Stephen Leacock - Vlastním přičiněním

Anglické složené slovo selfmademan označuje člověka, který se vypracoval od píky vlastním přičiněním. Zatímco chudé švadlenky, Popelky apod. (někdy) ke štěstí přišly díky půvabu, muži (častěji) musí vyvinout určité úsilí. Jak říkali členové správní rady pivovaru v Postřižinách: „Pane správče, musíte se víc snažit.“ Když jsem chtěl motivovat syny a říkal jim, jak jsem to měl těžké ve velmi skromných poměrech, bez vlivného strýčka a kam jsem se vypracoval, zívali nudou, jako kdybych jim vykládal o útrapách vojáků v zákopech 1. světové války a středověku, kdy se lidi koupali v neckách. Teď už je jiná doba, poučili mě.

Stephen Leacock (1869-1944) se narodil v Anglii zrovna ve chvíli, kdy jeho otec poněkolikáté zkrachoval a rodina se ocitla na mizině, přestože předchozím třem generacím venkovské šlechty se dařilo velmi dobře a pradědečkovi prosperoval obchod s madeirským vínem. Protože ani sňatek rodičů nebyl prarodičům po chuti, otec jako černá ovce rodu se rozhodl s rodinou přestěhovat do Kanady a začít od nuly. Ve skutečnosti i tam jej nad vodou držela finanční podpora z rodné Anglie, protože pracovně se pořádně neuchytil a jen plodil děti, až jich bylo 11. Aby toho nebylo málo, propadl alkoholu a nakonec rodinu opustil. Stephen se ale patřičně snažil, po střední škole, kde vynikal, pokračoval na univerzitě, malé stipendium však nestačilo a musel ji opustit. Živil se pak jako učitel na nižším stupni, přitom se nevzdával myšlenky získat univerzitní vzdělání a svému zaměstnavateli napsal žádost o zvýšení platu: „Jestliže nebudete ochotni mně okamžitě zvýšit plat, oznamuji vám, že budu nucen … pracovat dále za plat dosavadní.“      

Skutečně mu plat zvýšili, Leacock se ke studiu na univerzitě vrátil a současně si přivydělával psaním humoristických povídek, kterými se celosvětově proslavil. A své vzdělání také zúročil, dotáhl to na profesora ekonomie na prestižní McGillově univerzitě v Montrealu, kde působil více než 30 let. 

Leacockova kratičká povídka Vlastním přičiněním (v originále Self-Made Men) z knížky Literární poklesky (Literary Lapses) je zřejmou nadsázkou jeho těžkých začátků, popisuje setkáni dvou blahobytně vypadajících milionářů („půldruhého metru kolem rovníku“) v luxusní restauraci v New Yorku a jejich hovor při čekání na číšníka. 

„Já vám teda řeknu, Jonesi, že na ty svoje první roky v tomto městě nikdy nezapomenu. Krucipísek, že to ale dalo rachoty, než jsem se dostal nahoru! … Neměl jsem v kapse víc než dva šupy a skoro nic na sobě … a spát jsem musel v prázdném sudu od dehtu. Kdepak pane, člověk tak zvyklý na přepych jako vy nemůže mít ani ponětí, co je to spát v sudu.“

"Milý pane Robinsone, jestli si teda myslíte, že já nevím, co jsou to potíže, tak jste na kolosálním omylu! Když já jsem přišel do New Yorku, neměl jsem v kapse ani šesták, pane, ani šesták, a pokud jde o bydlení, mně musela stačit stará bedna od piana v ohradě za jednou fabrikou. … Když si tak někdo bydlí v sudu od dehtu, jen ať to zkusí spát pár nocí v bedně od piana.“

A milionáři se trumfují, kdo to měl horší. 

„Takhle v zimě, když vy jste se na noc zavřel v té své bedně jako v pokojíčku, já nemohl ani usnout, jak mi drkotaly zuby! Toho průvanu, co jsem zkusil!“ 

„Průvanu! Mně chcete povídat o průvanu! U té bedny, co o ní mluvím, chybělo prkno, a ještě ke všemu na severní straně. Sedával jsem tam a studoval a sněhu mi tam vždy naválo půl metru!“ 

…

„Já se pamatuji na večery, kdy jsem v tom sudu měl na návštěvě tři kamarády, u svíčky jsme do půlnoci mastili černého Petra.“       

…

„Nás, milej zlatej, sedávalo v té bedně od piana po večeři aspoň půl tuctu. … Nemáte představu, s jakým apetitem se člověk může pustit do šlupek od brambor.“

„Mně o tom vykládejte. Kolikrát já měl k snídani trošku vystydlé kaše, kterou chtěl někdo vyhodit na smetiště, nebo kolikrát jsem si chodil do vepřince vyžebrat kapku šlichty.“   

Vzrušený hovor přeruší dotaz číšníka, co si pánové dají k jídlu. A ti ve snaze prokázat vrozenou skromnost projeví přání „přinést trochu vystydlé kaše, odřezek od loje, pár šlupek od brambor …“

Když se číšník vzdaloval, Robinson to nevydržel a přivolal ho zpět. „Přece jen jsem si to rozmyslel. Místo té vystydlé kaše si radši vezmu – hm, hm – třeba vypečenou kachnu. A taky mi můžete přinést pár ústřic ve skořápce a hlt polévky (želví nebo bujón, to máte jedno), a možná taky ždibek nějaké ryby a kousíček rokfóru a hrozen vína nebo pár ořechů.“

„Mně to dejte taky,“ opravil se Jones. „A můžete s tím taky jedním vrzem vzít láhev šampusu.“        

***

Na webu je dostupné scenáristicky mírně rozšířené filmové zpracování povídky, které v r. 1967 natočil Petr Schulhoff s Janem Pivcem a Bohušem Záhorským. Byla to povedená dvojice, Jan Pivec hrával nerudné domýšlivé páprdy a Bohuš Záhorský byl známý tím, že chodíval do restaurací ve smokingu a kouřil doutníky, aby snad nikoho nenapadlo obsazovat ho do rolí dělníků a kladných hrdinů budujících socialismus. 

Česko-Slovenská filmová databáze zmiňuje ještě jednu verzi z r. 1972, v hlavních rolích s Janem Libíčkem a Josefem Hlinomazem. Bohužel ji neznám, s oběma svéráznými tlouštíky musela být neméně zábavná. 

***

Protože se blíží Vánoce, přeji Vám, ať si je užijete v pohodě, abyste byli zdraví a v novém roce se vše dařilo, nehrozil Vám život v bedně od piana a na oběd šlupky od brambor a měli jste se jako po letech ti dva Leacockovi hrdinové.