23. července 2012

Mé filmové Top5 - sex, jemný humor a poetika

Docela často jsem chodíval na filmy "náročného diváka" do Filmového klubu, ale nebudu zde předstírat intelektuální vytržení nad duševními pochody rozervaných niter hrdinů (např. Bergmanových děl) a z filmů, na které se ptá Edith Holá ve svém článku Vyberte pět nej filmů, připomenu raději ty (vesměs starší), jež mě ani při opakovaném sledování nezklamou, protože pohladí svou poetikou, vzbudí úsměv nebo potěší oko umělecky ztvárněnou erotikou. Pokusím se je přiblížit jen střípky scén a někdy i osobní vzpomínkou.

Mám velmi kladný vztah k rockové hudbě a 60. léta 20. století (zejména jejich 2. polovina) byla v hudbě (a také literatuře a filmu) určitým přelomem. Napomádovaný Elvis Presley se rázem stal vykopávkou, fenoménem doby byly dlouhé vlasy, pohrdání konvencemi, volná láska, drogy, odmítání vojenské služby, svobodomyslnost, dnes jsme tady a zítra, kdo ví? Proto zde nemůže chybět kultovní film č. 1.


1. Zvětšenina (Blow Up) (Michelangelo Antonioni, 1966)
Film začíná jako detektivka, mladý fotograf fotí zamilovaný pár v parku a když fotky vyvolá a zvětší, zjistí, že v rohu jednoho snímku leží mrtvola. Příběh ale nebudu popisovat, jen se dotknu jeho atmosféry. Fotograf žije nevázaným životem, v jedné scéně vysvleče donaha dvě dívky a balí je do papíru, ta však byla z větší části pro naší distribuci vystřižená, aby neohrožovala mravní výchovu :-) Jednu z dívek hrála Jane Birkin(ová), později na sebe upozornila erotickou písní Je t'aime moi mon plus, kterou nazpívala se Serge Gainsbourgem.
Ve filmu také zahrála skupina Yardbirds. I když nikdy nepronikla mezi největší hvězdy rocku, prošli jí tři výborní kytaristé - Eric Clapton, Jimmy Page (později se proslavil v Led Zeppelin) a Jeff Beck. Ve filmu je vidět Page a Beck. Během vystoupení Yardbirds Beck začne rozbíjet kytaru (tím byli zvlášť známí členové skupiny Who) a nakonec ulomený krk kytary hodí mezi diváky, kteří se o něj poperou. Vybojuje si jej fotograf a vyběhne na ulici. Když zjistí, že už ho nikdo nesleduje, bez zájmu torzo kytary odhodí na zem. Žijeme teď, právě pro tuto chvíli, za to vzrušení to stálo. Carpe diem.

K filmům 2 a 3 si dovolím osobní odbočení:
Oženil jsem se až po třicítce a před tím jsem si život starého mládence zpestřoval občasnou známostí (zrovna moc jich ale nebylo). Jedna z nich bydlela na venkově asi 50 km od Brna a čas od času za mnou přijela, nechtěla však, abych jezdil za ní, protože co by tomu řekli sousedé. Po úvodním políbení na přivítanou se vždy hned začala svlékat a za minutu jsme byli v posteli. Po nějaké době se mně zdálo, že už dost dlouho mě nenavštívila, tak jsem ji zavolal do práce, i když to si slečna inženýrka také nepřála, dělala tam vedoucí a co kdyby u ní někdo byl v kanceláři a něco z rozhovoru zaslechl, sexuální abstinence však přemohla mé zábrany. Odpověděla, že ani na popáté nepřišla do jiného stavu a už nepřijede.


2. Poslední tango v Paříži (Last Tango in Paris) (Bernardo Bertolucci, 1972)
Právě v tomto filmu byla cesta mezi úvodním seznámením a intimním sblížením velmi krátká. Přitom šlo o úplně cizí lidi (hráli je Marlon Brando a Maria Schneider(ová)), kteří hledali podnájem a náhodně se sešli na prohlídce jednoho bytu. Přestože se tam scházejí dále, muž nechce nic vědět, nic slyšet, neznají tak ani svá jména a spojuje je jen sex. Film vyvolal skandál drsnou scénou análního znásilnění, která i herečce způsobila trauma, protože režisér ji při angažování do filmu na ni předem nepřipravil. Jak se můžeme dočíst na Wikipedii (i se stručným obsahem děje, který vyvrcholí smrtelným střelným zraněním muže a nacvičováním výpovědi ženy: "Nevím, kdo to je, sledoval mě na ulici, pokusil se mě znásilnit"), v Itálii byly kopie filmu zničeny a Bertolucci u soudu dostal čtyřměsíční podmíněný trest odnětí svobody. Naštěstí režisér jednu kopii zachránil a poté, kdy byl cenzorský verdikt zrušen, se film v mírně zcenzurované verzi dostal do kin. Měl několik nominací na Oscara, u nás se ale nehrál a viděl jsem ho (myslím) až v 90. letech.

Na filmu mě také zaujalo, že řada scén se natáčela v bytě poblíž mostu Bir-Hakeim a herci v hlavních rolích se často po spodním podlaží mostu určeném pro pěší procházejí. Při návštěvách Paříže jsme se 2-krát ubytovali blízko mostu a jednou jsme dokonce na metro nastupovali přímo na stejnojmenné stanici. Chtěl jsem sem vložit obrázek mostu, ale žádný nemám, protože jsem se příliš nechal unést pěkným výhledem na Eiffelovu věž a k mostu jsem našel jen nepovedené večerní fotky jedné sochy, která jej zdobí. Alespoň trochu je vidět na snímku z Eiffelovky, bohužel však bylo zamlženo a snímek i přes snahu jej vylepšit má velmi špatnou kvalitu a dá se se zamhouřenýma očima použít jen jeho výřez.




3. Faunovo velmi pozdní odpoledne (Věra Chytilová, 1983)
Film začíná pohledem na obličej obstarožního muže (hraje ho Leoš Suchařípa), který se očividně napíná a s námahou procedí mezi zuby: "Tak co já to vlastně dneska budu dělat?" Při pohybu kamery pochopíme, že přitom sedí na záchodě, a po vpravení do děje, že jde o starého mládence, který myslí jen na sexuální dobrodružství. V pracovních záležitostech má trochu chaos, např. dlouhou dobu nemůže najít složku k jednomu obchodnímu případu, ale v těch svých má naopak zavedený systém. Jednou přijde do práce a ptá se kolegyně? "Kde je moje tužka?" "Která?" "Ta, co tady ležela rovnoběžně s tou druhou." Moje manželka to komentuje tak, že podobné příznaky byly patrné i u mě, když se se mnou seznámila, a už se s tím nedá nic dělat.
Kouzelný je také závěr filmu. Suchařípa leží na lavičce před domem a v tom se objeví nadřízená (ve filmu o něj stále usiluje) zahalená v plášti, v ruce drží kosu a zve jej k sobě. Po menším přetahování ("Už sis pro mě přišla? Tak brzo?" …) nakonec vyděšený Suchařípa vyskočí z lavičky a se slovy "Ještě ne, ještě jsem nic neudělal" začne horečně psát křídou po chodníku, aby po něm něco zůstalo. (Ukázky z filmu jsou ve videu na YouTube, co v ní není, jsem uvedl jen po paměti, protože film na CD nemám.)

Věra Chytilová a její častá (spolu)scénaristka Ester Krumbachová nikdy u kulturních tajemníků KSČ oblíbené nebyly, protože jejich tvorba bylo všechno, jen ne socialistický realismus. Náhodou jsem si přečetl jednu recenzi filmu, kde kritik se chytil závěrečné scény a film zhodnotil přibližně takto: "Přes popis prázdného a poživačného způsobu života se film nakonec ukázal pokrokovým, protože hlavní hrdina, když už po něm sahala smrt, si uvědomil, že měl žít úplně jinak a místo shánění mladých slečen do postele měl raději poctivě pracovat." :-))


4. Rozmarné léto (Jiří Menzel, 1967)
Jiří Menzel dostal Oscara za zfilmování Ostře sledovaných vlaků (1966) podle předlohy Bohumila Hrabala, z jeho filmů však mám nejradši Rozmarné léto, který natočil pro změnu podle Vladislava Vančury. Přestože jde o humorné dílko, v celém filmu se nikdo neusměje a všichni mluví krásnou salonní češtinou.

Každý asi zná výrok "Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným" (v knize ještě pokračuje: "Je chladno a můj dech, jakkoliv jsem nepozřel vody, je mrazivý."), jenže takových je v díle přehršel. Připomenu alespoň dva.
(i) Všichni muži - provozovatel plovárny Antonín Důra, abbé a major - byli unešeni Annou, asistentkou kouzelníka Arnoštka, a všemožně ji nadbíhali. Důra nachytal ryby v řece Orši a Anně je věnoval. Annu však po něm navštívil i abbé. Důra se ho potom ptal, co tam jedl. Ten k jeho velké radosti odpověděl: "Okusil jsem něco okouního masa a byl to týž, jehož jste vytáhl včera o poledni z Orše."
(ii) Důrova manželka Kateřina se zase zahleděla do kouzelníka a nastěhovala se k němu. Když se však při pádu z lana zranil a byl nepoužitelný, Kateřina začala vést řeči, že ji manžel potřebuje, a kouzelník ji vyhodil. Kateřina přišla domů a na uvítanou manželu oznámila: "Vrátila jsem se, protože ti chci odpustit."


5. Touha zvaná Anada (Ján Kadár, Elmar Klos, 1969)
Režiséři Kadár a Klos jsou známi především oscarovým filmem Obchod na korze (1965), stejně jako u Menzela dám ale přednost jinému než oceněnému filmu.
Film Touha zvaná Anada má vcelku minimalistický děj - z Dunaje vytáhnou neznámou dívku, jejíž totožnost nebyla zjištěna. Podaří se ji ještě oživit a dívka (nechá si říkat Anada) se pak zdržuje v domě rybáře. V něm se probudí vášeň a přestane vnímat svou vážně nemocnou manželku. Nakonec Anada stejně záhadně zmizí, jak se objevila. Rybář se jí vydá hledat a nechá manželku bez pomoci. Když Anadu nenajde, rozběhne se domů. V závěrečném obrazu běží směrem ke kameře a přitom se od ní vzdaluje (kameraman natáčí z auta, které jede ve stejném směru, ale rychleji než běžec). Tuto symboliku si vysvětluji tak, že jí sice běží na pomoc, ale s každou vteřinou se snižuje šance, že ji ještě uvidí živou.

Celý film je dostupný na YouTube v deseti částech. Přiznám se, že čtvrtá mě scénou začínající v čase 7:10 (přesněji půvabem herečky v hlavní roli) tak uchvátila, že jsem během týdne šel na film znovu. Nejen to se mně však na něm líbí, předností filmu je také poetická kamera s působivými záběry lužních lesů, které již není možné vidět, protože později byly zatopeny přehradou Gabčíkovo.

17 komentářů:

  1. Zvětšeninu jsem viděla, je to zajímavý film dobře vykreslující bohémský život...Poslední tango ne, na Fauna jsem úplně ve své soukromé topce zapoměla a přitom je to skvělý film! Rozmarné léto taky klasika i když tolik se mi pod kůži nedostalo jako jiné filmy a ten poslední film vůbec neznám ani podle jména.

    OdpovědětVymazat
  2. Bohužel jsem viděla jen Rozmarné léto, stydím se za svojí filmovou neznalost.

    OdpovědětVymazat
  3. [2]: Já jsem zase viděl jen Requiem pro panenku a Goodbye Lenin.[1]:[2]:Leccos se dá najít na webu.

    OdpovědětVymazat
  4. Viděla jsem Poslední tango v Paříži a Rozmarné léto. Tam jsem obdivovala tehdy ještě mladou a moc krásnou J. Preissovou.

    OdpovědětVymazat
  5. Zvětšenina je taktéž můj oblíbený film. Je zajímavé, že ve filmu měli původně vystupovat The Who, ale odmítli. Antonioni pak oslovil The Yardbirds, kteří mu na konkurzu zahráli "Train Kept A-Rollin", což bylo přesně to, co chtěl. Keith Relf - zpěvák Yardbirds pak změnil text a skladba se znovuzrodila v podobě Stroll On, jak ji můžeme ve filmu slyšet. Beck byl na nervy, když po něm Antonioni chtěl roztřískat kytaru, tak mu nakonec donesli nějakou levnou - je tam hezký záběr, jak ji s nepříčetným úsměvem demoluje a Jimmy se jen culí.
    Přiznávám, že díky této legendární scénce jsem film vlastně poprvé viděla, ale dostala mě jeho zvláštní, neuchopitelná atmosféra.

    OdpovědětVymazat
  6. Rozmarné léto patří také k mým oblíbeným, a známý výrok jsem loni používala celé léto. Bo stálo opravdu za pendrek...
    Ještě jsem viděla Zvětšeninu, pozoruhodný filmeček, ale už je to dost dlouho. Faunovo velmi pozdní odpoledne mě asi moc nenadchlo, ale poslední věta v tvém článku mě dostala.
    Zbylé dva filmy jsem myslím snad ani neviděla.
    Ale krásně jsi všechny filmy uvedl a přidal zajímavosti, které se na oficiálních stránkách nedočteme...

    OdpovědětVymazat
  7. [5]: Robko, díky moc za zajímavé informace. Já jsem si říkal, že na ničení nástrojů byli experty Who. Ti by se mohli měřit s Laurelem a Hardym. Jsem také rád, že právě tato scéna je na YouTube k vidění.

    OdpovědětVymazat
  8. [6]: Rozmarné léto opravdu miluju. Nádherná je také scéna, kdy kouzelník Arnoštek balancuje na laně a přiběhne děda (hraný Bohoušem Záhorským) a křičí na něho "Slezte nebo spadnete". Přitom třepe podpěrným sloupem, lano se rozkmitá, kouzelník spadne a děda prohlásí: "Vždyť jsem to říkal."

    OdpovědětVymazat
  9. Zvětšenina se mi kdysi líbila. Ten poslední film vůbec neznám. Vypadá to na pořádnou depku.

    OdpovědětVymazat
  10. Báječný výběr filmů, Zvětšenina patří u mě také mezi ty nejlepší filmy. Viděla jsem jí několikrát. Poslední film neznám, od této režisérské dvojice znám "Smrt si říká Engelchen", "Obžalovaný", "Tři přání" a asi jejich nejznámější "Obchod na korze".
    O tomto projektu vím, ale už více než dva dny přemýšlím, jaké filmy vybrat. Je to hodně těžká volba.

    OdpovědětVymazat
  11. Výborný výběr! Rozmarné léto by u mě určitě bylo v TOP 10. Jeho jazyk mě fascinuje a taky mě kdysi inspiroval k jednomu blogovému článku   (http://pvapenik.blog.cz/1002/o-rozmarnem-lete-v-zime)
    Zvětšenina je samozřejmě paráda a Poslední tango v Paříži je taky klasika. Anadu jsem kdysi viděl, ale přiznávám, že si film moc nepamatuji. Budu muset paměti vypomoci opakovací projekcí . Díky za inspiraci.

    OdpovědětVymazat
  12. [8]: Jo, to bylo na hlavu. Ale i takovcí jsou mezi námi...

    OdpovědětVymazat
  13. Tvůj výběr mě zaujal. Musím přiznat, že znám pouze Rozmarné léto (ano, moc filmový maniak nejsem ). Tvé popisy mě neznámých filmů mě však celkem vtáhly a říkám si, že první tři filmy mohou být dobré, takže doufám, že je někdy uvidím (buď na netu, nebo jiným způsobem)

    OdpovědětVymazat
  14. Z těchto jsem viděla první dva filmy a pak Rozmarné léto. Líbily se mi všechny tři, ikdyž od Menzela mám radši jiné, ale pořád je to skvělý film. ;)

    OdpovědětVymazat
  15. Budu za vyvrhela, ale na Zvětšeinu jsem se kdysi moc a moc těšil, když je to tak profláknutej film. Pak jsem si ho pustil.. po deseti minutách vypnul. Další kolo přišlo na řadu tak za měsíc, ale víc jak za hodinu jsem se nedostal. Prostě nehorázná nuda pro moje oči, nevím jak to :)S podobným nadšený očekáváním půjdu (snad brzy) do Tanga v Paříži. Tam mě ale hádám Marlon zklamat snad ani nemůže. Díky za připomenutí, že mi tenhle snímek pořád chybí.

    OdpovědětVymazat
  16. Osobní odbočení mě teda dostalo! Měl jsi štěstí, viď? Uff!
    Filmy jsem si dala do seznamu, ale kdy se k nim dostanu, kdo ví... :) Vybral jsi fakt skvosty.

    OdpovědětVymazat
  17. [16]: Z dnešního pohledu děkuji Bohu, i když jsem ateista.
    Zajímavé ale je, že zmiňovaná slečna bydlela hned ve vedlejší obci, kam teď jezdíme za tchyní do domu s pečovatelskou službou. Jak je ten svět malý!

    OdpovědětVymazat

Aktuální článek

Nikola Tesla - geniální vynálezce a špatný obchodník (+ památník u Niagarských vodopádů)

Původem chorvatský rodák Nikola Tesla (1856-1943) je zřejmě největším vynálezcem všech dob, obdiv k němu však neměl dlouhého trvání a nakon...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)