Moskva (1) - Muzeum kosmonautiky

Porážka Německa v 2. světové válce přinesla výraznou změnu poměrů ve východoevropských zemích. Původní protinacistická koalice západních mocností USA, Velké Británie a Francie se Sovětským svazem se rozpadla a podle Churchillova příměru se vytvořila "železná opona" mezi "Západem" a "Východem".

Ve východních zemích, osvobozených Rudou armádou, totiž významně vzrostl vliv komunistických stran (např. v československých volbách v r. 1946 KSČ dostala 40 % hlasů) a všechny tyto země se dříve nebo později dostaly do područí Sovětského svazu, a to nejen politického a ideologického, ale i vojenského (bylo dáno přítomností sovětských vojsk ve většině východních zemí a formálně stvrzeno r. 1955 v paktu Varšavská smlouva se sovětským velením) a ekonomického (Rada vzájemné hospodářské pomoci, 1949).

Oba ideologicky protikladné bloky se snažily získat vojenskou převahu pro případ nového válečného konfliktu. A ve vojenské výzbroji důležité místo vždy měla raketová technika. Američanům se sice po skončení 2. světové války podařilo do svých služeb zapojit Wernhera von Brauna, konstruktéra obávaných raket V-2, mocné zbraně nacistického Německa, ale protože již disponovali vojenskými základnami po celém světě, nepotřebovali rakety s dlouhým doletem a mnohem více se zaměřili na modernizaci letectva. Naopak Stalin v raketách viděl nosiče atomových bomb a jejich vývoj mocensky prosadil jako prvořadý úkol. Podceňovaní Rusové tak s týmem vedeným Sergejem Koroljovem (1907-1966) na tomto poli Američany brzy předstihli.

Přímé použití jaderných zbraní pro potenciální hrozbu zničení celého světa bylo však těžko představitelné a místo toho se soutěžení bloků transformovalo na "studenou válku". Ta měla mnoho podob - zahrnovala např. podporu převratů ve třetích zemích s cílem nastolit vládu k obrazu svému, dodávky zbraní podporované straně (a jako vedlejší efekt jejich testování v bojových podmínkách), vojenskou a ekonomickou špionáž a v neposlední řadě i důraz na propagandu. A k ní byly potřebné výrazné úspěchy. Stalinem preferované množství tun oceli (ruské slovo stal je v češtině ocel) na hlavu obyvatele jeho nástupce Nikita Chruščov nepovažoval za hlavní trumf a v jako nové prioritě se vzhlédl ve využití raket k vynášení družic na oběžnou dráhu Země v kosmickém prostoru (tj. ve vzdálenosti víc než 100 km od povrchu Země), což mělo dokázat, že socialistické zřízení je zárukou pokroku i v oblasti vědy a techniky (vedle dalších, o nichž se nepochybovalo).

Historii (především sovětských úspěchů) kosmonautiky zachycuje Muzeum kosmonautiky v Moskvě.

Počátky raketové techniky jsou spojeny s teoretickými pracemi Konstantina Ciolkovského (1857-1935). Vědec kromě toho už v r. 1903 vizionářsky navrhl i model rakety pro meziplanetární lety. Raketa je rozdělena do několika sekcí. Horní byla určena pro řízení letu, disponuje panelem s měřicími přístroji a otočnými židlemi pro posádku, spodní slouží jako obývací pokoj.

Dnešní kosmické lodě jsou konstruovány jako vícestupňové se samostatnými motory a palivem. Tím se umožní docílit větší rychlosti. Spodní stupně se po vyčerpání paliva oddělí. První stupeň rakety Kosmos, poprvé použité v r. 1962, byl poháněn čtyřkomorovým motorem RD-214.

Jako první vypravili umělé těleso na oběžnou dráhu Země Sověti. Stalo se tak 4. října 1957 vypuštěním družice Sputnik 1.

O měsíc později, 3. listopadu 1957, ji následoval mnohem větší (508,3 kg vážící) Sputnik 2 s prvním živým tvorem na palubě, psem Lajkou. I když se počítalo s týdenním letem, nebohý tvor upoutaný v postroji po několika hodinách letu následkem stresu a přehřátí pošel.

V následující koláži jsou oba Sputniky v horní řadě a dole je Sputnik 3. Je patrné, jak se konstrukce proměnila od koule k aerodynamickému tvaru. U poslední jsou už i solární články.

Největším úspěchem Sovětů byl první let člověka do vesmíru, 12. dubna 1961 se tam v lodi Vostok 1 dostal Jurij Gagarin. A první žena ve vesmíru byla také ze Sovětského svazu, byla jí Valentina Těreškovová v r. 1963. Při letu se ze strachu nervově zhroutila, což se samozřejmě tajilo, její mise byla vydávána za velký úspěch a ona sama se stala propagandisticky využívanou celebritou.

Američané Sověty napodobili 20. února 1962, kdy se na oběžnou dráhu Země vypravil John Glenn s lodí Friendship 7. Být druhým však Američanům bylo málo a už 25. května 1961 při projevu v Kongresu prezident John Fitzgerald Kennedy prohlásil, že "USA by se měly zavázat k dosažení cíle, že před koncem tohoto desetiletí člověk přistane na Měsíci a bezpečně se vrátí na Zemi." ("US should commit itself to achieving the goal, before this decade is out, of landing a man on the Moon and returning him safely to the Earth.")

Cíl to byl smělý, protože Měsíc je od Země vzdálen přibližně 384 tisíc km a vesmírná loď s Gagarinem při svém jediném, 108 minut trvajícím oběhu Země se pohybovala v rozmezí 181 až 327 km nad jejím povrchem.

Bez lidské posádky se Sovětům podařilo s vesmírnou sondou Luna 3, vypuštěnou 3. října 1959, přiblížit Měsíci na necelých 8000 km a pořídit první fotografie jeho povrchu, včetně odvrácené strany. Jak je vidět, energie pro sondu byla dodávána i solárními panely.

Luna 9 uskutečnila první měkké přistání na Měsíci. Dosedla na něj 3. února 1966. Vedle kvalitních snímků povrchu dalším přínosem bylo zjištění, že povrch Měsíce je pevný a je možné se po něm procházet, což ještě více podnítilo zájem o let na Měsíc s lidskou posádkou.

Sonda Veněra 1, jejíž model je na dalším snímku, byla vypuštěna do vesmíru v r. 1961, ale po týdnu ze vzdálenosti 2 miliony km přestala komunikovat a zřejmě ve vesmíru létá dodnes.

U kosmických letů se však nezapomínalo ani na vojenské využití. Vesmírná stanice Almaz měla za úkol monitorovat vojenské cíle.

8. března 1965 Alexej Leonov během letu kosmické lodi Voschod 2 jako první člověk vystoupil z lodi do volného prostoru. Ve skafandru Berkut (na snímku vlevo) se tam zdržel 24 minut. U staršího typu skafandru SK-1 (vpravo) jsou vidět hadice otevřeného ventilačního systému.

Vesmírné závody a tlak politiků chtivých okamžitých úspěchů spolu s mnoha technickými problémy však přinesly první oběti. V lednu 1967 Virgil Grissom, Edward White a Roger Chaffee z americké posádky Apollo 1, vybrané k letu na Měsíc, uhořeli v kabině lodi na startovací rampě a o tři měsíce později zahynul Vladimír Komarov, který byl připravován k přistání na Měsíci ruským týmem. Při přistávacím manévru lodi Sojuz 1 selhalo brzdění padáky a loď se při prudkém nárazu roztříštila.

Nakonec se úsilí přistát na Měsíci podařilo korunovat Američanům. 20. července 1969 Neil Armstrong a Edwin Aldrin z posádky Apollo 11 se na něm jako první pozemšťané prošli.

Poté se zájem obou kosmických velmocí rozdělil, Sověti se zaměřili na budování vesmírných stanic pro dlouhodobý pobyt posádek a Američané přišli s projektem raketoplánu (Space Shuttle). Ten startuje vertikálně stejně jako ostatní kosmické lodě, ale přistává jako letadlo a může být použit opakovaně. Raketoplány také mnohonásobně použity byly, ale i je provázely tragédie. V r. 1986 raketoplán Challenger se 7 astronauty na palubě minutu po startu ve vzduchu explodoval a r. 2003 naopak pouhou čtvrt hodinu před přistáním se rozpadl raketoplán Columbia a o život přišlo dalších 7 astronautů.

Raketoplán zkonstruovali i Sověti v rámci programu Eněrgija-Buran. Uskutečnil jeden úspěšný plně automatizovaný let bez posádky a poté byl program ukončen. Jeho model ale samozřejmě v muzeu nemůže chybět.

A takto vypadá orbitální stanice Mir a její vnitřek.

Americkou techniku v muzeu reprezentuje raketa Saturn 5, která Neila Armstronga a Edwina Aldrina vynesla na Měsíc, a raketoplán.

Doplnění 1. ledna 2019:

Po přistání na Měsíci se další metou stal Mars. Má od Země průměrnou vzdálenost 225 milionů km (podle polohy obou planet na oběžné dráze kolem Slunce se mění od 54 do 401 milionů km), což je téměř 600-krát dál než Měsíc a let přes kosmické rychlosti lodí k němu trvá nejméně čtvrt roku, jak ukazuje přehled letů amerických sond do r. 2011.

V posledních letech se do dobývání kosmu intenzivně zapojila Čína a plánuje výsadek robotického vozítka na Marsu a mluví se také o Indii a letu k Venuši.

Měsíc a planety Sluneční soustavy jsou inspirací umělcům, skladby z vážné hudby, rocku a popu jsem zmínil v článku Hudební výlet na Měsíc (s anketou), ale podnětné byly i samotné lety.

Dirigent Gustav Brom nazpíval Pozdrav astronautovi (nebo také Dobrý den, majore Gagarine). Označení v názvu je ale nepřesné, protože Sověti (Rusové) své poutníky ve vesmíru nazývají kosmonauty, astronauti je označení Američanů a Číňané jim říkají tajkonauti.

Skupina Mefisto zase vzdala hold americkým vesmírným letům ve skladbách Start Gemini a Návrat Gemini. Zvlášť v druhé skladbě zaujme Karel Svoboda u klavíru a kytarové sólo Oty Jahna.

Přistání Američanů na Měsíci bylo zpochybňováno v konspiračních teoriích a dokonce byl i natočen film (název si nepamatuji), kde měsíční krajinu zastoupila nevadská poušť.

Nejnovějším filmovým příspěvkem je První člověk (First Man) z r. 2018.

***

Kdysi dávno v 80. letech jsem byl na folkovém koncertu Jana Buriana a Jiřího Dědečka a jeho součástí bylo i okénko pro dotazy diváků. V tu dobu se v televizi vysílal propagandistický pořad zaměřený proti našim emigrantům, uváděný Milošem Kopeckým, a jeden z diváků v návaznosti na něj se folkařů zeptal: "Co si myslíte o lidech, kteří opouštějí naši zem?"

Jiří Dědeček odpověděl: "My si kosmonautů velmi vážíme."