Řím (2) - schody a fontány

"Všechny cesty vedou do Říma" a v něm především ke Koloseu, archeologickému areálu Forum Romanum, Benátskému náměstí (Piazza Venezia) s památníkem Vittoria Emanuela II. a do čtvrti tvořící ministát Vatikán s bazilikou sv. Petra, Andělským hradem a Vatikánskými muzei se Sixtinskou kaplí a Michelangelovými freskami. Obrazy renesančních a barokních mistrů se může pochlubit také Galleria Borghese a dokonce i z vnějšího pohledu obyčejný kostel San Luigi dei Francesi uchovává tři Caravaggiovy originály.

Zde však zmíněné památky, obrazy a fresky vynechám a omezím se na místa, kde není nutné čekat hodiny na vstupenku, i když tlačenice lidí tam není o nic menší.

Schody a schodiště vedle primární funkce zpřístupnit místa v různých výškách mohou být i výrazným architektonickým a estetickým prvkem, známe skleněná schodiště, točitá schodiště na rozhlednách a věžích, často je krášlí kovotepci umělecky provedená zábradlí a na venkovních prostranstvích sochy.

A není divu, že se schodiště dostala i do romantických písní, např. Po starých zámeckých schodech, a ta dlouhá mohou vést až do nebe: Takový schody do nebe, Stairway to Heaven.

Schody La Cordonata v Římě, vedoucí na vrch Kapitol, navrhl Michelangelo Buonarroti (1475-1564) a podle jeho plánů je r. 1582 postavil architekt Giacomo della Porta (1532-1602).

Schody mají mírný sklon a jejich délka byla přizpůsobena tak, aby jimi mohli stoupat osli a koně se zapřaženými vozy.

Architekt současně se schody dokončil i fasádu Senátorského paláce (Palazzo Senatorio), který se tyčí nad nimi na Kapitolu.

Z obou stran schodiště naproti sobě stojí dva podobné paláce: Palazzo Nuovo a Palazzo dei Conservatori. Všechny tři paláce vystavují sbírky Kapitolských muzeí (Musei Capitolini) - antické sochy a obrazy renesančních a barokních mistrů (Tiziana, Tintoretta, Rubense a dalších).

Horní část schodiště zvýrazňují sochy mytologických hrdinů Castora a Polluxe, Diových synů, symbolizujících pevné bratrské pouto.

A před Senátorským palácem je navíc 3,5 m vysoká jezdecká socha římského císaře Marca Aurelia.

Z levé strany schodiště La Cordonata je ještě jedno a strmější.

(Zajímala mě obě a zatímco jsem se kochal, mí rodinní příslušníci zmizeli a vůbec jsem nevěděl, kterým směrem šli. Vyběhl jsem jedním i druhým schodištěm a vyhlížel jak Jeníček s Mařenkou, ale nikde nikdo. Nebýt mobilů, potkali bychom se asi až na hotelu.)

Španělské schody vděčí za název Španělskému náměstí (Piazza di Spagna) na jejich úpatí, kde sídlilo velvyslanectví Španělska při Svatém stolci, a také v anglických textech se označují jako The Spanish Steps. Italové však používají jiný název, a sice La Scalinata di Trinita dei Monti (scalinata = schodiště) podle kostela Trinita dei Monti na jejich vrcholu. Jsou dílem architekta Francesca De Sanctis (1693-1740) a postaveny byly v r. 1726.

Protože nejpůsobivější pohled na Španělské schody je z nadhledu z horního patra budovy na Španělském náměstí, kam se turisté nedostanou, výjimečně sem zařadím výřez fotografie z průvodce Splendors of Rome and Vatican, vydaného nakladatelstvím T.P.E. Editore v Římě. Na ní je pěkně vidět centrální část schodiště se dvěma paralelními větvemi, kterými se ve vyšší poloze obchází plocha s květinovou výzdobou, na terase se cesty spojují a na konci opět větví a obcházejí zástavbu s obeliskem. Schodiště překonává výškový rozdíl 23 m a tvoří jej 138 schodů.

Stavbu kostela financoval francouzský král Ludvík XII. a Francouzi také významně přispěli na realizaci schodiště. Král Slunce Ludvík XIV. si představoval, že Italové se odvděčí tím, že mu umožní tam umístit (nejspíš jeho) jezdeckou sochu. S tím ale narazil u papeže, který naopak prosazoval místo sochy obelisk. Ten se tam nakonec skutečně objevil, ale až po francouzské revoluci a svržení Bourbonů.

Na dalším snímku jsou věže kostela bohužel skryty za plakáty, protože v tu dobu byly v rekonstrukci (a při první návštěvě několik roků předtím byl už večer a špatné světelné podmínky).

Místo je velmi oblíbené a na Španělském náměstí a v blízkém okolí si ubytování našli mnozí slavní umělci, např. spisovatelé a básníci G. Byron, P. B. Shelley, J. Keats, J. W. Goethe, Stendhal, H. de Balzac, H. C. Andersen a skladatel F. Liszt.

Živo je také na terase, kde malíři nabízí žánrové obrázky a zruční kreslíři a karikaturisté na počkání zhotoví portrét.

Na jedné z předchozích fotografií Španělských schodů je v popředí částečně zachycena Fontana della Barcaccia. Jejím autorem je sochař Pietro Bernini (1562-1629), dokončena byla po jeho smrti v r. 1629 díky přispění jeho slavného syna Gian Lorenza Berniniho (1598-1680), architekta, sochaře a malíře, který vtiskl podobu Svatopetrskému náměstí (Piazza San Pietro) ve Vatikánu i vnitřní výzdobě baziliky sv. Petra.

Fontána má podobu člunu, Pietru Berninimu byla inspirací povodeň r. 1598, kdy voda z řeky Tibery se vylila do ulic a dalo se do nich doplout na člunech a po jejím opadnutí tam jeden člun uvízl.

Nejslavnější římskou fontánou je ale bezpochyby Fontana di Trevi.

Autorem návrhu fontány v pozdně barokním stylu byl Niccolo Salvi (1697-1751), dokončena byla 11 let po jeho smrti Giuseppem Panninim. Fontána je široká 20 m a vysoká 26 m. Název Trevi je odvozen od Tre Vie (three ways, tři cesty).

K jejímu věhlasu přispěl také film Sladký život (La dolce vita, 1960) Federica Felliniho a scéna, kdy znuděná filmová diva Sylvia v podání švédské sexbomby Anity Ekberg se jde do fontány zchladit a spisovatel Marcello, živící se psaním do bulvárních novin (hrál ho italský filmový krasavec Marcello Mastroianni), se nechá zlákat za ní.

S fontánou se pojí řada pověstí, pokud do fontány vhodíme jednu minci, ještě se do Říma vrátíme, dvě mince způsobí, že se zamilujeme do atraktivní Italky a při třech zde najdeme partnera/partnerku do manželství. Podmínkou je však mince házet pravou rukou přes levé rameno. Pověrčiví turisté do fontány ročně naházejí víc než milion eur. Radnice je pak využívá na podporu chudých i na opravy památek.

Na následujícím snímku je vidět i horní část, ale ne voda, fontána byla zrovna v rekonstrukci.

Fontana dei Tritoni na Piazza Bocca della Verita je ohraničena osmicípou hvězdou, která byla heraldickým znakem papeže. Na skalnatém podstavci uprostřed klečí dva Tritoni (Triton je bůh z řecké mytologie, posel moře, který v horní části těla má podobu člověka a dolní tvoří rybí ocas) a na ramenou a vztyčených pažích podpírají velkou lasturu ústřice, která slouží jako horní nádrž. Mezi Tritony je erb papeže.

Autorem fontány je architekt Carlo Francesco Bizzaccheri (1656-1721), dokončena byla r. 1715.

Fontana del Pantheon stojí před římským Pantheonem, obelisk pochází ze 13. stol. před n. l. z doby vlády egyptského faraona Ramsese II. Podstavec zdobí sochy čtyř delfínů od Filippa Barigioniho (1690-1753), v 19. stol. však byly nahrazeny kopiemi a mramorové originály přemístěny do muzea.

Drobná Fontana della Pigna (pigna = šiška jehličnanu) nedaleko památníku Vittoria Emanuela II. je novějšího data, realizována byla r. 1925 sochařem a architektem Pietrem Lombardim (1894-1984).

Jestliže se o Praze říká, že je stověžatá, u Říma lze tuto charakteristiku parafrázovat na fontány. Cestovatelský server TripAdvisor jich zmiňuje 92. Alespoň formou odkazu doplním čtyři: Fontana del Nettuno (Neptunova fontána), Fontana delle Tartarughe (Želví fontána), Fontana dei Quattro Fiumi (Fontána Čtyř řek) a Fontana del Moro (Maurova fontána).

A na závěr ještě fontána ze Svatopetrského náměstí ve Vatikánu.

Vlastně jsou zde dvě stejné, jak je vidět i ze střechy baziliky sv. Petra. Jejich autorem je Carlo Maderno (1556-1629).