Røros - hornický skanzen, hrad Steinvikholm, Tautra Mariakloster

Věčnou otázkou je, jak naložit s věcmi, stavbami a provozy, jejichž původní funkce dosloužila a byla nahrazena novou a výkonnější nebo úspornější. Staré věci vyhodíme nebo odvezeme do sběru, budovy můžeme zbořit, nerentabilní doly a průmyslové provozy uzavřít, zasypat, rozebrat, anebo také zakonzervovat či dokonce jim najít nové využití. 

V Ostravě tak jeden bývalý důl slouží jako muzeum, spustíme se 5 m pod zem a uvidíme štolu, kde horníci vleže rubali uhlí; v areálu bývalých hutí a železáren v Dolních Vítkovicích v Ostravě se v létě koná hudební festival Colours; zchátralá věznice v centru Uh. Hradiště se možná stane Muzeem totality a pietní připomínkou popravených gestapem (jako u některých koncentračních táborů) i nespravedlivě stíhaných a mučených „nepřátel socialismu“ v 50. letech; rekultivovaná krajina někdejší povrchové těžby a již nevyužívané lomy se mohou stát rekreační zónou (např. jezero Most a Žulový lom v Jeseníkách); průmyslový komplex Zeche Zollverein v německém Essenu s uhelným dolem a koksovnou byl v r. 2001 jako architektonické a technické dílo zapsán na seznam UNESCO; podobný průmyslový skanzen je v Dortmundu; zničený blok jaderné elektrárny v Černobylu je dnes cílem turistických zájezdů.

Některá historická technická díla stále ještě jsou alespoň svátečně využívána, např. staré tramvaje, čmoudící parní lokomotivy nebo dokonce celá Kysucko-oravská lesná železnica.

Příkladem památkově chráněného bývalého hornického města je norský Røros, ležící na železniční trase mezi metropolí Oslo na jihu země a severněji položeným Trondheimem, asi 380 km od Osla a 150 km od Trondheimu.     

Město s přibližně 5 tisíci obyvatel leží v nadmořské výšce 625 m a v chladném podnebí na okolních horách i v létě leží sníh. 

Největší rozmach Rørosu nastal v 17. století po zahájení těžby mědi, ta však byla v r. 1977 ukončena a v současnosti je hlavním odvětvím produkce kvalitní vlny a textilu, včetně textilního designu. 

Pozůstatky těžby, hutí, dopravních a vodohospodářských systémů s nimi spojených jsou pečlivě udržovány a již r. 1980 byl Røros zapsán na seznam UNESCO. 

A zachovalé jsou také dřevěné domky horníků.

A po těžké práci možná přišla vhod chvíle rozjímání.

Nápis „Tiden går“ na podstavci sochy horníka s kahanem a něčím, co připomíná spíš husitskou zbraň, v norštině znamená „Čas letí“. 

V Norsku nemůže chybět nefalšovaný troll.

Do Rørosu jsme se vydali autem z Trondheimu a za zmínku stojí také výlet opačným směrem k přibližně 45 km vzdálenému hradu Steinvikholm. Hrad nechal postavit arcibiskup z Trondheimu na poloostrově přístupném dřevěným mostem. Arcibiskup se při návštěvě papeže ve Vatikánu seznámil s díly Leonarda da Vinci a jeho kresba pevnosti pak údajně byla inspirací stavitelů hradu. Dokončen byl r. 1532 po 7 letech od zahájení prací.

V té době byl největší norskou pevností a účelem byla ochrana proti Dánům.  

Na konec ještě zřícenina cisterciáckého kláštera Tautra Mariakloster z 13. století, který však v 16. století zanikl. 

Cestou zpět do Trondheimu se nabízely následující pohledy.