro Marinov Dobričević (1420-1478). (Pro srovnání se můžeme podívat, jak Madonu ve skalách ve dvou verzích namaloval Leonardo da Vinci.)   

Vedle náboženských výjevů nechybí ani obrazy s námořní tematikou, zbraně, keramika, sochařské a řezbářské práce a kovové tabulky s reliéfy.

Boka Kotorská má pohnutou historii. V průběhu staletí mnohokrát změnila „majitele“. Byla kolonií Římanů, Řeků, součástí Byzantské říše, Benátské republiky, v Napoleonově éře ji okupovala Francie, přibližně 100 let do r. 1918 byla pod nadvládou Rakousko-uherské monarchie, poté spadala pod několikrát se měnící uspořádání království a republik národů Jugoslávie a konečně od r. 2006, kdy Černá Hora vyhlásila nezávislost, patří jen jí. 

Historickou událostí byla také vzpoura námořníků v Boce Kotorské v únoru 1918. Původně byla namířena proti nesnesitelným podmínkám na lodích, po snížení přídělů potravin prostí námořníci trpěli hlady (ne však důstojníci), živelně pak přerostla v protirakouské povstání s politickými a národnostními požadavky za nezávislost a ukončení války. Po nasazení tří bitevních lodí Rakouska a německých ponorek byla vzpoura potlačena, z 3000-4000 vzbouřenců bylo 800 uvězněno, další souzeni a 4 vůdci (mezi nimi František Rasch, narozený v Přerově v manželství Němce a Češky) byli popraveni. V Kotoru mají pamětní desku.